Muzikant nesmí ustrnout na starých hitech

Hana Langrová 1. 12. 2016

Praha - Michal Prokop v srpnu oslavil sedmdesátku. Nadělil si k ní druhý box studiových alb z let 2000-2012. Na 21. prosince plánuje ve Foru Karlín vánoční koncert s Framus 5 i hosty.

Nedávno jste oslavil kulaté narozeniny, oslavy jubilea vyvrcholily mimo jiné na zajímavém dvoudenním festivalu na hradě Loket.

První den zahrály kapely mých vrstevníků, nás, co už jsme „starci nad hrobem a ještě pořád hrajeme". Třeba: Karel Kahovec s George and Beethoven, Vláďa Mišík a ETC, Progres 2, o něco mladší Roman Dragoun, se kterým hraje basista Guma Kulhánek, který jediný byl na jevišti starší než já. Hráli jsme tam tenhle den s Lubošem Andrštem a Honzou Hrubým v akustické sestavě, v sedě.

Jasně a druhý den se dostalo i na mladší ročníky.

Představil se tam třeba Vojta Dyk s B Side Bandem, Tata Bojs, Electric Lady, Jananas, Zrní… Ale dostalo se i na moje Framus 5.

Slyšela jsem, že na Lokti zazněla i vaše legendární dvacetiminutová skladba Město ER a tu jste tam zahráli i s orchestrem.

Šlo o koncertní premiéru. Nikdy jsme ji ještě živě nehráli. Supraphon ji nyní nově vydal v reedici na vinylu i cédéčku. Vyšla původně v roce 1972, natočili jsme ji o 2 roky dříve.

Ke kulatinám jste si také nadělil v pořadí už druhý box, co na něm fanoušci najdou?

Je to šest desek z období po revoluci. V roce 2008 jsem vydal šest mých alb před revolucí od roku 1968 až do roku 1989. Pak jsem byl deset let mimo muziku v politice, a to, co jsem nahrál potom, nyní vydávám jako set s názvem Už je to napořád.

Za vrchol vaší tvorby považuji desky Kolej Yesterday, Snad nám naše děti prominou a Nic ve zlým, nic v dobrým. Vždycky mě zajímalo, jak jste to mysleli s tím, co vám mají děti promíjet… I když text je od Vladimíra Merty.

Když mi tenhle text tenkrát v osmaosmdesátém přinesl, tak jsem nevěřil, že ho bolševik pustí. Kupodivu to pustil, asi protože se režim už kymácel a nebyl moc pevný. Po revoluci jsem se domníval, že je text už pasé. Sypeme si v něm popel na hlavu, jací jsme to byli poserové, my poválečná generace. Jenže ono to platí pořád. Je to překvapivé a nechápu, jak je to možné. Pětadvacet let po revoluci a píseň je pořád aktuální.

Váš nejznámější hit je asi Kolej Yesterday… Určitě ji fanoušci vždycky chtějí, neleze vám trošku na nervy?

Ani ne. Já rozhodně nepatřím k těm muzikantům, kteří říkají, že už některé skladby po letech nemohou hrát, protože jim lezou na nervy. Za těch třicet a několik let jsem tuhle písničku zpíval mockrát, ale myslím si pořád, že je to úžasná věc a jsem pyšný, že se mi podařilo ji nahrát.

Mně se na ní líbí, že vystihuje atmosféru doby, takové svědectví. Beatles pro vás v té době určitě byli zásadní.

Ano, i když vstoupili do muziky podstatně dřív než já. Profesionálně jsem totiž začal s hudbou, až když vyšla jejich, pro mě nejdůležitější, deska Sgt. Pepper Lonely Hearts Club Band v roce 1967. Byli pro naši generaci skutečně zásadní. Nebylo to totiž jen o hudbě. Šlo o životní fenomén celé naší generace. Promítal se do všeho.

Připadá mi zajímavý kontrast mezi hudebníky. Někteří žijí jen z dávné slávy a nevytváří nic nového a pořád omílají starší hity. Jako opačný příklad bych uvedla Roda Stewarta či Paula McCartneyho, kteří jsou progresivní a vyvíjejí se, a proti tomu Slade ve značně obměněné sestavě, kteří hrají pořád stejné skladby, nemají úroveň a připomínají pouťovou atrakci.

Ty rozdíly byly patrné už tehdy. Slade měli pár chytlavých hitů a hodně se tu hráli, ale už tehdy balancovali na hranici kolotočářské zábavy. Do první ligy nepatřili nikdy. Tihle hudebníci žijí z těch třicet, čtyřicet let starých hitů a nikam se nevyvíjejí. Stewart nebo McCartney, ten ještě více, se naopak pořád vyvíjejí a skládají nové věci. Ale co naplat, i oni taky už mají ty nejlepší roky za sebou. Eric Clapton je také výborný, pořád jede. A i my se také snažíme tu úroveň pořád držet. Nehrát jen staré kusy.

Chápu, že tlak publika je někdy silný, ale interpret se musí umět prosadit.

Lidé na nás jdou a chtějí tu Kolej Yesterday. Já jim ji zahraju jako první a koncert se pak ubírá jiným směrem. Většina hudebníků to má naopak. Hity nechají až na přídavky. Já do nich naperu hned jako první tři nejslavnější pecky, aby věděli, že jsou tu správně, a mám klid, můžu hrát novější věci. Člověk nesmí ustrnout na starých hitech. Šlo by to, fanoušci by asi pořád chodili, ale mně se to zdá málo. Baví mě se snažit.

Někde jsem se dočetla, že za svou největší chybu považujete, že jste hrál pop. Neviděla bych to tak černě. Některý je i kvalitní.

Záleží na tom, jaký pop, v jaké době a proč. Někteří moji kolegové pop tenkrát dělali, protože chtěli, ale já do něj šel z nouze, že se musím živit a nechci jít k lopatě. Byla to doba nastupující normalizace, kdy jsme dokončili Město ER a kapela se mi rozpadla a neměl jsem sílu ji obnovovat a držet. Bolševik po big beatu šel, tak jsem dělal s Hankou Zagorovu a beru to jako svou velkou chybu. Nic proti ní osobně nemám. Jsme přátelé, dokonce mi byla i za svědka na svatbě, ale hudebně jsme přeci jen hodně odlišní.

Nejvíce mi vadily ty cover verze, dříve se tomu tak neříkalo, ale tenkrát se hodně v popu dělaly. Některé se fakt moc nepovedly. Někdo to aranžérsky špatně opsal, byly v nich chyby, blbě nahrané, hodně jich měla nepovedený text… Hrůza.

Souhlasím, něco se opravdu nedá poslouchat. Naopak působení v Semaforu bylo asi vaše šťastné období.

Přesně tak, byla to v letech 19721975 moje jakási záchranná kotvička. Hrál jsem v něm shodou okolností taky s Hanou Zagorovou, která mě dokonce tenkrát do divadla dostala. Šlo o inscenaci Kytice, kterou napsal Jiří Suchý s Ferdou Havlíkem na motivy Erbenovy stejnojmenné básnické sbírky. Sešla se tam skvělá parta a myslím, že to bylo nejúspěšnější představení Semaforu všech dob.

Jako bývalý náměstek ministra kultury a poslanec máte k politice blízko. Jak se díváte na angažování muzikantů a obecně umělců v politice?

Za totality se k tehdejší politice nevyjadřoval téměř nikdo, protože by ho hned zavřeli. Ale často to tam vlastně bylo, i když skryté v jinotajích. Hlavně folkaři měli písničky, kde byly dvojsmysly. Lidi na to čekali a tleskali a vstávali a nacházeli si jiné významy. Během revoluce pak vstoupili kumštýři do politiky během stávek. To bylo správně.

Já si osobně myslím, že není jediný důvod, proč by se nemohli vyjadřovat jako každý jiný. Líbily se mi momenty třeba na Andělech i další. Útoky proti nim mi bohužel vyvolávají vzpomínky na socialismus, kdy komunisti říkávali, že můžeme být vůbec rádi, že smíme zpívat a že se vlastně válíme se za dělnické peníze. Tohle z toho dnes opět čouhá.

Napadají mě ještě politické kampaně. Někteří interpreti ty kapely dost střídají a také je politici sponzorují.

Existuje několik možností. Buď na kampani hraju, protože chci něco podpořit, nebo protože mi to politická strana zaplatí. Někdy z obou důvodů. Já jsem kdysi hrál na kampani, když jsem sám kandidoval. Samozřejmě já zadarmo, i když kapelu zaplatili. Hraní na kampaních je u nás zvláštní… Někdo hraje komukoliv, protože dostane peníze, s takovými lidmi bych nechtěl mít nic společného. Pak jsou lidi, kteří vědomě podporují jednu stranu, které věří. S tím problém určitě nemám.