Ondřej Gregor Brzobohatý: U muziky jsem zůstal, protože na ni letěly holky

Čtyři hodiny denně jsem s velkým sebezapřením hrával stupnice a etudy. A viděl jsem, jak byl táta naměkko, když jsem jednu z etud zahrál jenom trochu falešně. Hudba mě ale lákala, bavila mě ta abstrakce zvuků a tónů, které v člověku dokážou vyvolat různé druhy emocí. Táta mě naučil i pár akordů na kytaru, a ta mi najednou připadala mnohem zábavnější. Už jsem nemusel hrát jen melodii nebo dvojzvuky. Skrze kytarové struny se mi podařilo rozeznít celý akord, a to bylo něco!

Když jsem potom – bylo mi asi tak dvanáct let – odjel v létě na dětský tábor, zeptal se vedoucí večer u táboráku, jestli někdo z nás dětí hraje na kytaru. Já se přihlásil a zahrál Love Me Tender od mého milovaného Elvise Presleyho. V tu ránu se pohledy a zájem všech holek upřely ke mně. Utvořilo se kolečko a dívky se předbíhaly v návrzích, které z nich mám zahrát další píseň. V ten moment jsem poznal sílu i smysl hudby. Konečně jsem měl proč u ní zůstat. Letěly na ni holky!

Pamatuju si, s jakou chutí jste hrával na piano latinskoamerickou muziku. Ať už s kapelou Bůhví, s níž jste vydal čtyři alba, nebo s partou, která vystupovala v malostranském klubu U Malého Glena.
Ano, to byla kubánská kapela Pragason.

Mám ráda náročné úkoly, říká oslavenkyně Iva Janžurová

Jak jste se k tomuto stylu dostal, když jste synem Slovenky a Valacha?
Vlastně to byla náhoda. Můj kamarád Dominik Renč dal echo Frantovi Schejbalovi, trumpeťákovi z Pragasonu, že jsem mladý nadějný pianista a že se o latinskoamerické rytmy zajímám. V té době u nich měl zrovna jeden pianista končit, a tak mi zavolali, jestli bych ho nechtěl vystřídat. Hned jsem souhlasil – a to jsem o technice kubánské muziky neměl ani ánunk! V té době frčel film Buena Vista Social Club a mě tenhle druh exotiky ohromně přitahoval. Když jsme ale potom s Pragasonem začali zkoušet, byl jsem v šoku, jak těžká je to disciplína. Myslel jsem, že půjde o jednoduché doprovody. Těžce jsem se mýlil. Ty různé zákonitosti montuna, tumbaa a jiných rytmických vzorců jsem do sebe jako Středoevropan ládoval dost složitě. Než jsem jim porozuměl a začal se cítit pevný v kramflecích, chtělo to hodně dřiny a potu. Dodnes jsem takový lidový šmírák kubánské hudby. Ale miluju ji a rád si cokoli z ní zahraju.

Jaké desky si vaše rodiče – herci Radek Brzobohatý a Hana Gregorová – pouštěli, na jaké filmy se s vámi dívali? Kdybych se zastavil u vás doma v době, kdy jste vyrůstal, co bych tam viděl a slyšel?
No to byste koukal! Myslím, že řadu filmů, které do mě naši v dětství rvali, byste neznal. Oba mí rodiče milovali italskou kinematografii. Snímky jako Moji přátelé, Nová strašidla nebo Velká žranice jsem viděl v útlém věku, i když pro děti asi moc vhodné nebyly. Ale měly humor a byla v nich poetická nadsázka, takže mi naši dovolili, abych se na ně díval. Měli jsme ale rádi i francouzské filmy s Jeanem Gabinem a Jeanem Maraisem. Z gramofonu zněla klasická muzika od baroka přes romantismus až po hudbu 20. století. Bach, Mozart, Beethoven, Šostakovič. Cokoli, co se tátovi líbilo. Měl spoustu desek. Máma zase nasbírala hromadu skvělých popových elpíček: Stevie Wonder, Paul Anka, Beatles… Tohle všechno formovalo můj vkus. Melodie hrály prim, dodnes jsem na ně zatížený.

Táta z vás tedy chtěl mít houslistu. Vy jste tíhl ke klavíru. Kdy jste přidal zpěv?
Už jsem se zmínil o Elvisovi. Dodnes ho umím věrohodně parodovat. Ale já jsem zpěvákem nikdy být nechtěl. Vždycky jsem si spíš přál nebýt viděn a skládat pro jiné než pro sebe. Zpívání přišlo tak nějak samo. V kapele Bůhví jsem se dělil o vokály s mým hudebním parťákem Martinem Hrubým. Navzájem jsme se doplňovali a dělali si dvojhlasy. Zhudebňoval jsem jeho texty, on zase textoval mou muziku. I když jsem z Bůhví nakonec odešel, zůstali jsme přáteli. Dokonce jsem s Martinem pro televizní pohádku Dvanáct měsíčků složil vánoční hit Hádej. Abych se ale vrátil k tomu zpěvu: jsem takový pudovkin, zpívám, jak to cítím. Lépe to bohužel neumím. I když bych si moc přál vládnout talentem, jaký měl třeba Al Jarreau, nebylo mi dáno. Musím si vystačit s tím, co mám.

Herec a zpěvák Dušan Vitázek: Člověk musí umět zahodit všechny předsudky

Inspiruje vás dnes při psaní písniček vaše žena, topmodelka Taťána, rozená Kuchařová?
Jistě že ano. Taťána dokáže být skvělou inspirací a je i výborným lakmusovým papírkem. Ihned pozná, když se něco něčemu až okatě podobá. Stát se to může – kolikrát váš mozek vyhodnotí vzpomínku na melodii jako momentální inspiraci a vy pak máte pocit, jak hezkou píseň jste to složil. Přitom skutečným autorem je už dávno někdo jiný. Pár písniček jsem Taťáně věnoval, najdete je na obou mých albech.

Kromě skladby a dirigování jste studoval i filmovou hudbu. Co je u ní hlavní? Aby nerušila?
To se s oblibou říká, ale to bychom jí křivdili a ponižovali bychom tu obrovskou práci spousty lidí, která se za hudbou pro film skrývá. Ono záleží na všech faktorech filmové tvorby: na tématu, scénáři, režisérovi, obsazení, kameramanovi, výtvarníkovi… Stačí jeden slabý článek a ani sebelepší muzika to nezachrání. Aby byl výsledkem úspěch, musí fungovat všechno naráz, což je především věc producenta. Ten dává dohromady tým lidí, kteří pak společně vytvoří filmový klenot – anebo brak hodný zapomenutí. Potom také hraje obrovskou roli načasování: jestli se film trefí do momentální nálady diváků. Často je to loterie, ale existuje plno příruček, které vás poučí, jak se vyvarovat chyb. Lépe řečeno: jak to dělat správně. Já, i když je znám a mnohé jsem přečetl, se nejraději řídím vlastním pocitem. K filmu se snažím přijít, ještě když je nahý, bez hudby. Muzika mi tam postupně začne někde znít. Skládám ji veden instinktem, zatím to fungovalo. Ale může se stát, že vám producent nebo režisér řekne, že tady a tamhle to chce hudbu podobnou té, kterou vám tam nasadili na začátku jen jako referenci, informaci pro vás. V takovém případě buď prosadíte svůj pohled na věc, nebo splníte zadání. Ale i tak je to zábavná a krásná práce.

Už dlouho se věnujete také muzikálům. Zacloumal s vámi v devadesátých letech český muzikálový boom – Jesus Christ Superstar v divadle Spirála, Evita a tak dál?
Ano. Ještě před „Ježíšem“ k nám dostal první světový muzikálový hit tehdejší producent a současný překladatel a dramaturg Hudebního divadla v Karlíně Adam Novák. Byli to Bídníci a hráli se v Divadle na Vinohradech. Viděl jsem je tenkrát snad patnáctkrát a kazetu s českou verzí písniček jsem měl ve walkmanu puštěnou neustále. Ten Schönbergův romantismus mi tehdy seděl víc než „rockovost“ Andrewa Lloyda Webbera. Takže ačkoli jsem „Ježíše“ s Kamilem Střihavkou a Danem Bártou ve Spirále samozřejmě viděl taky, nezapůsobil na mě tolik jako právě Bídníci. Později můj táta – když byl odejit z vinohradského divadla – přijal nabídku ředitele Hudebního divadla Karlín a začal účinkovat v tamních muzikálových představeních. To jsem s ním prožíval. Chodil jsem na zkoušky, fascinovalo mě, jak muzikál vzniká. Tanečníci a tanečnice, orchestr, dirigent, sbor… Je to obrovský kolos a ve finále musí všechno působit dojmem, jako by vůbec o nic nešlo. Že to vzniklo jen tak, mimochodem. Ale definitivně jsem se do světa muzikálu zamiloval, když táta začal hrát Řeka Zorbu. To byla nádhera! Viděl jsem to – nekecám – snad padesátkrát.

Šikanovaná a bez budoucnosti. Dusilová se svěřila, proč odmítla Ameriku

Někde jste řekl, že si o svém vlastním herectví nic moc nemyslíte.
To je pravda. Jako herec mám velice omezený rejstřík, ve kterém dokážu nabýt určité jistoty, ale jakmile cítím, že na něco nemám, jdu od toho. Ani se do toho nepouštím. K herectví patří obrovská oddanost a sebezapření, herec musí být schopen prakticky kdykoli čehokoli. Nikoho nezajímá, jestli jste nachlazený nebo že vám umřela matka. Je to profese po čertech těžká. A ten, kdo si ji dovoluje zlehčovat či ponižovat, je u mě diletant a hňup. Obdivuju všechny dobré herce, velebím je za to, že přinášejí radost a zábavu ostatním. Navíc jsou schopni zrcadlit společenské mindráky a poukazovat na hodnoty, které je nutné si připomínat. Kdykoli někdo nazve herce sebrankou a komediantskou svoločí, kroutí se mi prsty na nohou a svírám dlaně v pěst. Nicméně platí, že v muzikantské branži se cítím mnohem svobodněji a komfortněji.

Řekli vám někdy rodiče, co se jim na vašem herectví líbí či nelíbí? A řekl jste někdy vy jim, za co je po herecké stránce obdivujete vy?
Táta mi ohledně herectví dal jen dvě rady. První zněla: „Rychle a nahlas.“ A ta druhá, že musím mít v očích milost. A opravdu: ať se podívám na kterýkoli tátův film, všude tu milost v očích má. Já jsem si jen občas dovolil něco poznamenat k jeho zpěvu v muzikálech, ale hodnotit jeho herectví, to jsem si nikdy nedovolil. Vlastně jsem ani nemusel, my jsme se o tom nijak hluboce nebavili. Rodiče se v tomto ohledu nikdy moc neprožívali, nevnucovali mně a ségře jejich popularitu. Táta si z toho spíš dělal legraci, třeba když ho na křižovatce poznávali lidi z vedlejšího auta. Když tak přemýšlím, co mi kdy táta o herectví vyprávěl a jak ho sám vnímal, napadá mě slovo „respekt“. Mluvil o něm s nadhledem, třeba i s velkou nadsázkou, ale určitě měl k téhle branži obrovskou úctu. A tak to cítím i já.

Občas si potřebuju přeskládat duši, říká herec Viktor Dvořák

Je rozdíl psát písničky pro sebe a pro někoho jiného. U alba veterána slovenské pop music Richarda Müllera 55, k němuž jste před pěti lety skládal melodie, to asi bylo ještě složitější. Šlo o Richardovu osobní výpověď, notabene zformulovanou jeho přítelem, textařem Peterem Uličným. Jak se s tím má popasovat skladatel?
Já se do toho tak nějak vcítil. Myslím, že v tomhle jsem docela zručný. Umím se napojit na energetický kanál toho či onoho projektu a poměrně snadno vytuším, kudy by se má práce měla ubírat. Texty, které jsem tehdy dostal do rukou – z většiny dopisované básníkem Peterem Uličným –, se navíc zhudebňovaly samy. Myslím, že to je velice povedená deska. A mám pocit, že její čas teprve přijde. Každopádně máme s Peterem pro Richarda napsané další album. Doufám, že brzy dojde k jeho realizaci.

Vaším nejnovějším projektem je kupodivu společenská hra Covid-19: Jsme v tom spolu, ksakru! Vy jste ten typ, co o prázdninách hraje deskovky?
Na dovolené, doma, na chalupě, ve stanu, kdekoli. Deskovky miluju odmalička, a když se navrhne, že si tu či onu zahrajeme, nikdy nejsem proti. Tenhle projekt ale vznikl spíš ze vzdoru vůči celé pandemické situaci. Hra je vymyšlená tak, aby pobavila a neurazila, abychom v ní měli možnost tenhle otravný virus porazit a jednou provždy se ho zbavit. Humor je nejlepší lék na všechno možné. A jsem přesvědčený, že právě tahle hra může lidi dostat z covidové letargie. Část výtěžku z jejího prodeje jde na pomoc seniorům, takže má i dobročinný přesah. Budu rád, když se nám, kteří jsme na vývoji hry pracovali, podaří druhým zlepšit náladu. Když je rozesmějeme. Všichni už přece smích potřebujeme jako sůl.