Ondřej Hejma: Blues je věčné a pořád se objevují silní hráči
Nedávno mu bylo sedmdesát. A tohle ne úplně bezvýznamné jubileum se lídr kapely Žlutý pes Ondřej Hejma rozhodl oslavit po muzikantsku: sólovým albem Dáreček. Muž, který hrál svá první blues spolu s Ivanem Hlasem v kapele Žízeň a před 45 lety stál i u zrodu skupiny Yo Yo Band, sbíral písničky na novou desku asi pět let.
„Jsou tam dva nové songy ode mě, což se mi už dlouho nepovedlo,“ přiznává. „Další čtyři jsem otextoval, dvě novinky jsou od kolegů, se kterými jsem točil, a jedna je klasická ,hlasovka‘. Vlastně jde o kapelovou záležitost akorát, že ta kapela neexistuje.“
Je možné, že jste od alba Rockin’ the Blues z roku 1987 žádnou jinou sólovku neudělal? A proč jste se pro ni rozhodl právě teď?
Je to skutečně pravda. Jako by se uzavíral kruh… Tehdy to byla fakticky deska Žlutého psa a přátel, ale vydavatel Artia trval na tom, že album vyjde pod mým jménem. Žlutý pes ještě nebyl oficiálně uznanou kapelou, i když jsme spolu hráli skoro deset let. No a teď, po dalších třiceti letech, jsem měl zase chuť vrátit se do toho pravěku, kdy jsme s Ivanem Hlasem začínali jen tak se španělkami a foukací harmonikou.
Na desce zpíváte i jednoho Boba Dylana. Proč jste si z jeho širokého repertoáru vybral právě píseň Desolation Row? Skladba je původně z alba Highway 61 Revisited, které začíná legendární peckou Like a Rolling Stone. Vzpomínáte si, kdy jste tohle elpíčko slyšel poprvé?
Kdysi dávno jsem od jedné americké kamarádky dostal poštou vinyl Bob Dylan’s Greatest Hits a uvnitř byla, asi omylem, Highway 61 Revisited. Nejdřív jsem byl trošku zklamaný, ale pak jsem pochopil, že mám v ruce klenot. Balada Desolation Row to album uzavírá, a Bob ji dneska hraje jako jeden z pilířů svých současných koncertů. Naposledy jsem ji od něj slyšel před dvěma lety v pražské Lucerně.
Nová verze Hlasovy písničky Finanční tíseň mě vrátila do časů hanspaulského blues. Není vám líto, že takové hudební mejdany, jaké jste zažívali ve slavné hospodě U Tyšerů neboli v Houtyši, se už asi nikdy nevrátí? Ani festiválky pod širým nebem u umělé zříceniny Baba…
Nic není jako dřív a nic není jak bejvávalo, praví klasik. Ale já bych to tak černě neviděl. Blues je věčné a pořád se objevují zatraceně dobří hráči. Akorát už je to retro, a ne horká novinka. A ta zřícenina pořád stojí na svém místě, takže až se najde další blázen, který tam na dvoukoláku přiveze staré piano, můžeme zase začít.