„Chtěl jsem udělat radost lidem kolem sebe, kamarádům. Spousta lidí chtěla ty písničky znovu slyšet, jiní ani netušili, že hraju a dal jsem jim své album jako dárek. Nijak to nikomu nevnucuji, spíš si myslím, že by jim mohla písnička udělat radost, dodat energii, potěšit,“ říká muž, který svým vzezřením připomíná Michala Tučného, což ještě podtrhává záliba v nošení klobouku.

Muzika musí mít svou duši 

Na rozdíl od slavného zpěváka ale není žádným muzikálním machrem. Přiznal, že nezná jiný akord než „céčko“a hraje jen s pomocí hudebního sluchu a citu.

„Hraju srdcem. Muzika musí mít duši, musí z ní být něco cítit. Nedělím ji na žánry, ale dělím ji na dobrou a špatnou. Někam patří dechovka, jinam se hodí razantní kapela, aby tě probrala. Potřebuješ dělat, muzika musí mít energii. Není žánr, který by se mi nelíbil, i když třeba nerozumím povídání do muziky ve stylu rap nebo hip hop. V těch textech neslyším sílu.

V Albu s mírně sebeironizujícím názvem Pocta C se, podobně jako v lidském životě, zrcadlí a střídá radost, veselí, drama, smutek a melancholie.

„Konec je pozitivní, má své poselství a tím je láska,“ vysvětluje Ondřej, jenž do textů zakomponoval příběhy, které mu běžely hlavou, či silný vztah k přírodě.

Velmi výrazná skladba v přední části alba pojednává o poslední cestě nevinné dívky, která se ptá převozníka Charona, proč zrovna ona musí opustit svět. Své poslední přání pak nesobecky adresuje těm, co tu zůstávají.

„Ale moje srdcovka je Řeka. Silná je i nádherná chvilka, která provázela vznik této písničky – seděl jsem dlouhé hodiny u řeky, poslouchal svobodně cvrlikající ptáky, nechal jsem k sobě přijít přírodu,“ vyznal se Ondřej.

Občas přitom na sebe navléká také hokejové betony a bere do ruky brankářskou hůl. Hokej totiž patří k jeho největším koníčkům.

„Nejblíž mému srdci je ale příroda, voda, les. Jsou na světě nádherná místa, ale pro mě je nejvíce kouzelná naše zem. Její příroda nikdy nezklame,“ je přesvědčený Ondřej Němec, profesí lesník, jenž je zklamaný z toho, jak odpovědní lidé nechali volný průběh kůrovcové kalamitě.

„Dlouhá léta jsem upozorňoval na to, že stavy kůrovce kriticky rostou, ale nic se neřešilo, všichni na ty snahy rezignovali,“ zlobí se.

Známí muzikanti rady nepřidali

K vydání alba sbíral odvahu, možná naivně hledal radu u známých muzikantů.

„Váhal jsem, jestli to vydat. Přece jen, když neznám noty, byl to smělý plán. Napsal jsem proto pánům Plíhalovi, Nohavicovi, Klusovi a žádal jsem o schůzku, o konzultaci, ale ani jeden se se mnou nesetkal. Ale nakonec jsem rád, protože jsem nebyl nijak ovlivněný a šlo to jen ze mě,“ uvědomil si Ondřej sílu vlastní originality.

Album nahrál ve studiu Ziki Records.

„Pomohla mi dcera Eliška, která se věnuje muzice, a také její přátelé. Ti mě při nahrávání u Petra Zikmunda podpořili, protože já opravdu noty neznám, jsem samouk. Přidali další nástroje, aby nezněl jen můj zpěv a kytara. Takže dcera zpívá a hraje na cello a doprovodné nástroje, Adrian Ševeček přidal bicí, Jaroslav Mičko trubku, Markéta Faltýnková housle a basu Miroslav Smička,“ vyjmenoval Ondřej Němec pomocníky.