Nové album Boba Dylana se dotýká zla i krásy

Tak brzy od něj nové album nikdo nečekal. Sotva si jeho fanoušci stačili proposlouchat dvoudiskové vydání rarit z loňského října, už je tu další nášup z Dylanovy černé kuchyně. Cédéčko se jmenuje Together Through Life (Společně životem) a je na něm vidět, že vzniklo rychle. Což mu ovšem neubírá na kvalitě, ba naopak. Má stejný šmrnc jako desky New Morning a Planet Waves, které Bob v sedmdesátých letech také natočil na jeden zátah, aniž by je po sobě nějak zvlášť poslouchal. Utajeným nahráváním, jež se uskutečnilo někdy koncem minulého roku, však překvapení spojená s projektem Together Through Life nekončí.

Asi největší peckou mezi oči je skutečnost, že se celé album nese v duchu mexické hudby. Přesněji řečeno v duchu „Tex-Mex“ neboli muziky hrané podél hraniční čáry v Texasu, za níž začíná docela jiný svět. Jižanský temperament v kapele zastupuje akordeon Davida Hidalga ze známé skupiny Los Lobos. Tahací harmonika působí v dylanovkách jako velké ozvláštnění, podobně jako cikánské skřipky na Bobově starší desce Desire. (Ta byla – kromě soundtracku k westernu Patt Garrett & Billy Kid – prvním pokusem zúročit zkušenosti s mexickou kulturou, jíž se muzikant v polovině sedmdesátých let obklopoval.)

Silvio se vrací

Hidalgovu hru na akordeon podmalovává mandolína Mika Campbella, který se na nahrávce především stará o sólovou kytaru. Campbell patří k pilířům Heartbreakers – skupiny Toma Pettyho, z níž se v osmdesátých letech na chvíli stala i doprovodná kapela Boba Dylana. Opětovným nástupem Campbella na palubu Dylanova křižníku se tedy uzavírá kruh. A další se uzavřel s nenápadnou poznámkou v bookletu: všechny písně, až na jednu, totiž napsali Bob Dylan a Robert Hunter.

To je ovšem překvapení číslo tři! Příznivci psychedelického rocku znají Huntera jako neoficiálního a nehrajícího člena kultovní skupiny Grateful Dead, se kterou Bob Dylan rovněž absolvoval turné a natočil živou desku Dylan & The Dead. Skvělý textař, básník a příležitostný hudebník Robert Hunter hrál s leaderem této sanfranciské formace, Jerrym Garciou, už od roku 1962. Později se podepsal pod největší hity Grateful Dead, včetně písní Dark Star a Black Muddy River. V roce 1988 se jeho jméno objevilo u dvou písniček na suverénně nejneúspěšnějším albu Boba Dylana Down In The Groove. První skladba, Silvio, byla skvělá. Druhá, Ugliest Girl In The World, vůbec ne.

Po dvaceti letech se Hunter s Dylanem setkal znovu; při skládání písniček, které jako by vypadly z filmu noir Orsona Wellese Dotek zla. Vzpomíná si ještě někdo na jeho úvodní scénu? Jedná se o dlouhou sekvenci bez jediného střihu, během níž sledujeme auto se dvěma pasažéry, kličkující zalidněným městem na mexické hranici, kterou vzápětí přejede – celkem nudný obrázek, až na to, že k vozu předtím kdosi připevnil bombu. Napínavé, a přitom tak strašně ledabylé entrée samozřejmě končí výbuchem. Kdyby Dylan na tuto scénu narouboval úvodní píseň svého nového alba, měl by zadarmo skvělý klip.

„Svět je jedna velká krádež,“ říká Shakespeare ústy Timona Athénského. A proto nemá cenu mudrovat nad tím, že písnička Beyond Here Lies Nothin', kterou se album otevírá, až příliš připomíná Santanův hit Black Magic Woman. Další skladba, Life Is Hard, vlastně způsobila, že album spatřilo světlo světa. Vznikla na objednávku pro připravovaný film režiséra Oliviera Dahana a když ji Bob nahrával, přišlo mu, že by mohl rovnou sfouknout celou desku.

Všechno je v pohodě

Tak jako na předchozích CD Love And Theft a Modern Times, i tady se ploužáky střídají s blues ve všech jeho podobách. U melodie My Wife's Home Town autoři dokonce přiznali inspiraci Williem Dixonem a jeho „hoochie coochie“ rytmem. „Rodný město mý ženy se jmenuje Peklo!“ burácí zpěvák, jehož hlas tentokrát nepřipomíná havraní krákání, ale padající kamení.

Jakmile uslyšíme první slova písně If You Ever Go To Houston, vytane nám zase na mysli letitý šlágr bluesového trestance Lead Bellyho Midnight Special. Nebýt nového kabátu, do kterého nápěv zabalila tahací harmonika, šlo by možná o dosti problematickou variaci na známé téma. Ve dvou písničkách se Dylan rozesměje, jako by si sám říkal: co to tu zas vyrábím? Ale některé skladby rámec uvolněného jam session překračují. Například Forgetful Heart se zlověstnou elektrikou v pozadí a starobylým banjem v úvodu.

Album Together Through Life je po všech stránkách matoucí. Blíže nespecifikovanou spoluprací Dylana s Hunterem počínaje a snímkem proslulého českého fotografa Josefa Koudelky na obalu konče (kdo by to řekl, že se spolu někdy propojí osudy pana Zimmermana s Krylovým „Bratříčkem“, jehož přebal je rovněž Koudelkovou prací?) Na jedné straně zde vane svěží vítr v podobě lovesongu I Feel A Change Comin' On, na straně druhé nás Bob neušetří depresivního závěru It's All Good. Hořce uštěpačný text o lidech, kteří se ostatním snaží namluvit, že všechno je v pohodě, i když se kolem hroutí celá města, končí typicky dylanovským pokrčením ramen: „Nic bych na tom neměnil, ani kdybych mohl.“