Co to, že jsme na váš sólový debut čekali tak dlouho?

Co to, že jsem na něj čekal já tak dlouho?

Určitě jste měl materiálu plné šuplíky…

Ani ne, většinou jsem psal pro někoho jiného než pro sebe. Před nějakým časem jsem se to ale rozhodl změnit. Zavolal jsem kamarádům z konzervatoře, že bych chtěl dát dohromady kapelu, s níž bychom hráli po klubech, hodně mě to lákalo. Chvíli na to jsme se začali scházet a já jsem těch pár věcí, které mi v šuplíku přece jen uvízly, začal vytahovat a otextovávat. Postupně jsem k nim připisoval další, až jsem měl materiál na celou desku.

Identity obsahuje deset žánrově pestrých skladeb. Byl to záměr?

Určitě nebyl. Zkrátka jsem měl pocit, že zatímco tato píseň by měla být víc jazzovější, jiná popovější a další víc funky, tahle musí být jemně do soulu…  Nemyslím si ale, že žánrově jsou úplně jiné, spíš je odlišná jejich atmosféra. Upřímně řečeno, nerad hudbu škatulkuju, podle mého názor je buď dobrá, nebo špatná.

Jak vlastně tvoříte, jaký je to proces?

Většinou je to tak, že sedím u piana, a buď něco přijde, nebo ne. Pokud mě žádná melodie, která by mě bavila, nenapadá, tak od toho jdu na chvíli pryč. Každopádně mám vždycky jako první hotovou muziku, nikdy se mi nestalo, že bych zhudebnil svůj text. Ale třeba to někdy přijde.

Přebíháte z jedné písničky na druhou?

Ano, taky, ale spíš co se toho textu týče. Muziku mám většinou hotovou hned, tu jsem schopen napsat třeba během deseti minut. Text mi trvá mnohem déle.

Identity je ryze autorský počin, vaši spoluhráči ale určitě při jeho nahrávání přispěli názorem…

Velmi často. Baskytarista Jarda Pokorný, kytarista Ondra Fišer, bubeník Tomáš Kozelka, saxofonista Matouš Kobylka – všichni přispěli především svým muzikantským umem. Přicházeli ale i s vlastními nápady, které jsem buď posvětil, nebo jsem řekl – ne, tak to nechci, zkusme to jinak. Známe se šestnáct let, takže si vždycky dokážeme vyjít muzikantsky i lidsky vstříc a najít kompromis.

Na právě probíhající křticí turné jste si vedle Terezy Černochové, jejíž vokál zní v písni Věštkyně, přizval Libora Boučka. Jaký tam má úkol?

Před samotným koncertem pouští písničky, jimiž determinuje náladu mé desky. S Liborem se známe hodně dlouho, říkali jsme si, že by nebylo špatné strávit společně pár chvil. Oběma je nám fajn i s Terezkou Černochovou, takže zažíváme takovou výjimečnou souhru, díky níž snad bude každý večer hezký. Věřím, že ji ocení i posluchači.

A v Bratislavě k sobě ještě přiberete Petera Cmoríka.

Ano. S Peterem si společně zazpíváme Vietor, moc se na to těším.

Regulérní turné k albu chystáte?

Chystám, ale až na podzim. Chci dát desce čas na nadechnutí, na to, aby ji lidé „natáhli" do sebe. Je to pak diametrálně jiné, když hrajete koncert s písněmi, které už posluchači znají, které si osvojili.

Plně se navíc stačíte věnovat televizní soutěžiX Factor, která jde pomalu do finále.

Ano, tam už jde takzvaně o kejhák, už v ní mají rozhodující slovo diváci. Osobně mám v soutěži dvě favoritky, shodou okolností patří obě do mé „stáje". Takže jsem zvědav, jak si v živých kolech povedou.

Další koncerty:
Plzeň (20. 5.), Brno (21. 5.), Bratislava (22. 5.), Pardubice (27. 5.), České Budějovice (28. 5.)

Podobných pěveckých show u nás probíhá víc. Neměl jste, než jste se „upsal" X Factoru, obavy, že už může být mezi zpěváky a zpěvačkami přebráno?

Naopak mě to lákalo o to víc! Česká zamindrákovaná povaha bude neustále řešit, že pěvecké soutěže jsou továrnou na talenty a „rychlokvašky". Já jsem zásadně proti této teorii, protože lidé, co to říkají, si zkrátka neuvědomují, že tady jde především a hlavně o televizní zábavu! Je jasné, že mnozí, co jí projdou, mají pak logickou potřebu uplatnit se ve zpěvu i dál. Ale ne pokaždé to vyjde, ne všichni mají tu možnost, štěstí, vůli, trpělivost a inteligenci, aby si uvědomili, co by vlastně chtěli dělat, kam by chtěli jít a s kým. Tím pádem potom kolikrát dělají věci, které nemají uměleckou validitu, takže jejich „popularita" brzy zhasne. Výjimečně se stane, že někdo onu inteligenci a další vlastnosti, o kterých jsem mluvil, má. Jako třeba zmíněný Peter Cmorík, který má obrovský úspěch, a spousta jiných. To je potom nad rámec toho všeho, něco, co vznikne extra. A to je přece skvělé.

Zjistil jste o sobě díky této zkušenosti něco nového?

To, že už nikdy nechci dvanáct hodin v kuse poslouchat lidi, kteří zpívat vůbec neumějí! Bylo někdy strašné sedět celou tu dobu na jednom fleku a ze sta interpretů slyšet třeba tři, kteří zpívají dobře. A ještě se při slovním hodnocení vyjadřovat tak, abych dotyčnému – který na můj názor čeká – neublížil, protože nikdy nevíte, z jakého popudu se přišel předvést.

Muzikály jste teď opustil?

V Hudebním divadle Karlín hraju už jenom v Jesus Christ Superstar, a to krále Heroda. A u nás, v Divadle Radka Brzobohatého, účinkuju ve dvou představeních – Tančírna a Vyhazovači.

Dáváte si od nich tedy pauzu…

Ano, protože jsem měl míň času na muziku, které se teď chci hodně věnovat. Stejně tak jsem přestal točit televizní seriály, které se pro mě staly žroutem času. Samozřejmě, jde z nich nějaký finanční příjem, ale když si člověk trošku přenastaví životní styl, tak se dá žít i bez nich.

Na druhou stranu, všechno jste zvládal, což je obdivuhodné.

Zvládal, ale ani nevíte v jakém fyzickém rozpoložení. To už potom nebyla legrace, když jsem měl třeba jenom tři hodiny spánku. Prostě jsem práci obětoval všechno. Protože mám ale život rád a chtěl bych tady být dlouho, chci jej teď co nejvíc trávit s rodinou a svojí partnerkou. Jsou pro mě nejvíc.