„Za všechno může Vladimír Merta,“ říká. „Poznali jsme se jako jeho doprovodná sestava. To on nás naučil, jak na sebe vmžiku reagovat. Jednou v Brně na Leitnerce nepřijel na koncert a my jsme museli celý večer odehrát bez něj.“
Městský bigbít, jak ho provozovala generace Vladimíra Mišíka, už dnes nemá zdaleka tolik hrdinů. Vy v něm ale zdárně pokračujete. Umíte se toulat Prahou, jako to dělávali ti, od kterých jste se učil?
Prahou se dokáže courat leckdo. A pak už je na něm, jestli to vtělí do básničky, do obrazu, nebo z toho žije sám pro sebe. Rád si cestou z hospody připnu křídla a vezmu to pěšky přes Kampu, Karlův most, přes starý Žižkov nebo Letnou, ačkoliv jsem tudy šel stokrát. Zvláště teď je procházka městem s placatkou v náprsní kapse a někým blízkým po boku jednou z mála možností, jak žít jako dřív. Umím se stejně dobře toulat i po loukách anebo ještě radši po horách, jakmile o tom ale začnu psát, zní mi to moc pateticky. Skvělých tuláckých písniček s vůní lesa nasekali Honza Nedvěd, Wabi Ryvola a další tolik, že je těžké být v téhle oblasti originální.
Na albu trojice Fencl Hrubý Barry zpíváte nějaké ty folkrockové klasiky, ale dostávají tu prostor také vaše vlastní věci. Máte je spojené s konkrétními příhodami? Jsou takzvaně prožité?
Zrovna ty, co hrajeme s Honzou a Seanem, vesměs prožité jsou, byť jsou to často texty staré deset patnáct let. Dneska už se snažím psát i o něčem jiném než o holkách, přece jen mi bude čtyřicet, mám fajn rodinu a život není konti-nuální mejdan. Ale pro tuhle sestavu, která je ryze improvizační, se hodí písničky s předvídatelnými akordy, bez nenadálých zvratů. A těch jsem hodně nasekal ve svém žižkovském období, tedy ještě jako dravec z Bořivojovy ulice.
Na desce hrajete i Variaci na renesanční téma a Blues o spolykaných slovech, což jsou hity, na které se většina muzikantů z úcty k původním interpretům Mišíkovi a Michalu Prokopovi bojí sáhnout. Jak je ve vašem podání přijímá publikum?
Já už je zpívám dobrých deset let, oba pány znám a několikrát jsem s nimi hrál. Na koncertech je to spíš takové koření. Blues o spolykaných slovech čili „Funebráky“ jsme hráli snad jen třikrát. Honza Hrubý se do toho nechce moc pouštět, přece jen je to kmenová písnička jeho jiné, zásadnější party kolem kapely Framus Five. Michal Prokop je na rozdíl ode mě opravdový pěvec, takže tady musím jít vlastní cestou a dovolím si to nasadit, jen když jsem hlasově fit, a až na konci vystoupení. U Vládi Mišíka jdu i po jeho výrazu ale ne plánovitě, takhle jsem tu písničku zpíval už jako kluk u táboráku. Lidi to berou, často i po koncertě chválí. Cítí, když se do toho položíte srdcem mnou třeba ta přenádherná Variace doslova protéká. Vždy si při tom na Vláďu vzpomenu. Jak neohnul hřbet a dva roky nesměl veřejně zpívat. Myslím i na Václava Hraběte, co by asi tomu souznění s jeho životní básní říkal.
