Po různých odkladech a komplikacích, způsobených střídavě se zhoršujícím a zlepšujícím zdravotním stavem oslavence, se v červnu minulého roku odehrál v pražském Divadle Archa koncert k šedesátým narozeninám Vladimíra Mišíka. Jedinečný večer, na kterém se sešla spousta gratulantů ze všech hudebních žánrů, byl pouze vyvrcholením dlouhé série „mejdanových“ vystoupení Mišíkovy skupiny Etc… po celé republice. Záznam z Archy nyní vychází na CD a DVD a veterán českého bigbítu z něj má neskrývanou radost. Jak by ne, když se tu (řečeno s klasikem) ocitl „v takový krásný společnosti“…

Na koncertě k vašim šedesátinám bylo vidět, že jste trošku dojatý. Samotný fakt, že vám bylo šedesát, vás taky dojal, nebo nechal chladným?
Mně už v té době bylo šedesát dlouho. Já se narodil 8. března, takže pro nás to byla spíš taková záminka, abychom to turné mohli udělat pestřejší. Ale mělo to tu výhodu, že se na nás zašla podívat spousta letitých fanoušků a přátel, takže kapela byla po celé tři měsíce úžasně veselá. Specielně na Moravě, tam tekla slivovice proudem.

Jste člověk, který svá životní jubilea prožívá?
Ne, nejsem. Člověk se holt dožije, zaplaťpánbů, že je naživu, i když trošku pošramocený. Dojatý jsem byl proto, že se mezi těmi – jak já říkám – spřátelenými dušemi objevili i lidé, o kterých jsem si ani nemyslel, že by pozvání přijali, například Dan Bárta nebo Saša Langošová z November 2nd. V zákulisí panovala fajn nálada a i ten koncert měl hodně vstřícnou atmosféru. Škoda že jsem se musel na pódium přibelhat, protože jsem bohužel ještě měl nohu v sádře. Ani jsem na ni nesměl našlapovat, takže jsem si nemohl dupat do rytmu, což bylo moje největší trauma.

Překvapuje vás, když vás někdo docela odlišný považuje za svůj vzor nebo dá najevo, že vás rád poslouchá?
Já myslím, že člověk je vůbec překvapený, když k němu někdo chová sympatie. Vím, že zvlášť u mladších generací nemá to, co děláme, takovou odezvu. Leckteří muzikanti preferují kapely jako Pražský výběr, takovou tu dovednost hlasitějšího hraní. My jsme víceméně – já nevím, jak bych to nazval – folkrockově ladění. Není to vyloženě bugr, i když taky zahrajeme tvrdší věci. Ale je fakt, že hrajeme úplně jinak než většina mladých kapel.

Na tuhle otázku mi asi neodpovíte, ale když jste v Arše viděl své souputníky a vrstevníky, měl jste z nich radost, nebo je i něco, co se vám na nich přestalo líbit, z čeho je vám smutno?
To je složité, protože já k nim mám přátelský vztah. Tam to člověk bere jinak. Já nejsem kritik, takže nehodnotím. Rád je vidím a dodnes si jich vážím. U Vládi Merty se mi líbí jak hudební složka, tak jeho názory, způsob myšlení, i ta neustálá nekonformnost. S Vlastou Třešňákem je to stejné, on je pořád ten rozhněvaný mladý muž – teda mladý už není, ale je úžasně spontánní a milý, a zároveň dokáže být i trošku agresivní a diskutér. Já myslím, že to jsou fajn lidi.

Co říkáte různým šarvátkám kvůli písničkářskému svědomí? Naposled se takhle přel Vladimír Merta s Pepou Nosem.
To je takový ten návrat minulosti. My se jí už nezbavíme. Člověk ty své prožitky může na čas odsunout, ale ony zase samy přiběhnou a začnou se díky nějakému novému odhalení ozývat. Já se přiznám, že třeba u Jarka Nohavici mě to hrozně překvapilo – a neříkám, že mile. Protože ten Jarek byl vždycky takový otevřený a jeho postoje, stejně jako nás ostatních, byly skutečně protirežimní. A najednou se dozvím, že on vlastně částečně chodil to, co jsme si povídali, někam hlásit. Takže se nedivím těm post-šarvátkám, protože je to ještě pořád trochu citlivé téma. I když na druhou stranu chápu, že někteří lidé ten tlak nevydrželi a podlehli. Z nás si nikdo nehrál na hrdinu, všichni jsme měli strach. To, že já jsem to zvládl, je můj problém. Takže neodsuzuju, spíš mě to mrzí a mám z toho takovou vnitřní bolest, když u lidí, kterých si vážím, najednou zjistím, že je všechno trochu jinak.

Jste na svůj tehdejší postoj hrdý?
Hrdostí bych to nenazval. Já to prostě nemohl udělat, tak jsem to neudělal. Samozřejmě jsem se pak dostal do problémů. Dva roky jsem nesměl zpívat, vzali mi mou radost, smysl života i práci. Naštěstí jsem měl tolik peněz z tantiém, že jsem nemusel mýt okna, ale o to víc jsem se plácal ve vlastní šťávě, ve svém vlastním vzteku, a nemělo to příliš dobrý dopad. Hrábnul jsem si na dno, pak jsem se rozvedl. Na druhou stranu jsem se z té krize dokázal sám dostat. Zkrátka jsem si řekl, že už to takhle dál nejde. Takže to beru jako součást života, chvilku jste nahoře a chvilku dole.

Jednou z písniček, které v Arše zazněly, byla i skladba Dvacet deka duše s textem Jiřího Dědečka, kde se zpívá: „Chtěl jsem si koupit dvacet deka duše, pár kousků pravdy, litr svědomí, leč prodavačka odvětila suše: Jak jsou ti lidi dneska pitomí!“ Neděsí vás, jak jsou ty verše pořád aktuální?
Já jsem nikdy neměl žádné iluze, takže ani teď nejsem moc zaskočený. Dneska se v podstatě neděje nic jiného, než co se dělo za bolševika, akorát to má trošku jiné kulisy. Někteří lidé jsou takoví, jací jsou, no tak se holt snaží způsobem, který jim současné podmínky umožňují. Dřív vstupovali do komunistické strany, vydělávali prachy a nechali se podplácet. Teď je to podobné, jen k tomu dochází v jiných sférách. Nemám ani pocit zatrpklosti, jak někdo nadává na režim… Ne režim, ale lidé jsou takoví! Ten režim je jediný možný. Protože je demokratický, je i zranitelný. Takže já si nestěžuju a myslím, že to je práce na několik generací.

Natočil jste píseň s názvem Gambrinus. Jak se díváte na působení známých osobností v reklamách?
Ono se to těžko hodnotí. Jasně, takové ty debilní reklamy na prášky nebo vložky, to je strašidelný. Ale jinak ty lidi neodsuzuju, protože vím, že v téhle době se lákavá finanční nabídka asi těžko odmítá. Když se toho někdo chce zúčastnit, ať se zúčastní. Já to taky udělal.

Byl byste ochotný napsat písničku o pivu, které by vám nechutnalo?
To by asi bylo složitější. Na druhé straně – kam až lze lidský charakter napínat, než ho těma prachama zlomíte? Já si myslím, že bych to asi neudělal, ale nevím, je to pro mě tenká půda.

Chodíte ještě vůbec do hospody? Před pár lety jste mi říkal, že už to není, co to bývalo. Někde tu inspiraci ale brát musíte…
Naštěstí nemám tak poškozenou paměť, takže texty, které teď píšu, jsou často reminiscence. Až mi moje manželka říká, že jsem trošku monotematický. Já jsem býval radostným alkoholikem, nějaké velké propady jsem nemíval. Ne že by se nepřihodilo, ale já jsem hlavně vychutnával. Dnes mám bohužel od lékařů tento způsob života nedoporučený, tak se toho držím a nemám s tím žádný psychický problém.

Jde mi o to, jestli se ještě s kolegy dokážete jen tak potkat a navzájem k něčemu ponouknout?
No je fakt, že takové to setkávání, jako bylo dřív, už moc nefunguje. A to i díky tomu, že většina mých kamarádů pořád intenzivně pracuje, protože musí. Živí se, seč jim síly stačí. Takže jak jsme kdysi chodívali do hospody s tím, že tam určitě bude sedět někdo známý, to už moc není. Místo toho se potkáváme na koncertech a oč je ta prodleva delší, o to raději se vidíme. Ale ty inspirace jsou holt spíš z minula, to je pravda. Anebo teď už také nastupují fiktivní záležitosti.

Když pořád jezdíte ze štace na štaci, máte potom chuť pustit si doma nějakou muziku?
No, pokud je to hraní intenzivní, tak ne. Ale my máme ten režim dost volný, někdy absolvujeme pět koncertů za sebou, jindy máme pět dní volno. A to si pak docela rád něco pustím. Navíc, jak teď zvětšuju rádius svého pochodování o berlích, už si taky můžu dojet na Strossmayerák, kde je takový fajn obchůdek, a tam si objednávám věci, na které narazím třeba na YouTube. Nedávno jsem si takhle objednal novou desku T-Bone Burnetta, který mě zaujal tím, jak vyprodukoval Roberta Planta s Alison Kraussovou. Nebo jsem si pořídil budapešťský koncert Richarda Bony. Ale většinou si pouštím Milese Davise, Cheta Bakera… Já mám rád trumpety, to je zvláštní, mě trumpeťáci úplně fascinujou. A taky saxofonisti.

Kdybych měl hádat, co děláte, když nehrajete, asi bych si představil, jak jste zabraný do četby. Nevím proč, snad to mám z nějakého dokumentu. Je to správný obrázek?
Já jsem takový ten čtenář, který čte vždycky, když si jde lehnout. Dál už to závisí na fyzickém rozpoložení, to znamená, jestli vydržím…

To se dělá právě proto, aby člověk nevydržel.
No jo. Ale pak jsou knížky, které mě ještě docela berou, takže je třeba čtu až do dvou do tří do rána. Záleží na tom, jak beru léky, já to mám jako takový zklidňující faktor na konci dne. Ale je pravda, že Dostojevského jsem už přečetl a teď dávám přednost lehčím žánrům.

O vaší náklonnosti k poezii Josefa Kainara a Václava Hraběte se netřeba rozepisovat. Ale jak došlo k tomu, že jste na svou poslední řadovou desku zařadil zhudebněnou báseň Vladimíra Holana Nad usínající milovanou?
Přiznám se, že když jsem byl v post-teenagerovském věku, hrozně jsem Holana hltal. Nerozuměl jsem tomu, ale fascinovalo mě to. Jako když se člověk vydá do pralesa – měl jsem z toho zážitek, ale zároveň jsem byl zmatený. A teď, když už jsem starej, mě napadlo, že by se mi ta houšť mohla trochu víc prosvětlit. Což se částečně stalo, ale zároveň mě to už tak nebralo. Jenže potom, jako když vložíte ruku do bible, jsem otevřel knížku na náhodné stránce, a najednou čtu tenhle čirý text. Tak jsem se zaradoval, podíval se nahoru a řekl: Děkuju.