Historka o tom, jak se v Jethro Tull jednoho dne objevil nový, lepší kytarista, patří k rockovému folkloru. Zakladatel skupiny a původní hráč na kytaru Ian Anderson tehdy vyrazil do obchodu, prodal svůj Fender Stratocaster a koupil si příčnou flétnu. Zbytek je historie…

Opravdu to bylo takhle jednoduché?
Popravdě ano. Jenže jsem si okamžitě uvědomil, jak velkou chybu jsem udělal. Vyměnit kytaru za flétnu, když na ni neumíte zahrát ani notu! Tak jsem příčku na čtyři měsíce odložil, a teprve v prosinci 1967 se mi z ní najednou podařilo vyloudit géčko. Pak se ozval další tón a další, až jsem zvládl celou pentatonickou stupnici. Teď už jsem si mohl zahrát blues. O tři týdny později jsem vystupoval v klubu Marquee v Londýně, kde jsme hrávali každý čtvrtek pod novým jménem Jethro Tull, které nám dal náš manažer. A vida – zničehonic jsme byli blues band v čele s flétnistou.

Baví mě, jak používáte akustickou kytaru. Máte styl, který není nikomu podobný. Kdo vás ovlivnil?
Z akustických hráčů asi nejvíc skotský písničkář Bert Jansch a pak také Roy Harper – ten, který je slyšet v písničce Have A Cigar na desce Wish You Were Here od skupiny Pink Floyd.

Patříte také k nejlepším hráčům na foukací harmoniku. Škoda, že na vašich albech nezní častěji.
Tu a tam ji opráším. To je jako jezdit na kole, i kdybych ji nějaký čas zanedbával, stačí chvilka a hned si vzpomenu. Na současném turné ji mám ve třech písničkách. Z harmonikářů byli mými vzory Sonny Terry a Sonny Boy Williamson.

Vaše image, sound, melodie – to vše jde ke kořenům tradiční britské hudby. Vy se jí ale jen dotýkáte, na rozdíl od vašich souputníků z Fairport Convention a Steeleye Span, kteří z anglického, skotského a irského folkloru těžili přímo. Nelákalo vás nikdy tenhle žánr prozkoumat blíž?
Dávám přednost inspiraci před kopírováním. Raději si beru to i ono z nejrůznějších žánrů a svobodně to přetvářím, než abych se snažil být úzkostlivě věrný tradici, historii a tak dál. Zvláštní, že o tom mluvíte: zrovna minulý týden jsem totiž kolegům ze Steeleye Span natáčel flétnu do jedné jejich staronové písničky.

K mým oblíbeným albům kapely Jethro Tull patří Catfish Rising z roku 1991. Písně jako Rocks On The Road či This Is Not Life. Řekl bych, že to pro vás bylo důležité období, jakýsi comeback…
Spíš návrat k bluesovější muzice, se kterou jsme začínali. U kritiků ani fanoušků nám to neprošlo. Když tu desku poslouchám teď, něco mi přijde povedené a vážně zajímavé, ale část písní jsme překombinovali. Až moc je na nich znát, že jsme chtěli jít s dobou a znít jako druzí ZZ Top. Hraju tu na elektrickou kytaru, i když většinou je to akustika napojená na efekty. Dokonce jsem si vyzkoušel elektrifikovanou mandolu. Jinak měl elektriku na starosti především Martin Barre, jako vždycky. Nicméně album příliš neuspělo. Málo platné, Jethro Tull mají základ v progresivním rocku, všechny tyhle výlety do blues a folkrocku jsou u nás až v druhém plánu.

V osmdesátých letech jste začal zpívat v nižším rejstříku, tak nějak civilněji. Stal se z vás vypravěč. Čím to? Ovlivnil vás nástup skupin typu Dire Straits?
V roce 1984 jsem si na americkém turné k albu Under Wraps povážlivě zničil hlas. Už jsem nebyl schopen zazpívat všechny ty vysoké tóny, které jsem si napsal pro svůj baryton. Na rok jsem se proto odmlčel, a potom jsem se opatrně vrátil ke koncertování tím způsobem, že jsem v náročných pasážích zpíval trochu pod tónem. Konečně, to se stane skoro každému interpretovi, že v určitém věku nedosáhne na špičku svého registru.

Luciano Pavarotti v pozdějším věku trpěl hlasovými problémy a v osmdesátých letech rušil jedno vystoupení za druhým. Robert Plant se už dnes pohybuje jenom v nižším rejstříku, stejně jako Ozzy, nemluvě o posledním období Davida Bowieho. Pak jsou ovšem i opačné případy, třeba Jon Anderson z Yes. Ten to navzdory svému astmatu pořád dává. Já osobně stále zpívám spoustu písní v původních tóninách a v Locomotive Breath pravidelně trefuju vysoké E – zaručeně nejvyšší tón, co jsem kdy musel zvládnout.

Z této „vypravěčské“ éry je památná zvláště deska Crest Of A Knave s hity Budapest a She Said She Was A Dancer. Druhá z písní pojednává o dívce, co chce Angličanovi v Moskvě namluvit, že je tanečnice. „Nic víc se nepodobalo rock’n’rollu na téhle straně sametové opony, oddělující východní ocel od západního zlata.“ Že by pravdivý příběh?
Dílo představivosti. Obrázek jedné z těch holek, které předstírají, že jsou herečkami, tanečnicemi, prostě něčím ze showbyznysu, a ve skutečnosti si vydělávají jako striptérky nebo prostitutky. Nic proti tomu! Jen jsem se s tím párkrát setkal, ať už v románu, nebo doopravdy. Svedl jsem dohromady různé postavy, přičemž to nemusí být nutně Rusové. Já nikdy nepíšu o nikom konkrétním. A za žádnou cenu bych nechtěl, aby se v mých písních lidé poznávali nebo mi nedejbože říkali známí, že jsem zradil jejich přátelství tím, že jsem se o nich v textu výslovně zmínil.

A jak tedy píšete? Nikdy neházíte jen tak slova na papír. Vaše texty mají hlavu a patu, jsou pečlivě vystavěné, je v nich příběh, téma, zápletka.
Obyčejně to začíná obrazem, který mi uvízne v hlavě. Od dětství rád fotografuju, ale tohle je něco jiného. Při psaní využívám vizuální vjemy uložené na mém vnitřním hard disku. Mimochodem, někomu se tyhle představy promítají jako filmy, u mě jsou to většinou statické snímky. K tomu ještě černobílé. A odtud zpravidla odvíjím první verš. Může to být něčí portrét, nebo portrét více lidí, po případě krajiny. Postavy, kterým vkládám slova do úst, mi připomínají herce na jevišti.

Nechtěl byste jich pár vzít a sestavit z nich novou desku? Poslední řadové album J-Tull Dot Com bylo moc fajn, ale vyšlo před dvaceti lety!
Na novém albu se pracuje. Bude na něm dvanáct písní, sedm z nich už je víceméně natočeno, čtyři jsou kompletní. Pochybuju ale, že deska spatří světlo světa dříve než v roce 2020, vzhledem k tomu, kolik mám do budoucna naplánováno koncertů. Snažím se nahrávat, kdykoliv mám volno.

Půlstoletí na scéně jste se rozhodl oslavit i knihou The Ballad Of Jethro Tull. Půjde o první autorizovaný příběh vaší skupiny. Ale jak to udělat, když k Jethro Tull patřila v průběhu let dobrá čtyřicítka hráčů? Na dobu strávenou v kapele vzpomíná každý z nich úplně jinak.
Všichni si pamatujeme různé věci odlišně. A naše vzpomínky jsou často ovlivněny tím, co jsme v danou chvíli prožívali. Nemíním cenzurovat žádný komentář či poznámku nikoho z těch, kdo se mnou v Jethro Tull působili. Zasáhl bych jedině, kdyby to ostatní zraňovalo. Fakt se nepotřebuju trumfovat s memoáry Keitha Richardse. Kdo by taky chtěl strávit noc ve vězení v Texasu nebo Indii? V naší knize nenajdete historky plné sexu a drog, protože jsme v jádru všichni pragmatici a praví gentlemani.