„Říká se – nevstoupíš do stejné řeky, nám to ale nedalo," doplňují se Petr Kučera a Jitka Charvátová.

Činnost Oceánu jste obnovili už v roce 2011, teď prožíváte druhý comeback. Jaké to je?

Petr Kučera: První comeback jsme plánovali ještě za Petrova života, ale už s Jitkou jako hostující zpěvačkou, protože Petr by se celého programu nezúčastnil. Vymysleli jsme jej tehdy tak, že jsme ke spolupráci přizvali Jihočeský symfonický orchestr – chtěli jsme, aby naše písničky dostaly jinou podobu. Nahraný demo snímek poslal ředitel divadla Petrovi k posouzení v pátek. On ale z neděle na pondělí zemřel… V roce 2011 jsme si řekli, že chceme pokračovat dál, ale se zmiňovaným symfoňákem už ne, že to chce změnit koncepci. Postavili jsme teda zase normální kapelu s Jitkou jako stálou zpěvačkou. Další čtyři roky jsme čekali na tvůrčí okamžik – mezitím odešel Dušan Vozáry, jehož už koncertování moc nebavilo, a přibrali jsme Petra Honse, který už součástí Oceánu byl, ale coby textař. Takže po těch letech nastala chvíle, kdy jsme naprosto spontánně vytvořili ve zkušebně první písničky. 

Začalo vás to zase bavit…

Jitka Charvátová: Jasně, potřebovalo to čas. Když Petr Hons do kapely „vstoupil", jakoby s ním přišel i nový elán, nakopl nás. Měli jsme sice už něco málo připraveného, ale on během dalších asi tří týdnů napsal šest textů, byl strašně nadšený. Ve zkušebně jsme pak společně zažívali euforické okamžiky z toho, že k nám přišlo něco tak hezkého, sneslo se to samo od sebe, aniž bychom se scházeli s nějakými velkými ambicemi…

Stalo se tedy – jak se říká – něco mezi nebem a zemí.

Jitka Charvátová: Tak. Naše tvoření a hraní prostě muselo dospět k okamžiku „opravdovosti". Kdybychom na věci tlačili, bylo by na nich znát, že nemají žádnou poezii a že jsou jen vykalkulované. To jsme nechtěli.

Kdy jste se vlastně rozhodli, že angažujete zpěvačku? Zpěváka jste nehledali?

Petr Kučera: Dlouho jsme přemýšleli, rozhlíželi se, koho bychom oslovili. Vždycky jsme začali u Jitky, obkroužili jsme kolečko a zase jsme u ní skončili. Jitka se znala s bratry Vozáryovými ještě z projektu Fiction, kde zpívala společně s Mejlou Hlavsou, takže nám byla nejblíž. Myslím tím i její jemnější, poetičtější či temnější – jak kdo chce – hudební polohou. Že se stala součástí Oceánu, považuju za nejlepší rozhodnutí.

Když vaše nové písničky poslouchám, mám pocit, jako byste plynule navázali na to, co jste kdysi opustili.

Jitka Charvátová: Sama za sebe musím říct, že jsem se v Oceánu zpočátku vnímala jako host, záměrně jsem se i upozaďovala, protože je nesmírně těžké převzít roli frontmana, jakým byl Petr Muk. Když jsme ale odehráli pár koncertů a lidé mě přijali – ačkoliv se samozřejmě kolem toho odehrály neuvěřitelné debaty, snažila jsem se ke své úloze přistupovat tak, aby vycházela ze mě. Myslím, že to je to, co dělá Oceán Oceánem, čeho si na něm posluchači nejvíc cenili.

Coby producent vám s deskou pomáhal Armin Effenberger. Jaký otisk na ní tedy zanechal?

Petr Kučera: Akceptoval současné složení kapely, proto je na albu víc kytar, než bylo v Oceánu – elektronické kapele – zvykem. Už prostě nejsme tak vyhranění proti kytarám, bereme hudbu tak, jak k nám přichází… V podstatě se producent stal na dobu natáčení členem kapely, poněvadž jsme mu odevzdali dost surový materiál. Říkali jsme si, že od něj bude mít odstup a tudíž jej může ještě více pozvednout.

Jitka Charvátová: S Arminem se znám delší dobu, točila jsem s ním sólovku. Je to fanoušek Oceánu, skvělý muzikant a producent, takže jsem věděla, že náš materiál bude vnímat správně – to znamená bez jakéhokoli nafukování. Měli jsme prostě jasno v tom, že chceme zůstat v analogovém způsobu nahrávání, aby písničky pořád dýchaly a zůstala v nich ta staromilská oceánská chemie.

Máte v plánu vyrazit na turné?

Petr Kučera: Momentálně máme naplánované zmiňované tři křty, pak si dáme „oraz" a na podzim bude následovat turné, v jehož rámci objedeme, co půjde. Už neočekáváme nějaké šílenství, jak tomu bylo v polovině osmdesátých let. Ale upřímně řečeno – druhou Ráchel bychom složit chtěli.

Prý tu písničku odmítáte hrát…

Jitka Charvátová: To bylo, teď už ji občas na koncertech zahrajeme. Než jsem se ale k jejímu zpívání odhodlala, trošku to trvalo. Nechtěla jsem napodobovat typické Petrovy emoce, protože jsem měla za to, že je to nepatřičné a že mi je lidé neuvěří. S kluky jsme si navíc říkali, že Ráchel je opravdu Petrova věc… Když ale přišla do kapely nová energie a máme v zádech nové věci, situace se změnila a na Ráchel jsem si troufla.

Umím si představit, že Petr Muk je s vámi stále…

Jitka Charvátová: Při zkouškách jsme měli pocit, že je na nich duchem přítomný. Byly to okamžiky, které se dají těžko vysvětlit. Petr samozřejmě k Oceánu patří a vždycky patřit bude… Musím se přiznat, že v době největší slávy Oceánu jsem jeho fanynkou nebyla, poslouchala jsem tehdy spíš metal. Teď jsem se do něj ale zamilovala, protože jsem pochopila hloubku všech těch písní.

Petr Kučera: Jitka je svým podáním zcivilněla, zatímco Petr je hodně emočně nadsazoval, což bylo některým chlapům proti srsti. Každý má holt svůj systém.