Chceme-li pochopit, o co se tu držitelka devíti cen Grammy snaží, musíme se vrátit do roku 2016, kdy Norah Jones uzavřela kapitolu spojenou s jejím tehdejším albem Day Breaks.
Následovala řada „odpočinkových“ měsíců, během nichž se dcera legendárního sitáristy Raviho Shankara a nevlastní sestra skvělé Anoushky Shankar spojovala s nejrůznějšími muzikanty za účelem uvolněného jamování.
Žádný tlak
Mimo to se zpěvačka, která nedávno překročila čtyřicítku, věnovala dvěma dětem, které má se svým manželem, klávesistou Petem Remmem.
Díky potomkům byla zásobena praštěnými knížkami nonsensů, třeba těmi od Shela Silversteina. „Jakmile se do nich ponoříte, začnete přemýšlet v divných rytmech,“ přiznává. Někdy jí děti samy nahodily verš, který by ji samu zřejmě nikdy nenapadl. Zkrátka a dobře, Norah byla připravena pro trochu experimentování.
Že jí z toho nakonec vyšla zase poměrně smutná, nebo spíše nostalgická nahrávka, to už je jiná pohádka. Určitý sentiment, zadumání – a na druhé straně sexy, cool vystupování – jsou od začátku hlavními devizami této nadžánrové umělkyně.
Ideu náhodného hraní s rozličnými kamarády Norah poprvé zúročila na loňském albu Begin Again, vydaném u respektovaného jazzového labelu Blue Note. „Rychle, žádný tlak, hlavně aby to byla zábava.“ Tak zněl její plán. Spolu s věrným bubeníkem Brianem Bladem a přáteli, jako je lídr skupiny Wilco Jeff Tweedy, spáchala písničky, které možná neoslňují úžasnými nápady, zato je na nich znát, že vznikaly v maximální pohodě a téměř domáckých podmínkách.
Na rozpálené střeše
Ve stejném duchu pokračuje Norah Jones i na svém novém CD Pick Me Up Off The Floor. Špetka country, hrst afroamerického blues a hodně bílého gospelu – to vše podloženo barovým klavírem. V takovém rámci se interpretka pohybuje jako ryba ve vodě a tvoří zvláštní spojnici mezi Billie Holiday a Macy Gray. Některé melodie jsou průzračně čisté, třeba To Live nebo I’m Alive.
Z jiných prýští těžko definovatelný splín. Jenže ten už je vlastně daný tím, jak Norah hudbu podává. Málokdo se umí písničkou procházet jako kočka na rozpálené plechové střeše. Ležérně, ale hbitě, s vědomím, že mi patří všechen čas na světě, zároveň však s nastraženýma ušima.
Od roku 2002, kdy jí vyšla první deska, vyzkoušela Norah styly jako lounge jazz, country-rock, dokonce i temnou elektroniku. A s chutí hledá dál. Letošní nevtíravá novinka je toho důkazem.
