„Po The Smiths jediná kapela, která změnila pohled na sexualitu v indie rocku… a přinesla nezapomenutelný harmonie a originalitu…," komentoval její příjezd na Facebooku pražský hudebník Jiří Burian (člen formace Republic of Two, dříve též třeba Southpaw…) a jeho slova si dovoluji vypůjčit, poněvadž sedí.

Elegantní pětice v čele s Brettem Andersonem, zpěvákem, který podle kamaráda z pubertálních let, basáka Mata Osmana dlouho ani zpěvákem být nechtěl. „Hrál tehdy na kytaru, nezpíval, ani se o to nesnažil. Když poprvé nastoupil na pódium jako lídr kapely, byl jsem hodně překvapen," říkal Mat v našem rozhovoru před koncertem. A totéž potkalo v Lucerně mě. Jasně, viděl jsem nějaké živáky, viděl jsem mraky roztřepaných videí z mobilů na YouTube, za které bych jejich autorům usekal ruce, viděl jsem kdeco. Ale stejnak jsem byl překvapen.

„Neposlouchám je, kolega z práce mi vnutil lístek, že prý na poslední chvíli nemůže jít," povídá mi odhadem asi čtyřicátník, Matthew z Los Angeles. „Kolega je Američan, nebo Čech?" ptám se, protože v ani jedné zemi Suede navzdory tomu, jak v 90. letech prokopali cestu Oasis či Blur, nikdy nebyli tolik v kurzu. „Kolega je z Londýna," tím se to vysvětluje.

Ale stačí už první slova úvodní, pomalé skladby Still Life, Andersonův precizní zpěv, obrovské emoce, a to, co se pro mě nedostavuje u téhle věci na desce, teď pociťuji plně: mrazení.

Pět minut, kterých uteče za pár vteřin, a přesto je věčných. Brett si pohrává s mikrofonní šňůrou a publikem jako ve skladbě Europe Is Our Playground, kde jisté slečně podmanivě zpívá o tom, že Evropa je naše hřiště  - každé město, každá zastávka, všude si budeme hrát…

A pak už to jede. Veškeré zbytky zábran odhazujete ve skladbě Barriers z letošní desky Bloodsports.

Nové věci ukazují, že tři roky práce a 40 zahozených písniček, pořádná práce, která k Bloodsports vedla, měla smysl: fungují totiž úplně stejně jako klasiky. Mohly klidně zaznít víc než čtyři. Britpop je možná 15 let odepsaný žánr, na koncertu taky stěží hledáte lidi pod třicet, ale když budou Suede hrát tak jako v sobotu, může jim to být úplně jedno.

Ohromný zvuk, energie, užívá si celá Lucerna, včetně toho Američana, co je tu omylem.

Nepíšu to zatepla. Nechal jsem si den a půl odstupu, abych mohl s klidným svědomím (a při vědomí všeho, co jsem letos neviděl) prohlásit: rockový koncert roku! Doufám, že poprvé nebude naposled.