Rodák z australského Rochesteru vyrostl na muzice Lou Reeda a Davida Bowieho. Roku 1973 založil na gymnáziu v Melbourne s kamarádem Nickem Cavem skupinu The Boys Next Door, která se časem přejmenovala na The Birthday Party. O téhle kapele kritici psali, že „ani Alfred Hitchcock není tak děsivý“.

V první polovině osmdesátých let, kdy se stará parta v Západním Berlíně vlivem drog rozpadla, fungoval Harvey v postpunkové formaci Crime And The City Solution. Chvíli nato však už s Cavem zakládá The Bad Seeds, skupinu, která se dopracovala ke světové slávě. Mick z ní odešel až v roce 2010, po 36 skvělých i pekelných letech strávených po Caveově boku.

Následovala čtyři pozoruhodná alba, na kterých Harvey přeložil a přezpíval písně francouzského šansoniéra Serge Gainsbourga. Produkoval nahrávky zpěvačky PJ Harvey, natočil autorské desky One Man’s Treasure a Two Of Diamonds a také tři koncepční alba, z nichž to poslední nese název The Fall And Rise Of Edgar Bourchier And The Horrors Of War. 27. října vystoupí Mick Harvey v brněnském klubu Mersey s bubeníkem Stevem Shelleym z ikonických Sonic Youth. 

Na svém loňském albu předkládáte posluchačům texty fiktivního vojáka z první světové Edgara Bourchiera, které ve skutečnosti napsal básník Christopher Richard Barker. Co se dá na téma bojů a zabíjení říci nového?
Projekty s válečnou tematikou mě přitahují už delší dobu. A je zajímavé, anebo vzhledem k mému naturelu spíš příznačné, že se všechny točí kolem první světové války. Nejsem si jistý, jestli se o tom dá napsat vysloveně něco nového, ale určitě se můžu na spoustu věcí podívat z různých úhlů, a leccos tak pro sebe objevit. Právě tohle mě na spolupráci s Christopherem zajímalo. Historek z první světové se týkaly už písničky z desky Let England Shake, kterou se mnou v roce 2011 natočila PJ Harvey. Když si je poslechnete, uvidíte, že v každé se klade důraz na něco jiného. Tentokrát jsem psal muziku výhradně já, takže jsem v tom byl zabraný až po uši. A příští rok to bude podobné: už za chvíli vyjde můj soundtrack k filmu Waves Of Anzac, samé instrumentálky, které jsem původně natočil pro dokument o Austrálii, ale stejně v nich tu první světovou cítíte. Tím chci říct, že jsem se válkou zabýval ještě dříve, než jsme stvořili personu vojáka Edgara Bourchiera.

Dobrá, tohle je vymyšlená postava. Ale skutečná poezie z bojiště má zvláštní kouzlo. Čím to je? Kombinací hlubokých zážitků a levné sentimentality?
Tenhle druh básní má v sobě od každého trochu. Ať už jde o texty z první a druhé světové, nebo z občanské války v 19. století. Něco se mi líbí, něco je hrozně pitomé. A některé z těch veršů, obávám se, nemůžeme pochopit, když jsme je sami neprožili. Správně říkáte, že jde o lacinou sentimentalitu. Jenže si představte, kdybyste v tom byl osobně zaangažován, jak strašně těžké by pro vás bylo dostat ty tragické události a šílené pocity do slov. Někdy člověk hledá slova, která ani neexistují.

Podobně jako vaše šest let stará nahrávka Four (Acts Of Love), i tohle je koncepční album. Jste koncepční člověk? Když začínáte pracovat na novém projektu, vidíte v duchu rovnou celý příběh?
Myslím, že ucelené téma měla už má deska Sketches From The Book Of The Dead z roku 2011. Možná, že zrovna tehdy jsem si uvědomil, že mi taková práce vyhovuje víc než jen řadit za sebou nahodile písničky. Abych byl upřímný, nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Zjevně na tom bude něco pravdy: mám zálibu v komponování svých myšlenek, rád jim dávám tvar.

Dnes už máte na kontě čtyři alba písní z repertoáru Serge Gainsbourga. Vypadá to, jako byste ho chtěl představit anglicky mluvícímu publiku celého. Zbylo ještě něco?
Řekl bych, že jsem hotov. Ještě s tím trochu jezdím, a kdyby přišla správná nabídka, jsem kdykoliv schopen udělat další gainsbourgovské koncerty. Ale nahrávat jeho věci už asi nebudu.

Co je nejtěžší na přetlumočení Gainsbourgových šansonů do angličtiny? A existovaly vůbec nějaké slušné anglické verze předtím, než jste jich ujal?
Já ani nevím, neuvědomuju si, že by ho přede mnou někdo v angličtině zpíval. Ještě tak Je t’aime… moi non plus, ale bojím se, že to bylo samé „miluju tě – nemiluju tě“ a pak ty extatické vzdechy. Přeložit správně smysl textů bylo na celé věci to nejtěžší. Po hudební stránce to zase takový problém nebyl. Bavilo mě to, na aranžích jsem se vyřádil.

Speciálně na albu Sketches From The Book Of The Dead, kde zpíváte o mrtvých přátelích, jste popustil uzdu vzpomínkám. Co vás přimělo, abyste o svých známých psal? Vědomí vlastní smrtelnosti?
Zčásti to tak určitě bylo. Uvědomil jsem, že bych tu taky nemusel být. Často jsem v té době myslel na lidi, co mi umřeli, ať už to byli kamarádi, nebo někdo z rodiny. Zničehonic jsem v krátkém sledu napsal asi tři písně, což mi není podobné. Abych si sedl a složil písničku od začátku do konce. Výsledek se mi zamlouval. A tak jsem zjistil, že tu vzniká další celek, a bylo jasné, kudy se to asi bude ubírat.

Jaká zajímavá práce vás čeká v blízké budoucnosti? Nebudete zase produkovat muziku své kamarádky PJ Harvey?
Doufám, že budu mít možnost věnovat se nějaký čas svým vlastním projektům. Jak se tak dostávám do další fáze života, zjišťuju, že by byl hřích trávit tolik času prací na nahrávkách druhých. Ať to beru z jakékoliv stránky, člověku to vezme příliš mnoho sil a v naprosté většině pak smetanu slízne někdo jiný. S PJ Harvey i s Nickem Cavem jsem dělal rád, ale s přibývajícím věkem mě to láká čím dál méně.

Kdy přesně vám došlo, že už nechcete patřit ke skupině Nick Cave & The Bad Seeds?
Plánoval jsem, že odejdu po skončení turné v roce 1997. Jenže pak měla kapela dvouletou pauzu, během níž si to Nick v hlavě přebral a já si taky vyčistil hlavu. V roce 2000 jsem byl požádán, abych šel s Bad Seeds znovu do studia. Nick, Warren Ellis i já – všichni jsme měli malé děti, zdálo se, že nás čeká nový začátek, a tak jsem se zase přidal. Poslední, co jsem dělal, bylo album a turné Dig, Lazarus, Dig!!! Tam už jsem ale byl dost ze hry a zažíval jsem horké chvilky. Zkrátka se mi zdálo, že má přítomnost a mé nasazení nejsou oceňovány. S Nickem jsme byli na nože, takže jsem usoudil, že je čas jít. Jsem přesvědčený, že zpětně to všichni – nejen já – považujeme za správný krok.

Slyšel jste už Caveovo nové dvojalbum Ghosteen? A co si o něm myslíte?
Předchozí album Skeleton Tree psal Nick evidentně v hrozném rozpoložení, v době, kdy procházel osobní tragédií. Několik písniček se mi vážně líbilo, respektive ten zvláštní, minimalistický směr, kterým se vydávají – ale Ghosteen, to je něco úplně jiného. Opět mám pocit, že je to výjimečně povedená deska: jen piano, syntezátor a hlas. Některé části jsou mimořádné. Fanoušky to jistě rozdělí, někomu to bude připadat moc zatěžkané, jiní se do Nicka vcítí. Tenhle způsob psaní jako autoterapie je vždycky dvousečný. Koneckonců, kdo nechce, ať neposlouchá. Pro mě osobně je těžké se k tomu vyjádřit. Jsem si jistý, že žádný umělec by se psaní o svých traumatech nedokázal vyhnout – na druhé straně můžete namítnout, že truchlit se má v tichosti a soukromí. Správnou odpověď neznám. Jen vím, že je ta hudba neskutečně krásná a dojemná.