Do třetice všeho dobrého, říká se. Platí to – podle slov samotných členů kapely Olympic – i o jejich posledním, v pořadí dvacátém studiovém albu Souhvězdí romantiků z trilogie „souhvězdí", které vyšlo v listopadu u Supraphonu. „Myslím si, že Souhvězdí romantiků je z těch tří CD opravdu nejlepší. Vůbec je celá trilogie úžasná v tom, jak nádherně drží pohromadě – je vyznáním jedné kapely za poměrně krátké období tří let. Takže ji beru jako velice úspěšný umělecký počin," říká lídr skupiny, zpěvák, skladatel a kytarista Petr Janda, jehož při rozhovoru tradičně doplňují jeho spoluhráči – baskytarista Milan Broum, klávesista Jiří Valenta a bubeník Martin Vajgl.

Doufali jste v takovou spokojenost, když jste o vydání trilogie – asi bez konkrétního povědomí o její podobě – informovali?

Petr Janda: Vůbec ne, na začátku šlo spíš o takový hec… Je fakt, že když jsem tu třetí desku chystal, slyšel jsem z mnoha úst, aby mi náhodou nedošel dech a podobně, což člověka zviklá. Říkal jsem si, že lidé, co to pronášejí, mají možná pravdu, takže jsem začal být lehce nervózní. Raději jsem na ní začal pracovat už v červnu, abych měl náskok, přičemž předešlé dvě desky ze „souhvězdí" jsem vždycky složil až během července. Ale moc mi to nešlo, ani v červnu, ani v červenci a moje nervozita pomalu přecházela ve strach. A najednou, jako kdyby za mnou někdo stál, diktoval mi do uší a vedl mi ruce po hmatníku… Byl to zážitek, jaký jsem ještě nikdy neměl. Od té chvíle jsem psal jednu písničku za druhou úplně v pohodě, až jsem jich zase udělal dvacet. Když se nad tím zpětně zamýšlím, nechápu, jak mě určité věci mohly napadnout, kde se vzaly. Nakonec ještě začnu být věřící.

Zajímavé… Z těch dvaceti jste na desku vybrali opět čtrnáct písníček. Bylo to ve vzájemné shodě?

Petr Janda: Víceméně ano. Někteří členové kapely chtěli „reinkarnovat" i jiné písně, které jsem složil už na minulé desky (Souhvězdí šílenců a Souhvězdí drsňáků, nakonec se na ně nedostaly), já jsem si ale říkal, že uděláme naprosté novinky – i když pro posluchače jsou novinkami i zmiňované starší skladby, protože je nikdy neslyšeli… Vybraných čtrnáct písniček jsme nahráli klasickým způsobem – s tím rozdílem, že jsme tentokrát měli oproti předešlým letům aspoň jednu zkoušku, abychom si je projeli. Kluci měli opět k dispozici mnou zpracované demáče, které zní skoro jako hotové snímky, takže přišli do studia připravení, všechno šlo hladce.

Už jste na nich nic neměnili?

Milan Broum: Každý jsme si přizpůsobili své party, tak jako vždycky, a v tom je náš vklad jednotlivým písničkám. Taky jsme tentokrát dávali většího bacha na formu, aby třeba nebyla některá skladba zbytečně dlouhá, jak tomu bylo na minulé desce v případě Leguána, což jsme si v mementu jeho nahrávání nějak neuvědomili.

Martin Vajgl: Je důležité, že je repertoár předem daný, protože spousta kapel tvoří způsobem, že se její členové sejdou ve zkušebně, kytarista hraje nějaký riff, bubeník do toho začne bubnovat, takže výsledek pak logicky musí něco připomínat. Spíš než o původní písničky se tedy jedná o jakési koláže, poslepované motivy. A to není způsob tvoření, který by nás zajímal nebo bavil. My prostě dostaneme z gruntu napsanou písničku, kterou „oblékneme", zaranžujeme, jak nejlépe umíme, a to je něco úplně jiného.

Na Souhvězdí romantiků máte čtyři hosty – jak vás napadlo pozvat si například Pavla Šporcla?

Petr Janda: Se Šporclem hrajeme tenis, kamarádíme spolu, taky jsme sázeli nějaký strom v botanické zahradě, chodím na jeho koncerty, on sice na tom našem ještě nebyl, ale snad to brzo napraví. Jednoduše ho obdivuju, protože jsem sám hrával na housle, takže si s ním o tom nástroji strašně rád povídám. Dokonce jsem mu slíbil, že mu věnuju své houslové materiály, které mám doma – možná v nich najde něco, co dlouho hledá, nebo co má půjčené a teď to bude mít ve vlastnictví… Kromě něj jsme přizvali i trumpetistu Laca Décziho, což je jazzová ikona všech ikon, které se tady narodily. Byl jsem za ním v New Jersey, kde žije, a tam jsme naši spolupráci nějak upekli. Navíc s ním občas jako host hraju, dokonce jazz. Violoncellista Jirka Bárta zase kamarádí s naším bubeníkem Martinem, tvoří spolu alternativní desky, takže jsme byli rádi, že na naši nabídku kývl. Stejně jako Láďa Papež, hráč na foukací harmoniku, který s námi dělá opakovaně.

Co se týče textů, vsadili jste na Aleše Brichtu, Miroslava Černého, Ondřeje Fencla, Vlastu Henycha, Pavla Chrastinu, Eduarda Krečmara a Karla Šípa, jednoduše jste textařský „sektor" obměnili.

Petr Janda: Museli jsme, protože nám zemřeli Vrba a Rytíř. Ze všech zmíněných – s mnohými jsme už k oboustranné spokojenosti tu a tam spolupracovali – bych vyzvedl Ondřeje Fencla, který se nám strašně osvědčil. Je to mladý kluk, s jehož texty mentálně naprosto souzním, ačkoliv jsem věkově úplně někde jinde. Za to, že je tak dokáže napsat, si zaslouží můj obdiv.

V těch textech se například vracíte do dětství, konkrétně v písni Amoleta, kterou jste si kompletně napsal sám.

Petr Janda: Toho se člověk nevyvaruje. Vyrůstal jsem na Vinohradech, kdy ještě bývaly ulice prázdné, a když někde stálo auto, hned jsme si ho běželi prohlédnout. A dokonce když napadl sníh – myslím tím třeba metr sněhu – vytáhl jsem lyže, nazul si je přímo před barákem a dojel jsem z Americké ulice až na Mlejnkovku, kde se běžně lyžovalo… Na dětství mám krásné vzpomínky, s kluky jsme prolézali děravými ploty a prozkoumávali všechny ty velké zahrady patřící k výstavním vilám, které ale od roku 1948 spíš chátraly, než aby se o ně někdo pořádně staral. Nikdo nás z nich nevyhodil, protože to bylo každému fuk. Žili jsme vlastně v takovém úžasném prostoru – chodili jsme tam na jablka, na hrušky, na třešně, řvali jsme tam, v květnu jsem vždycky natrhal šeřík a nosil jej domů mámě – to všechno jsou věci, které se v té písničce odrážejí.

Se kterou z nových písní se ztotožňujete vy?

Milan Broum: Mně se líbí – po hudební i textové stránce – ta poslední s názvem Nemám žádnej plán, kterou Petr taky kompletně napsal.

Není to, doufám, zároveň vzkaz fanouškům, protože zrovna tenhle by určitě slyšet nechtěli…

Milan Broum: To určitě ne, protože plánů máme naopak hodně! Jen chci říct, že se ta píseň povedla, oslovila mě, je taková jemná, citlivá, až beatlesovská – a to říkám, přestože mám rád bigbít!

Martin Vajgl: Názvem té písně se chce spíš zdůraznit, že je uzavřením „souhvězdné" trilogie. A zároveň je to taková výzva osudu, co dalšího nám přinese. Zpívá se v ní: „Nemám žádnej plán, co dělat dál, ani po tom nepátrám…". To je přece strašně pěkné. Ale konec to není.

Jiří Valenta: Mně se líbí Bourák a potom zmiňovaná Amoleta: „Chceme bejt mistři světa amoleta, chceme mít celej vesmír u nohou…", dokonce jsem se doma přistihl, jak si ji zpívám.

Milan Broum: Musíme přiznat, že když tu písničku Petr přinesl, byli jsme skeptičtí, měli jsme strach, jestli není její text moc infantilní. Samozřejmě jsme vycházeli z prvního poslechu. Ale nakonec to dopadlo výborně, uvědomili jsme si, že je vlastně skvělou reminiscencí hezkých vzpomínek, která má svůj smysl a tak to taky musí každý pochopit.

Martin Vajgl: Pravda, během minuty jsme změnili názor, protože zmíněné obavy pramenily z toho, že jsme slyšeli jen fragment, ten slogan „mistři světa amoleta". Když jsme se ale zaposlouchali do celého textu, byla to najednou úplně jiná situace.

Jiří Valenta: Ten slogan je zároveň tak jasný a zapamatovatelný, že si jej každý, kdo jde z koncertu, okamžitě zpívá. Myslím, že tohle se povede málokterému autorovi.

Olympic se zvolna blíží k pětapadesátinám, bude oslava?

Milan Broum: Určitě, chceme ji udělat ve větším stylu, i když zatím nevíme kde. Možná by to chtělo o něco menší halu, než je O2 arena, chceme být fanouškům přece jen trošku blíž.

Martin Vajgl: V poslední době jsme odehráli několik koncertů s orchestrem Ministerstva vnitra Slovenské republiky, což je vlastně dechovka, ale ne v tom dechovkovém slova smyslu. Skvěle nám to dohromady sedlo, myslím, že i víc než se smyčcovým tělesem, dechy mají prostě větší grády. Takže si pohráváme s myšlenkou, že bychom jej k oslavě výročí pozvali, ještě uvidíme. Hlavní je, že plánovat je pořád co.