Od pátku visí Caveova nahrávka na streamovacích serverech a už teď je jasné, že se o ní bude mluvit. V dobrém i zlém, protože téměř sedmdesátiminutový dvoudílný epos Ghosteen zavádí posluchače na místa, na která si bude dlouho zvykat.

Rodiče a děti

„Písničky na prvním albu jsou děti. Skladby na druhém jsou jejich rodiče. Ghosteen je putující duše.“ Těmito slovy doprovodil dvaašedesátiletý Nick Cave vydání lehce experimentální desky. Oproti minulým letům, v nichž kapelu The Bad Seeds charakterizovaly souboje Caveova piana s některým z výrazných kytaristů (Blixa Bargeld odešel v roce 2003, Mick Harvey roku 2010), klade nyní autor trochu překvapivě důraz na synthpop prokládaný čistou poezií.

Všechno už tu vlastně bylo. Široké plochy s ostrůvky monotónního polozpívání, pastelové barvy, intermezza, mluvené slovo, instrumentální atmosférické kousky, biblický jazyk i zřetelné ovlivnění gospelem. Nabízí se srovnání s předchozím dvojalbem Abattoir Blues / The Lyre Of Orpheus, které také vycházelo z gospelových názvuků. Tam ale Cave prozkoumával Písmo svaté z té divočejší stránky a výsledek připomínal černobílou mši utrženou ze řetězu.

Novinku Ghosteen charakterizuje nebývale přitlumený sound, tvořený v zásadě dvěma syntezátory. Jeden obsluhuje Caveův nejbližší spolupracovník Warren Ellis. Vynikající bubeník Jim Sclavunos se tentokrát přidržel perkusí a přibral vibrafon. Kytary se zhostil britský hudebník George Vjestica, který se stal plnohodnotným členem The Bad Seeds před třemi lety a jehož příjmení je v chorvatštině výrazem pro čarodějnici.

Přežít vlastní dítě

Aktuální nahrávka kultovní postavy australského rocku vyžaduje od posluchače, aby šel s Nickem Cavem kus cesty, která chvíli vede nicotou, občas peklem a nakonec snad míří do nebe. Absence vodítek nám nedovolí mluvit o skutečném smyslu jednotlivých písní, protože jsou zkrátka příliš abstraktní, než aby se z nich dalo vyčíst něco určitého. Nicméně je těžké oprostit se od zatím poslední Caveovy životní etapy, poznamenané tragickou smrtí jeho patnáctiletého syna Arthura. Ten se nešťastně zřítil z útesu, zrovna když The Bad Seeds začínali práci na albu Skeleton Tree.

Velká část této desky pak byla věnována Nickovým černým myšlenkám. Celkem nepokrytě se tu pokoušel vyzpívat z neštěstí otce, jenž přežil vlastní dítě. A není asi od věci spojit s tímhle břemenem i jeho novou desku Ghosteen. S tím rozdílem, že na ní už se ani tak nevyrovnává se ztrátou, nýbrž se sna-ží odpovědět na otázku, jak existovat dál se sebou, se ženou, s „putující duší“, která ho jak doufá provází.

Místo pro zázrak

„Měl jsem za sebou půlku cesty na pobřeží Pacifiku,“ zpívá Cave ve druhé skladbě druhého alba, jež tvoří pandán k první sérii osmi písní. „Nechal jsem tě s tvými toužebnými přáními a prosba-mi. Zbylo nám trochu místa pro zázrak a pro menší šílení.“ Finální balada Hollywood je čtvrthodinkou plnou bolesti a zoufale přesného pozorování.

Je to zlatý hřeb i střípek světla v jinak dost bezvýchodném příběhu o hledání cesty z nicoty. Jestli autor objevil, jak z té hrůzy ven, není jasné nejspíš ani jemu. Ghosteen však popisuje právě toto pídění se po naději. „Zalézáme do svých ran, už jsem ujel skoro celou cestu do Malibu,“ pokračuje zpěvák. „Koupím si dům v horách s bazénem ve tvaru slzy a pušku, co zabíjí. Říkají, že kolem obchází šelma a místo srdce jí v hrudi tepe hněv.“

Album Ghosteen vzniklo spontánně poté, co se Caveovi podařilo překonat několikaletý tvůrčí blok. Nahrávalo se ve Spojených státech, Anglii i Německu, texty psal Nick ve svém domě v Brightonu. Celé dílo působí dojmem velké samoty, kterou chce skladatel tak trochu přenést i na posluchače. Jako vždy to není žádná selanka.