Finská metalová hvězda Nightwish zamíří letos poprvé na plzeňský Metalfest. Na otázky Deníku odpovídal Tuomas Holopainen, klávesák skupiny a tvůrce velké části materiálu severských muzikantů. Nightwish zahrají na Metalfestu již v pátek 3. června, hodinu a půl dlouhý set odstartuje v půl desáté večer. Od čtvrt na osm si navíc mohou fanoušci přijít pro jejich podpis, hudebníci mají na autogramiádu vyhrazenou půlhodinu.

Loni jste vydali novou desku, zníte na ní o poznání svěžeji a energičtěji. Výsledkem čeho jsou ony změny?
Hlavním důvodem jsou dva noví členové kapely, kteří k nám přinesli spoustu nové motivace a také nápady co se týče aranží písní a nahrávacího procesu. To se podepsalo i na motivaci k psaní písní. Skladby jsme dávali dohromady všichni společně a chemii mezi jednotlivými členy uzavřenými v jedné místnosti dělá své.

Co na desku říkali fanoušci, jaké máte ohlasy?
Nikdy předtím jsme nepodepsali tolik věcí a nesetkali se s tolika nadšenými fanoušky, je to nádherné. Ohlasy jsou kladné, jak na samotnou desku, tak i na živé koncerty.

Takže se fanoušci v Plzni mají na co těšit?
Myslím, že nadšení a šťastní lidí nebudou jen před pódiem, ale i na něm!

Co jim zahrajete z novinek?
Samozřejmě se dočkají novinek z Endless Forms Most Beautiful jako například The Eyes Of Sharbat Gula nebo Our Decades In The Sun. To jskou skladby, které fungují z naší poslední desky naživo skvěle, atmosféra je běhm nich báječná. Osvědčila se nám i The Greatest Show On Earth, kterou jsme končili koncerty na aktuální šňůře a mezi fanoušky se staly oblíbené i pecky Alpenglow a My Walden.

Jste spokojeni se zpěvačkou Floor Jansen, která k vám nastoupila v roce 2012?
Podívejte se na ní, jak by někdo nemohl být nespokojen? (smích)

Floor je symbolem nové éry Nightwish, co se v kapele změnilo?
Znovu se v nám probudilo nadšení pro práci a víc se smějeme.

Severské země obecně mají poměrně bohatou zásobu metalových kapel, tušíte proč?
Upřímně, nemám na to jasnou odpověď. Pravděpodobně je to kombinace skandinávské kreativity, černého humoru, melancholické nálady a fakt, že to vše v hudbě reflektujeme. Od osmdesátých a devadesátých let je to sněhová koule, na kterou se nabalují další a další formace.