Někdy předloni firma EMI Czech, která vám distribuuje CD i DVD, varovala před cédéčky s hity Kabátu, které natočil někdo jiný. Proč?

Proč? Je špatné, když není poznat, že nejde o desku Kabátu, když na obal použijí naše logo. Ani já přece nenahraju písničky třeba od AC/DC a neudělám to tak, aby nebylo poznat, že to nejsou ti praví „ej sí dí sí"… A když je to pak třeba ještě nahraný na nejaký samohrajky, nemá to ten zvuk ani hlas zpěváka, nepřijde mi to normální.

Vybavuji si jeden dávný koncert v teplickém klubu Knak v někdy polovině 90. let minulého století. Pepa Vojtek tam měl tenkrát děrované kožené rukavice, už tehdy to byla síla. Byl pro vás klub Knak důležitý?

Jo, Knak byl srdcovka, chodili jsme tam kalit celá kapela, znali jsme majitele a natočili jsme tam dokonce i jedno demo. Mrzí nás, že Knak skončil. Ale nevím, jestli se dá v dnešní době klub v Teplicích vůbec udržet. V Ústí to pořád ještě žije, ale v Teplicích si v noci poslední dobou připadám jako v mrtvém městě. I proto asi Knak skončil, že tam lidi o kulturu moc nemají zájem.

Z koncertu Kabátu si pak dál vzpomínám na váš velký koncert na stadiónu v Ústí na Klíši. Šlo to už pak v novém tisíciletí rychle, nebo byla cesta na velká pódia, mezi českou rockovou špičku, ke Slavíkum, ještě dlouhá?

V začátcích jsme hráli sedmdesát koncertů ročně, jezdili i tancovačky za párek v rohlíku. Pak už jsme dostali i nějakou tu korunu, to jsme se cítili, že jsme strašně bohatý. Rozjíždělo se to pomalu. Ale když jsme hráli na Klíši, to už jsme jeli velký pódia. To trvá tak osm, deset let…

Jasně, ale proč dnes hrajete tak málo?

Jak děláme větší a větší koncerty, zároveň jich ubývá. Některé kapely se ujezdily a chodí na ně osm set lidí, i když si zaslouží pětitisícové návštěvy fanoušků. Jsou to i zvučná jména naší hudební scény, ale my tak dopadnout nechceme. Proto hrajeme míň. A samozřejmě je všechno větší, aby si lidi zvolili tu největší akci z okolí. Pro kapelu je to lepší, nic jiného nezbývá. Sám si užiju větší koncert - a když je jich míň.

Váš letošní koncert na Benátské noci 2012 se povedl, i když tam dost lilo. Hráli jste v novém areálu u Liberce, už ne na Malé Skále. Byla to pro Kabát změna?

Organizačně to horší nebylo. Malá Skála, kde byla Benátská do loňska, je hezký místo, kultovní. Teče tam řeka, jsou tam skály… Ale když zaprší, je to tam horší než v areálu u Liberce, kde je beton. Proto to přesunuli, loni totiž pršelo moc a neděli dokonce kvůli počasí museli zrušit. Chápu pořadatele, organizačně je to teď pro ně lehčí. Ale Malá Skála měla svý.¨

Prý letos už o dva dny dříve právě na Malé Skále zas hodně lilo, areál byl pod vodou. Máte odtud nebo z dřívějška odjinud i hodně mokrý zážitek?

Jo, tuším že z Jindřichova Hradce z turné Dole v dole. Lidi tam stáli po kolena ve vodě, to jsem si říkal, že není normální, že neodejdou. Pak jsme dohráli a říkáme si: „To je pro kapelu taková pocta, že lidi stojí dole u pódia jako v rybníku. To jsem v životě neviděl! Sám bych tam tak nestál, nedal bych to.

Kterou desku Kabátu považujete za nejzábavnější? Já Corridu. Přinesla „nový zvuk", je to jízda, má velké hity i legracní texty…

Mně se líbí album „Mega Hu". Prvně jsme se tehdy dostali do studia Sono u Prahy, začali spolupracovat s producentem Milanem Cimfe. Sice ta deska ještě nemá zvuk jako Corrida, ale už má hity Dábel a syn, Šaman, Bruce Willis… Je nabušená, líbí se mi celá.

A co tedy Corrida?

I ta mě baví, ale pořád mám větší vztah k Mega Hu. To album je mimochodem nejmíň prodávané v naší historii, asi ho lidi moc nezaregistrovali, nevím. Ale je to dobrá deska!

Ve výročních cenách OSA jste byl vyhlášen Nejúspěšnějším textařem roku 2011, Kabát získal ocenění za Turné roku. Který text pro album „Banditi di Praga" vám dal nejvíc zabrat a proč?

Všechny! Třeba pro písničku Banditi di Praga jsem napsal asi tři texty. Ten první byl jinej na začátku, s jiným frázováním a jinou melodií. Vůbec mě to ale nebralo, tak jsem ho předělal, aby to víc „zasekávalo".

Na jak dlouho to byla práce?

Přepsal jsme ten text mockrát, trvalo to asi měsíc. Zabrat mi tam ale dalo dost textů, třeba i písnička Pro Frantu. Ale šla líp, než Banditi di Praga.

Platí to obecně? Píší se vám dnes texty pro Kabát hůř a hůř?

Jo, je to pořád těžší. Všechno už je napsaný, hlava při tom bolí, už je to náročný.

Nejtěžší je asi najít téma, soudím.

Přesně tak. Žiju ve vesnici Vrahožily už dlouho, o ní je třeba Pohoda. Já už všechno napsal, co jsem tam viděl a zažil. Tak jezdím jinam a musím víc mezi lidi, jezdit za kámošem, nebo do Španělska. Ale tam už jsem dělal Corridu, i tam už mám všechno popsaný.

Takže…

Fakt nevím, kam jet teď. Třeba do Rumunska, aby to bylo hodně jadrný? (smích) Na vsi mě to baví, ale přiznávám, trochu jsem tam zakrněl.

Pro oceněné turné Banditi di Praga, jehož záznam loni vyšel na CD i DVD a zase to byl úspěch, jste si na sebe jako kapela ušili bič, kulaté pódium do všech stran s nemožností úniku třeba na záchod. V čem to ještě bylo těžké? A v čem naopak super?

(zaváhání) Težký to bylo v tom, že se člověk nemohl zašít ani ke svému aparátu, aparáty dokonce byly pod pódiem. Když už nechcete na pódiu být, jdete si jako štelovat zvuk, to se u muzikantů dělá. Jenže tady se nešlo schovat ani za bubny. Občas při Šamanovi zalezu právě za bicí, utřu si hlavu ručníkem a nikdo to neví; za bubny není vidět. Ale na turné Banditi di Praga jsem působil jako sportovec, kterej se pořád jenom utírá. Člověk už to taky úplně nedá, potí se… A taky se tam málokdy sejdem, kapela v tu chvíli není pohromadě. Vizuálně je to moc pěkný, když se na to člověk kouká, a rychlý, ale kapela není spolu. Pak se snažíme nacházet se na pódiu, ale mnohdy jsme se prostě nenašli.

Ale ono to bylo težké i pro fotografy, aby „chytli" alespoň dva muzikanty na kulatém jevišti pohromadě! To jsme vás tam proklínali!

Tomu rozumím. Mít takhle pódium byla pakárna a dřina.

Takže jeviště pro další turné Kabátů už bude normální?

Jasně! Uprostřed hrát nebudeme, to už jsme si užili.