Nespoutaný romantik Jakub Smolík vítá každý nový den

To vše navzdory kritikům, kteří mu v recenzích občas pekelně zatápějí. Nevšímá si jich, protože prožívá svoje nejlepší hudební období. Radost mu dělají i dcera Petruška a syn Jakub.

Koncert v úpickém divadle A. Jiráska

Jakub Smolík, který těží ze své image, pěkných skladatelských kousků, ale i vytříbeného vkusu pro výběr coververzí starších českých šlágrů, zavítá 9. dubna s kapelou a vokalistkami do Divadla Aloise Jiráska v Úpici. Koncert se uskuteční od 19:30 hodin.

Zpěvák má na kontě 22 alb a patří k českým umělcům s největší fanouškovskou základnou. Na koncertu zazní i některé nové písně z posledního alba „Vítám každý nový den".

K hudbě Jakuba Smolíka prý přivedla maminka. „Zpívala mi lidové písničky a hrála na harmoniku, což byl také můj první hudební nástroj, na který jsem se začal učit," říká muzikant. Ve 14 letech se prý setkal s něčím, co změnilo jeho pohled na hudební svět. „Byl jsem na svatbě sestřenice, kde hrála kapela Březí vlci, a sledoval jsem fascinovaně kluka, který sednul, zmačknul kytaru a začal hrát Novákovu písničku Náhrobní kámen. A já viděl ty ženský psí oči, které na něm visely, a chtěl jsem to zažít taky. Jakmile jsme se vrátili ze svatby domů, okamžitě jsme se s bratrancem začali učit na kytaru," vzpomíná na své začátky.

Studiu na konzervatoři ale předcházela průmyslovka. „Zajímal jsem se jako kluk hodně o motory, táta mě k tomu taky vedl a strojařina byla tomu všemu nejblíže. Všichni mi radili, že je lepší mít řemeslo a hudbu dělat jako zábavu. Teprve až na průmyslovce jsem zjistil, nakolik mě hudba baví, že dokážu oslovit lidi a mám i nějaké výsledky. Přestupovat v téhle chvíli na jinou školu nebylo ale rozumné řešení," vysvětluje.

Až když měl po vojně a přišel do Prahy, začal studovat konzervatoř. „Přes den jsem chodil do školy a večer jezdil na pražském metru, což ale nešlo moc dlouho vydržet. Nějaký čas jsem pak dělal technika v servisu a v roce 1987 mi hodil profesionální lano Petr Hannig, se kterým jsem začal spolupracovat společně s Luckou Bílou," popisuje začátek své profesionální dráhy.

V posledních patnácti letech vydal Jakub Smolík snad každý rok nové CD, což vyžaduje i dobrou spolupráci s textaři a skladateli.

„Získat dobrý text není jednoduché. Písničky mi píší většinou kamarádi a lidi, kteří mne dobře znají a já znám je," prozrazuje Smolík. Mezi autory textů patří například Zdeněk Barták, Michal David, Roman Šandor, Richard Bergman nebo Eda Krečmar. „Pak jsou lidé, kteří nejsou profesionální textaři, ale jejich věci mě osloví, a tak je občas zařadím. Není důležité, kdo je autorem, ale jestli se mi výsledek líbí," dodává.

Nejlepší hodnocení? Vyprodaný koncert

Je s podivem, že navzdory stům vyprodaným koncertům ročně a řadě dobře se prodávajících desek musí Jakub Smolík čelit i kritikům, kteří na něm nenechávají nit suchou.

„U nás se úspěch neodpouští. Není přece normální, abyste měl spokojenou rodinu, mohl si vyjet na motorce a měl k tomu vyprodané sály. Většina kritiků jsou zhrzelí rádoby muzikanti, kteří v životě nic nedokázali a ani nedokážou. Pro mne je nejlepším hodnocením vyprodaný koncert a spokojení diváci," usmívá se.

Málokdo možná tuší, že Jakub Smolík se vlastně jmenuje Jaroslav. „To bylo tak. Když jsem začal spolupracovat s Petrem Hannigem, který z Hany Zaňákové udělal Lucii Bílou, radil mi, ať si vyberu místo Jaroslava něco jiného, protože je to hrozně dlouhé jméno a Jarda s tím r zní zase příliš jadrně česky. Protože jsem křtěný po svém kmotrovi Jakub, a ve svých pražských bigbítových začátcích jsem na plakátech dokonce občas vystupoval jako Jaroslav Jakub Smolík, navrhl jsem tedy Jakuba, což se mu líbilo," vysvětluje, jak k přejmenování došlo.

Perličkou z mládí Jakuba Smolíka je to, že se měl původně stát knězem, ale nakonec z toho sešlo. „Jsem věřící pořád. Myslím, že lidi by měli v něco věřit, měli by mít určitá pravidla, slušnost a pokoru k životu. Nejsme tady napořád a až umřeme, tak podle toho, jak jsme se chovali, tady zanecháme po sobě hlubokou stopu v srdcích svých blízkých, anebo taky ne. Přestože to teď není moderní, stále věřím, že slušnost se vyplácí," je přesvědčený.

(zr)