„Lidé, kteří přijdou, se mohou těšit na skladby z mého aktuálního alba Premeny. Vybrala jsem na něj zásadní písně z celé mé hudební kariéry, které jsme ale nahráli nově, v orchestrálních aranžích, čímž dostaly ještě další rozměr," říká Katarína Knechtová.

Dá se tedy říct, že vás výročí „přinutilo" ohlédnout se za minulostí?

Nikdy jsem nebyla nucená nějak zásadně bilancovat, protože si myslím, že na to mám ještě čas. Tím, že jsem „oprášila" starší písně, jsem spíš chtěla podtrhnout jejich sílu. Dokázat, že se moje hudba nějakým způsobem vyvíjí, má koncept, lidově řečeno „hlavu a patu". Z tohoto pohledu je koncert v Hybernii naprosto výjimečný – už i tím, že se na pódiu sejde, včetně členů mé kapely a malého orchestru, čtrnáct muzikantů, tudíž jej nejde víckrát zopakovat. Jde zkrátka o organizačně složitý projekt. Náročný je ale i z hlediska emocí, jak jsme si už vyzkoušeli v rámci slovenského turné Prežijú len milenci. Jednotlivé písničky, například Môj Bože, jsou najednou ve spojení s orchestrem jiné, jdou víc pod kůži, takže se stává, že lidé začnou na koncertě plakat.

Katarína KnechtováZdroj: Jakub Gulyas

Což musí být zážitek i pro vás, co jste na pódiu.

Ano, jsou situace, kdy i já mám problém udržet vlastní pocity „na uzdě". Představte si, že se koncentrujete na skladbu a najednou slyšíte, jak se v ní ozývají jednotlivé nástroje, například zvuk strun violoncella… V daném okamžiku si dokážu uvědomit, co se vlastně děje – že stojím na pódiu téměř „nahá" se všemi vzpomínkami na to, jak která ta píseň vznikala. Najednou se vám všechno zhmotní… Je to velice silný zážitek.

Nemrzí vás, že jej nebudete prožívat opakovaně?

Ani ne, uzavírám prostě jednu pomyslnou kapitolu a začínám se zase dívat do budoucnosti. Myslím, že mé projekty jsou dokladem toho, že nefunguju stereotypně, ale naopak ráda zabrousím do různých hudebních soudků – ať už jde o zmiňovanou spolupráci s orchestrem, předtím jsem skládala pro Lucii Bílou, absolvovala turné s Cigánskymi Diablami, takže se nenudím, dělám, co mě baví. Zrovna si říkám, co zajímavého se může přihodit, co bych ještě mohla pro sebe a pro mé fanoušky vymyslet…

Rýsuje se něco takového?

Tento rok jsem si naordinovala odpočinek, což je něco, co moc neznám, protože doposud jsem měla vždycky všechno nalinkované – kdy jít do studia, zařídit to a ono… Teď jsem si to zakázala a uvidím, co se stane.

A taky hodláte cestovat, jak jste řekla v televizní show…

K tomu, aby člověk nabral sílu a udělal si v hlavě pořádek, musí občas změnit prostředí.

Proč vás bere zrovna Mexiko?

Jsou to vždycky shody náhod. Máme s kamarádkou takovou tradici, že se setkáme tam, kde nás to právě láká. Naposled jsme byly v Indii, teď pojedeme do Mexika a příště možná na Aljašku Co já vím? Člověk se rád podívá kamkoli.

Nacházíte na cestách inspiraci, ovlivňují vás?

Asi jen v tom, že když se vrátím domů, mám víc energie na koncerty. A je pravda, že s čerstvou hlavou, nasáknutou novými poznatky a zážitky, přicházejí i nové nápady. Stalo se mi, že když jsem přicestovala z Indie, kam jsem odjela na měsíc s pocitem, že mám všechno připravené k vydání nové desky, celý materiál jsem kompletně smazala. Prostě jsem si jej znovu poslechla a nemohla jsem jinak. Ale představte si, že jsem v minimálním čase stihla napsat nový, tisíckrát hodnotnější a nakonec i úspěšný. Volná mysl je základ všeho.

Takže čím méně člověk přemýšlí o tom, co dělá, tím je to lepší?

Je to ověřené, tedy mně osobně se to potvrzuje. Jestliže vznikne něco, co mě baví nejen v daný moment, ale třeba i za pár dní, když mi to stále rezonuje v hlavě, vím, že se toho nesmím „pustit". Je to vysloveně intuitivní záležitost. Na druhé straně jsou situace, kdy si tvoření naplánuju – sednu si ke klavíru, uvařím si kávu, všude je klid –, ale neudělám nic.

Pak jsou ale termíny, které je třeba splnit či dodržet. Vás v tomto smyslu nic netlačí?

Pokud skládám pro sebe, tak ne. Když ale píšu písně na zakázku pro někoho jiného, bývá to paradoxně snazší, než se „vrtat" sama v sobě. Prostě si daného člověka představím, co by se mi líbilo, kdyby zpíval, a pak už to jde poměrně rychle.

Takže letos od vás nové album čekat nemáme? A jaké jsou vaše další mety či představy?

Letos určitě ne, je ale fakt, že několik nových písniček už v šuplíku mám. A pokud se výhledů týče – teď mě zajímá, po zkušenosti z koncertů s Cigánskymi Diablami, lidová hudba. Coby rodačka z Prešova jsem si s nimi zazpívala pár východniarských písní a bylo to famózní. Vím, že na ně mám, i když jde o jiný typ zpívání, navíc mám ráda expresivitu toho žánru. Ale abych je mohla „vzít za své", musela bych se v nich zdokonalit, myslím tím i v jazyce, a to nejlépe pod dohledem nějaké pamětnice. Pamatuju si, že v pubertě mě folklór nezajímal. Když ho slyším dnes, naskakuje mi větší husina, než když jdu na rockovou kapelu.