Na osmdesátce, jak říká, není nic k oslavování. „Nemám ani potřebu vzpomínat či bilancovat jo, když se mě někdo zeptá na konkrétní věci či události, ráda mu odpovím. Že bych se ale dojímala nad tím, co jsem prožila a co mě potkalo, tak to opravdu ne. Raději se dívám dopředu,“ usmívá se zpěvačka.

Ke vzpomínání vás nepřivedla ani příprava bilančního trojalba, jež vám vydal Supraphon? Obsahuje 71 písní, které jistě představují spoustu zážitků, spoluprací…
To ano. Vlastně kdyby nebylo Supraphonu, tak ani nemám důvod se všemi těmi písničkami znovu procházet. Udělal to za mě můj spolupra- covník a textař Mirek Černý, který měl nervy a potřebnou vůli k prohledávání archivů. Do jeho výsledného výběru mých písni jsem už potom malinko zasahovala, ale stěžejní práci odvedl on. A já mu za to děkuji.

Je mezi nimi některá, již byste chtěla nějak okomentovat?
Mnohé, některé z nich mimochodem zpívám dodneška… Třeba Amfora, lexikon a preparát to byla písnička, kterou jsme v roce 1965 nazpívaly s Evou Pilarovou jako náš úplně první duet. Song Slunce zhaslo dojetím mi dali pánové Suchý a Šlitr, když mě přijímali do Semaforu nikdy jsem se jich nezeptala, co je k tomu vedlo. Byla jsem tehdy mladá, neměla jsem zkušenosti s tragickými osudy lásek, o kterých se v něm zpívá, tudíž jsem cítila, že to není úplně moje parketa. Modré tričko jsme udělali s Milanem Drobným měli jsme k němu bezvadnou choreografii a u posluchačů mělo velký úspěch… Drahý můj krásný duet s Jiřím Grossmannem… Je zajímavé, že když to takto vyprávím, hned mi naskakují texty. Klidně bych vám je mohla zazpívat.

To je skvělé!

Můžu pokračovat Together Again, krásný country cajdák, jsme nazpívali s Pavlem Bobkem, pak jsme si šli každý jinou cestou, ale když jsme se někde potkali, tak jsme si hned na tu písničku vzpomněli. Mávám růží je roz- tomilá věc o holkách, které jsou rozjívené a chodí do hos- pody. Mám už tě dost jsem si vyprosila na panu Suchém líbilo se mi, jak rozněžněle ji zpívají s Jitkou Molavcovou a přitom si vlastně říkají, jak se „nežerou“. Závidím je jasná, to je moje životní hymna. K Blonďákovi s červenou bugatkou se váže zajímavá historka když ji pustili v rádiu, volala mi automobilová závodnice Eliška Junková, úžasná dáma, a říkala: „Paní Naďo, vy máte v té písni chybu, protože bugatky nikdy nebyly červené, ale modré!“ Hm, tak s tím nic neudělám, když už je nazpívaná, navíc nejde o můj text, odpověděla jsem jí… Vilém peče housky další hezká story: text je dílem Zdeňka Svěráka, který jej stvořil pod pseudonymem Emil Synek… Jsem na světě rád je jediný můj duet s Karlem Gottem.

Oba jste ročník 1939. Ale vlastně je vás ještě víc…
Ano, první jsem v té plejádě osmdesátníků na řadě já, pak následuje Karel Gott, Eva Pilarová a Josef Laufer. Silná sestava, co myslíte?

Souhlasím. Asi největší pracovní pouto jste měla s Evou Pilarovou, je to tak?
Je. S Evou jsme se seznámily v Semaforu měly jsme spolu šatnu, v níž jsme prožívaly ledasco. Takže první, co nám pánové Suchý a Šlitr nabídli, bylo, abychom spolu natočily zmiňovanou Amforu, lexikon a preparát. S Karlem Gottem jsme se ale moc nepotkávali, protože si jej ze Semaforu brzo přetáhli bratři Štaidlovi. A pak začala jeho velká kariéra. Ale když jsme na sebe někde narazili, tak se to vždycky odehrálo v přátelském duchu a bylo to fajn.

Vraťme se do období před Semaforem v roce 1957 jste absolvovala střední zdravotní školu v Trutnově a už dva roky poté jste debutovala jako herečka v pardubickém divadle. Jak se to stalo?
Po maturitě jsem dostala umístěnku do Josefovské nemocnice nejdřív na internu, pak na neurologii. V období těch dvou let jsem se seznámila s lidmi z amatérského divadla Vrchlický z Jaroměře, kteří mě vzali mezi sebe. Nastudovali jsme tehdy Jiráskovu Kolébku, v níž jsem hrála hlavní roli Alenky, a hned poté jsem dostala nabídku do pardubického divadla na post elévky. Seznámila jsem se tam s hercem Karlem Urbánkem, s nímž jsem pak odešla do Prahy.

Rozhodla jste se, že zkusíte štěstí v Semaforu, u pánů Šlitra a Suchého. Jak to bylo?
Pány Šlitra a Suchého jsem milovala, o tom není pochyb, protože to byli géniové a báječní lidé ostatně pan Suchý stále je… S mým nástupem do Semaforu to bylo tak, že jsem si myslela, že jdu jen na pohovor. Vstoupila jsem do sálu plného krásných holek s načesanými drdoly, v nichž měly nastrkané suché housky, aby jim ty drdoly držely správnou formu. Ocitla jsem se v první lajně a najednou mi nějaká paní říká: „Slečno, pojďte na jeviště!“ Tak jsem šla a v duchu si říkala co tam asi tak budu dělat, když jdu na pohovor na roli v Kdyby tisíc klarinetů, jak to stojí v pozvání… U piana seděl pan Šlitr, měl krásné ďolíčky ve tváři, usmál se na mě. A z první řady na mě koukali pánové Suchý, Svitáček a Roháč. Byla jsem venkovské tele, neuměla jsem si ani namalovat „augenráfky“, chodila jsem oblečená jako šedá myš, tehdy jsem ještě nenosila brejle, takže jsem mžourala…

A co pan Šlitr, zbavil vás zábran či trémy?
Povídal: „Tak co nám, slečno, zazpíváte?“ Vytáhla jsem z kapsy dopis a říkám: „Nepřišla jsem zpívat, přišla jsem na pohovor.“ Všichni se smáli mysleli si, že jsem si svůj výstup předem připravila. I Šlitr to tak bral. Zeptal se mě, zda přece jen neznám nějakou tu semaforskou písničku. Odpověděla jsem, že bych možná dala dohromady jednu sloku od Clementine. A zase se smáli, protože všichni všechno znali, ale já jsem to myslela vážně, protože v tu chvíli jsem si na nic jiného nevzpomněla. Šlitr na to reagoval: „Tak já budu hrát a vy budete třikrát modulovat. Víte, slečno, co je to modulovat?“ Ujistila jsem ho, že vím, jelikož chodím na hodiny zpěvu… Pan Roháč mi za můj výkon poděkoval a pronesl přání, abych „teraz volačo zatancovala“. Vrtěla jsem se, jak Šlitr hrál, a v duchu si říkala okamžitě odsud, holka, uteč, to je taková ostuda! A do toho znovu pan Roháč, abych „zazpievala Clementine ako operu“. To byla moje parketa. Nasadila jsem hlavový tón a zase se všichni smáli, což se mě trošku dotklo. Nakonec mi Ján Roháč řekl, že se mi ozvou. Běžela jsem do vrátnice, ale doběhl mě Jiří Suchý se zprávou, že si mě vybrali. Tak jsem vyhrála konkurz a dostala angažmá.

Po Semaforu přišla vyloženě pěvecká dráha. Pro své písně jste získala čtyři muže jménem Jiří: skladatele Šlitra, textaře Suchého a Grossmanna plus kapelníka Brabce. S posledně zmíněným jste vystupovala i ve světě, což musel být zážitek.
Všem jsem moc vděčná, napsali mi opravdu krásné písně a vůbec to byli báječní muži. Ale speciálně k Jiřímu Brabcovi s jeho skupinou Country Beat, s níž jsme měli anglicky nazpívané elpíčko, jsme nejdřív podnikli cestu na mezinárodní festival ve Wembley. Než se tak stalo, čekali jsme, zda nám vůbec vydají pasy, ale nakonec to klaplo. Celá ta cesta by byla na román. Řečeno ve zkratce jako naprosto neznámá kapela jsme zaznamenali velký úspěch. Když nás pak po představení odváželi společným autobusem do hotelu, přes uličku seděla paní, která pořád dokola říkala: „Oh, great, great…“ Jirka Brabec říká: „Co na nás ta baba dělá?“ Šel se zeptat, o koho jde, a zjistil, že je to prezidentka celosvětové country asociace Jo Walker. Následně jsme se spřátelili. Paní nám oznámila, že chce, abychom přijeli do Nashvillu v americkém Tennes- see. Napřed jsme si mysleli, že je to vyloučené, protože nás nepustí. Ale nakonec jsme vycestovali. Bylo to neuvěřitelné, ze všeho jsme byli vyvalení z hotelu, z televize, z celkové životní úrovně, měla jsem z té cesty velký zážitek.

Jak dlouho jste tam byli?
Asi deset dnů. Zpívali jsme tam několikrát na jevištích všelijakých stadionů, a do- konce i v živém televizním přenosu, což jsme u nás v té době zdaleka neznali. Ve tři ráno nás odvezli do studia, kde už bylo připravené publikum, ale moderátor nepřišel, protože se den předtím opil, a tak jej zastoupil jeho kolega. „Máme tady lidičky z Československa!“ povídal. A lidé tleskali, byli jsme jako ve snu.

Je třeba říct, že k mnoha písním jste si napsala text sama. Jak to vlastně bylo s přebírám zahraničních songů?
Obvykle mi kluci z kapely přinesli nějakou kazetu a říkali tohle si poslechni, to je dobré. Jejich názorem jsem se hodně řídila. Nebylo to tak, že bych si písničky sama hledala na Radiu Luxembourg. Ale poslouchala jsem jej, to ano.

Jste držitelkou mnoha cen Děčínské kotvy i Bratislavské lyry. V letech 1972 - 1976 jste navíc suverénně zvítězila v tehdy velmi oblíbené posluchačské anketě Zlatý slavík. Co jste tehdy prožívala?
Byly to skvělé roky s krásnými písničkami. Zvláštní bylo, že jsem o Slavíky vůbec neusilovala, a oni přesto přilétli. V jisté chvíli jsem se ale rozhodla, že chci mít dítě. A když jsem skutečně otěhotněla, mí kolegové na to čekali jako supi a šup už mi mydlili schody. Tak to bylo, ale je to asi přirozené. Ve finále jsem svým kolegům a kolegyním šťastně a zcela dobrovolně uvolnila místo.

Kromě pěvecké kariéry máte i zajímavou hereckou stopu. Hrála jste ve spoustě filmů…
A všechny byly zakázané.

Ale zároveň ceněné.
Všechny mám moc ráda. Natočila jsem krásné biografy, které se dodneška pouštějí Na samotě u lesa, Radúz a Mahulena, Ostře sledované vlaky, Skřivánci na niti… Akorát a to byl úmysl mě v nich nikdo nepoznává.

Upřímně, sama jsem vás nepoznala v seriálu Rapl 2. Jak tahle nabídka přišla?
Zavolala mi paní z castingu, byla zrovna sobota a já mám každý víkend vysílání v Českém rozhlasu Vysočina v Jihlavě… Ptala se mě, jestli by se za mnou mohla zastavit, že by pro mě měla roli v seriálu. Pomyslela jsem si, že jde o skrytou kameru, že to musí být blbost. Ale pak vybalila plnou tašku scénářů. Říkala mi, že hledají maminku pro detektiva Máchu v podání Tomáše Jeřábka napadlo mě, že už jsou asi všechny VIP stařeny vypotřebované, když jdou po mně… Načež jsem se koukla do scénáře a řekla jsem, že tu roli beru. S tím, že v ní budu opět k nepoznání. Což se povedlo.

Mnohé postavy jste ztvárnila i na jevišti. Na kterou nejvíc vzpomínáte?
Z poslední doby na tu z muzikálu Hello, Dolly!, který režíroval Ondřej Sokol. Měla jsem v něm krásný výstup, který jsem si skvěle užila, a myslím, že i diváci se u něj bavili. Dříve jsem nastudovala několik muzikálů v Hudebním divadle Karlín Zvonokosy, Cabaret… Bolševik mi v něm zakázal hrát, ale pan režisér si mě prosadil.

Co se stalo?
Prostě jsem, takříkajíc, nebyla jednomu pánovi po ruce, když se na mě vysloveně sápal. Byly to nepříjemné časy. Ten mužský byl uražený, měl moc, takže kde mohl, tam mi ublížil. Nebyla jsem žádný protistátní živel, ale komunistům jsem se raději vyhýbala.

Zpíváte pořád, teď v doprovodu kapely Bokomara. Kolik si toho nakládáte?
Moc ne. Což o to zpívání je bezvadné, ale nejhorší jsou cesty. A teď obzvlášť: Ředitelství silnic a „dálnic“, to je prostě něco strašného. Nejdražší parkoviště v republice.

Pořád vznikají nové písničky?
Ano, máme jich spoustu, hlavně Vysočinskou hymnu s Vysočinou jsem totiž srostla. Mnohé z těch nových písní, na kterých se podíleli Jaroslav Samson Lenk, Slávek Janoušek či Ester Kočičková, hodláme zařadit i na desku, protože je jedna hezčí než druhá.

Co máte ráda kromě zpívání?
Odpočívám tak, že si čtu nebo píšu povídky, bonmoty… Ráda bych vydala knížku z vyprávění mých kamarádek o jejich speciálním životním zážitku. Takovém, který je skutečně výjimečný a který by čtenáře nenudil. Tím se teď hodně zabývám.