Muzikant Petr Sovič: Když vás muzika pohltí, je pro vás koníčkem, drogou

Jeho snem, který si vyplnil, bylo postavit profesionální big band, složený z kvalitních jazmannů. Jmenuje se Petr Sovič, je kapelníkem big bandu a zpěvákem dechové hudby Žižkovanka. A v pátek bude koncertovat s Pavlínou Filipovskou, Karlem Štědrým a Dášou Zázvůrkovou v KD Krakov v Praze 8. I o tom jsme si povídali.

Ve třinácti letech jste se dostal k nástroji, který není zcela běžný. K trubce. Jak k tomu došlo?

Bylo to dílo životní náhody. Každý týden jsem doprovázel mladšího bratra na hodiny klarinetu do Základní umělecké školy na pražském Proseku. Když jsem ho jednou vyzvedával, jeho učitel povídá: „Ty máš velký rty, my potřebujeme trumpetistu, pojď to zkusit." Já přikývl a ještě ten den jsem si odnesl domů trumpetu a začal hrát.

Bavilo vás to?

Určitě mě to bavilo, ale začátky nebyly vůbec jednoduché. Zprvu jsem do trumpety foukal s takovou vehemencí, že jsem měl naduté tváře jako Dizzy Gillespie. Ono není jednoduché najít ten správný nátisk, protože každý trumpetista to má individuálně nastavené.

Vy jste měl nějaké hudební geny od rodičů?

Nijak výrazné. Máma mi zpívala občas lidovky před spaním a děda se stal z nutnosti bubeníkem ve vojenské kapele. Právě on mi pouštěl staré gramofonové nahrávky slavných orchestrů a do jisté míry ovlivnil i můj současný hudební vkus.

V sedmnácti letech jste se dostal k dechovce. To není úplně normální. Vy jste do té doby už zpíval?

Děkuji za kompliment, viděl jste už někdy normálního muzikanta?

Tak jistě by se našel…

Stejně jako při studiu trubky, bylo i mé první setkání s dechovkou dílem náhody. V 17 letech jsem hledal uplatnění jako začínající zpěvák, studoval jsem ekonomku a oslovil jsem všechny kapelníky pražských big bandů. Chtěl jsem dostat šanci zazpívat si, a jelikož uplatnění orchestrů v dnešní době není tak velké, byly i šance pro mladého začínajícího zpěváka mizivé. Rodinná známá mi pak řekla, že každou neděli v Kulturním domě Vltavská chodí tancovat senioři a hraje jim k tanci i poslechu dechovka. Tehdy mi na papírek napsala jméno kapelníka a já se domluvil, že se přijdu podívat.

A zůstal jste?

Když jsem spatřil taneční parket, dost mě to zasáhlo.

Myslíte věkový průměr přítomných diváků?

To vůbec ne, ke starším lidem mám od dětství kladný vztah. Bylo plno, více jak čtyři stovky svátečně oblečených tanečníků, skvělá nálada a atmosféra a všichni se výborně bavili. Šel jsem za kapelníkem Josefem Jelínkem a nevěděl jsem, že špatně slyší – podali jsme si ruce a on mi dal playlist. Já odvětil, že si to doma prostuduji a příště si přijdu zazpívat. On se na mě podíval a řekl „Za tři písničky zpíváš". Polknul jsem a najednou jsem zpíval píseň z muzikálu Hello, Dolly na pódiu. Lidé byli nadšeni, že vidí mladého kluka a ta atmosféra mě vtáhla, a tak jsem zůstal.

Brzy jste se stal ale kapelníkem téhle dechovky?

Po dvou letech u kapely mi kapelník navrhl, zda bych to po něm nechtěl převzít a já přikývl a domluvili jsme se na podmínkách. Panu Josefu Jelínkovi bylo přes 80 let a už ho kapelničení zmáhalo.

Jak to s touto dechovkou vypadá dnes?

Dechovku jsem neopustil, neboť jí vděčím za své hudební začátky. Nyní jsme součástí celoplošného Rádia Dechovka, kde pracuji jako moderátor a mám zde i autorské pořady. S dechovkou jezdíme po celé republice a hrajeme posluchačům všech věkových generací. Často doprovázíme například legendu české dechovky pana Josefa Zímu, kterého si nesmírně vážím jako multižánrového zpěváka, byť je jeho jméno spojováno hlavně s dechovkou.

Co vás na dechovce vlastně baví?

Baví mě po hudební stránce, neboť celá řada písní má svou kvalitu. Bohužel je u nás dechovka dehonestována. Přitom na každém plese nebo zábavě nechybí polka a valčík. Já jsem byl vychován klasickou dechovkou, pány Poncarem, Vejvodou, Vackem, Borovičkou a dalšími. Dnešní podoba dechovky mně nic neříká. Nezajímavé texty, podbízivé melodie – to není nic pro mě.

Jak často vystupujete s dechovkou?

Tak dvakrát až pětkrát do měsíce.

Dechovka ale není jediná vaše hudební láska?

To máte pravdu. Mou srdeční muzikou je swing a jazz. Od dětství jsem snil o tom, že se jednou postavím před vlastní orchestr a to se mi splnilo založením Golden Big Bandu. Dechovce vděčím za své hudební začátky, a proto se jí stále aktivně věnuji. Největší porci mé energie ale spolkne práce pro Golden Big Band Prague, který jsem založil v roce 2011 za vydatné pomoci již zesnulého kolegy trombonisty Oldřicha Průši.

Co aktuálně připravujete s orchestrem?

Tento pátek vystoupíme s Golden Big Bandem a našimi hosty Karlem Štědrým, Pavlínou Filipovskou a Dášou Zázvůrkovou v KD Krakov v Praze 8. V rámci dvouhodinového koncertu, který začíná v 19 hodin, zazpíváme fenomenální písně z období 60. a 70. let minulého století. Zazní tak písně jako Vy byste pořád seděla, Je nebezpečné dotýkat se hvězd, Tereza, Babeta, Jsme áčka, Mám malý stan a další. Celý koncert bude obohacen o vtipné historky a zážitky našich hostů z té doby. Připravujeme velký autorský hudební projekt, který by měl navrátit češtinu do swingové a jazzové hudby a současně představit legendární písně v novém kabátě. Více informací bych ale nerad v tuto chvíli veřejně sděloval. Na podzim nás také čekají koncerty s Evou Pilarovou, která v letošním roce oslaví 50 let na československé hudební scéně. Na tyto koncerty se osobně moc těším, stejně tak jako na náš mezinárodní jazzový festival Golden 9 – Zlatá Devítka, který pořádáme v parku Přátelství v Praze 9. Letos to bude už třetí ročník festivalu.

Jde v současné době vymyslet v dechovce a swingu něco nového, vlastního, autorského?

Určitě to jde, ale spíše jde o pojetí a koncept orchestru. Podle mne nemá v dnešní době smysl vymýšlet nové skladby a texty do dechovky. Kapely to často dělají s cílem podbízet se posluchači a to často až za hranici nevkusu. Já rád připomínám osvědčené tituly v autorských pořadech, k nimž si píšu vlastní scénář a posluchači to ocení.

A co se týče big bandu?

Tady je velký prostor pro autorskou tvorbu, ale na ni podle mého soudu není český posluchač připraven. Pokud chcete udržet v dnešní době bigbandovou kapelu, snažíte se jít cestou, že divákovi nabídnete to, co chce slyšet a přidáte k tomu své muzikantské srdce, to vidím jako rozumný kompromis. Podle mne pořad postavený na autorské bázi nebude úspěšný, protože autorská tvorba je spíše pro klubovou scénu než pro velké davy lidí. Prostě osvědčený hit podat osobitě, po svém, změnit hudební aranžmá. Třeba i rocková balada jde předělat na swingový hit, o tom svědčí i soudobá světová hudební scéna. Swingové úspěšné projekty Michaela Bublého, Robieho Williamse a dalších. Já chci swing otevřít posluchači, který se na něj dívá skrz prsty. Prostě chceme dělat show, které bude bavit lidi.

Umíte si představit, že byste hrál jinou muziku?

Ale já hrál. Za časů studentských jsem hrál na bicí ve studentské kapele a také na trubku hudební styl ska. Mne to ale přišlo jako jednoduchá muzika, navíc v klubu pro vším možným ovíněné publikum mi to připadlo jako zbytečné mrhání času. Vůbec mne to nenaplňovalo.

Jakou muziku neposloucháte?

Nejsem extrémně vyhraněný. Poslechnu si pop, soul, rnb, jazz, swing, dechovkou, folk či klidně cimbálovku. Pokud mě osloví melodie a text, nezáleží mi na hudebním žánru. Jedinou výjimkou je snad hip hop a metal.

Co děláte ve volném čase?

Když vás muzika pohltí, je pro vás drogou. Muzikanti mi dají za pravdu, že člověk pak neumí vypnout. Muzika je náročná na čas a energii, což do jisté míry narušuje i partnerský život a váš osobní čas vymezený. Ale kdo zase v dnešní době může říct, že jeho práce je zároveň i jeho koníčkem. To já mohu říci, i když to má své pro a proti. Rád jezdím na kole do přírody, neboť od dětství mám rád zvířata a přírodu. Jezdím s rodinou na chatu do Jizerských hor a tam se kochám.

Takže hudební workoholik?

Dalo by se to tak říct. Ale třeba po plesové sezoně jsem hodně unaven a musím vypnout. Takže na řadu přijdou sporty jako badminton či kolo, s kamarády či kolegy chodíme jen tak na pivo nebo na koncerty a člověk přeci jen na chvíli vypne.

Aby muziky nebylo málo, máte pořad v rádiu, že?

Tam je kontakt s posluchači taky nádherný. Lidé vám volají, jsou milí, děkují, že pro ně vysíláte a to je příjemné. Rádio Dechovka je sympatický projekt. Vděčím především jeho řediteli Romanu Culkovi za šanci moderovat a mít vlastní hudební pořad, na kterém aktuálně spolupracuji s herečkou a zpěvačkou Dášou Zázvůrkovou. Rozhlasová práce ale nekoresponduje s kontaktem s publikem na pódiu. Jsou to dva odlišné světy, ale jsem rád za oba.

Jste před koncertem nervózní?

Při koncertech dechovky vůbec, ale u big bandu je situace jiná. Tam k nervozitě dochází, neboť musím kromě svého zpěvu a moderace myslet také na orchestr samotný. Náročné jsou rozhlasové a televizní přímé přenosy. Rozsvítí se červená a pak už vše jede a často se i mění. Ale pak, když je po všem, teprve člověk pochopí, že to vlastně dobře dopadlo a že má na co vzpomínat.

Která část koncertu je nejhezčí?

To nelze tak jednoznačně určit. Každopádně každý koncert je pro mě osobně výzvou. Často někam přijedete a publikum je třeba jinak naladěné než vy a pak mám jediný úkol. Během následujících dvou hodin přeměnit negativní emoce na pozitivní a odcházet s pocitem dobře odvedené práce. Nejkrásnější odměnou je potlesk a upřímné pohledy diváků.

Jaké máte ještě sny?

Pro své sny já žiju. Prvním snem byl vlastní velký orchestr a ten se založením Golden Big Bandu Prague splnil. Pak jsem měl sen o vlastním jazzovém festivalu, který se mi před třemi lety také splnil. A tím největším snem je vlastně taková prosba tam nahoru, abych po zbytek svého života mohl vykonávat řemeslo muzikanta, protože mě baví a naplňuje, i když rozhodně nejde o nejlukrativnější profesi.

Vaše profese není moc pro rodinu, že?

Takto bych to nestavěl. V životě je to o tom, najít tu správnou polovičku, se kterou půjdete dohromady. Momentálně jsem sám a to je výzva pro fanynky (usmívá se – pozn. red.). Profese muzikanta nezná pevnou pracovní dobu, nezná svátky či víkendy, ale určitě bych netvrdil, že nelze najít s partnerem kompromis, ba naopak.

Takže ideální partnerkou pro vás by byla muzikantka?

To tedy ne. Dva lidé stejné profese, to nejde dohromady kvůli času i dalším věcem. My muzikanti jsme tak trochu zvláštní bytosti. Žijeme si na svých emocích a snech a konkrétně já potřebuju k sobě odolnou ženu, aby to se mnou vydržela a nevyhodila mě i s notami na ulici.

Myslíte si, že doporučíte jednou svým dětem dráhu muzikanta?

To rozhodně ne. Není to jednoduché povolání a já se pro něj rozhodl, protože to bylo mým snem. Není však jistota finančního příjmu, protože hledáte obživu pro zhruba 50 muzikantů, rodinu, své závazky a vlastně jste pod pravidelným stresem a to škodí hlavně psychice a člověk musí být sám odolný. Pokud by případně moji potomci chtěli, asi bych jim nebránil, ale nejhorší je do něčeho někoho nutit a prostřednictvím vlastních dětí si plnit své nesplněné cíle. To není můj styl.