Šedesátku oslavil už skoro před měsícem. Ale ten pravý narozeninový mejdan vypukne teprve na jeho středečním koncertě v pražské Lucerně, kam mu přijdou pogratulovat tak rozdílní muzikanti jako Wabi Daněk, Aneta Langerová, Hradišťan, Michal Hrůza nebo Buty. Někdo by mohl namítnout, že secese a Pavel Dobeš vůbec nejdou dohromady. Ale řekněte sami, nebude to krása, až v tomto poněkud snobském prostředí zazní Jarmila, Blažek, Pražce, Zum-zum, Něco o lásce nebo Souhvězdí žab?

Váš život se skládá z několika zajímavých období. Které považujete za nejšťastnější?
Nejlepší období prožívám v posledních čtyřech letech. Pro mě jsou největším štěstím ti dva kluci, co máme doma – Kuba a Ondra. Ondra je dvouletý brouček a Kuba čtyřletý. Kuba zrovna začíná lyžovat, takže ho teď minimálně jednou, spíš dvakrát týdně omlouvám ze školky, jedeme na Deštnou a tam se učíme sjíždět svah. Už několikrát sjel úplně sám celou Deštnou odshora až dolů. Když si uvědomíme, že není jako já rodák z Beskyd, na městské dítě to je výkon, ne?

V jednom rozhovoru s vámi jsem se dočetl, že jste po roce 1989 tak trochu nevěděl, o čem psát. Teď to víte? Mně osobně se zdá, že se pořád udržujete v lehkém zimním spánku.
Podívejte se: když tu moji tvorbu rozdělíme na předrevoluční a porevoluční, tak ta porevoluční se samozřejmě liší. Touha po jakési nápravě, nebo zjednodušeně po nějaké změně režimu, z mých písniček s revolucí odešla. Ale napsal jsem písničky jiné: Kostelíček, Brhlík a Sojka, Zpátky do trenek, Jumbo Jet. Ty nejdůležitější hodnoty zůstávají v každé době. V totalitě i ve svobodě, v socialismu i kapitalismu, lidi se narodí, umírají, zamilují se, prožívají svá zklamání… Takové písničky ale nejsou tak atraktivní, tak bouřlivé. A potom: já už mnoho let nemám potřebu nic psát. Můžu psát jen na zakázku nebo za účelem nějakého projektu. Například se můžu rozhodnout, že napíšu něco zajímavého o egyptských pyramidách nebo o UFO. Ale netlačím se do toho, snažím se užívat si svých dětí a dohnat, co jsem v minulých manželstvích propásl.

Myslíte, že to je důvod, proč vaše první tři alba Skupinové foto, Zátiší s červy a Zpátky do trenek působí výraznějším dojmem než nahrávky, které jste vydal později?
Když mi to říkáte, tak si to mohu uvědomit, ale já například považuju za své nejlepší album Něco o Americe. Navíc znám jen několik autorů, kteří pokračují v tom, čím se proslavili neboli píšou stále totéž. Já nejsem tento typ autora, recept na písničku nemám a i kdybych měl, tak budu dělat, že ho nemám, protože už nikdy netoužím napsat dalšího Blažka ani Jarmilu. Podobně je to s ostravskými písničkami, za kterými jsem definitivně zavřel dveře, když jsem se přestěhoval do Hradce Králové. Skládat nové písně znamená ukrást sám sobě značnou část svého času. Možná bych si pak ani ne〜všiml, že děti odrostly a žena mi zestárla.

Byl bych nerad, kdyby vznikl dojem, že mi na vašich posledních albech něco schází. Ale nemohu si nevšimnout, že z těch prvních vyzařuje víc energie i poezie než z vaší pozdější tvorby. Je to tím, že šlo o zúročení velmi dlouhého období, během kterého jste měl čas nastřádat materiál? A jak se vlastně takový opožděný debut dělá?
Dělá se daleko lépe, než když ten čas není. Písničky, které se tenkrát dostávaly na desky, byly už předtím prověřené na koncertech. V dnešní době se postupuje úplně obráceně: písně se nejprve ověřují na cédéčku a pak se před lidmi buď hrají, nebo ne. Takže já měl písničku, o které jsem si myslel, že je stoprocentně hotová, ale hned po prvním koncertě mi došlo, že je hotová jen z devadesáti procent a deset procent ještě budu muset změnit. Tento proces je daleko upřímnější než mít jen papír, kytaru, mikrofon a místo publika dva studiové techniky. Možná že bych se k té době, která byla předtím, měl vrátit a nevydávat žádné album, jen tu a tam na koncertě zahrát něco nového. Vlastně i vaše argumenty jsou potvrzením, že ten dnešní způsob mi nevyhovuje.

Dá se říci, že v době, kdy vám vyšla první deska, jste už ve skutečnosti procházel svým druhým hudebním obdobím? A bylo pro vás ono první období, počínající bigbeatovými pokusy v šedesátých letech a končící vaším příklonem k folku na počátku let osmdesátých, z dnešního hlediska důležité?
Mluvíte o období, kdy jsem začínal psát a snažil jsem se splnit kritéria tehdejších soutěží pro amatérské hudebníky. Na kytaru jsem uměl dávno předtím, než jsem napsal první písničku, ale chtěl-li jsem se se svou skupinou soutěže zúčastnit, musel jsem dodržet podmínku, že má jít
o vlastní tvorbu. Tak vznikly například skladby Science Fiction Song a Mangalia.
K těmto akcím patřily i semináře, na nichž jsem se potkával s takovými celebritami textařského řemesla, jako byla například paní Jiřina Fikejzová, která mi říkala, co píšu dobře, co špatně, kde mám přidat a kde ubrat. Potom přišlo období zlomu, kdy jsem si uvědomil, že některým písním tleská pouze porota, a rozhodl jsem se to otočit. Zaměřil jsem se na normální posluchače a už se tolik nestaral, co tomu řeknou odborníci. K prvním písničkám napsaným po tomto zlomu patří Jarmila, Blažek, Hrušky, Krtci. Jakmile jsem s nimi začal soutěžit, okamžitě mě odevšad vyloučili. Dopadlo to tak, jak jsem předpokládal. Lidem se líbily, porotě už ne.

Vraťme se ještě k vašim úplným začátkům. Co si má třicátník jako já představit pod ostravským bigbeatem šedesátých let?
Ostravští muzikanti v šedesátých letech ani tak moc nevymýšleli vlastní rockové písničky. Spíš jsme kopírovali kapely, které jsme měli za vzory. U někoho to byli kreativní a melodičtí Beatles, u mě zemitější Rolling Stones. Z toho možná vychází můj razantní rytmus, který se od folku hodně lišil, přestože jsem byl později do tohoto žánru všeobecným míněním zařazen.

Souvisí s vaším bigbeatovým základem fakt, že hrajete na dvanáctistrunnou kytaru?
Jestli s tím má co do činění dvanáctistrunka, tak snad jen proto, že je k nezaplacení, když chcete hrát na kytaru
v hospodě. Ale k takovému Karlu Zichovi, kterému se u nás kdysi říkalo král dvanáctistrunné kytary, mám daleko. Mimochodem, teď mě napadlo něco, na co jsem si ještě v žádném rozhovoru nevzpomněl: víte, že moje první veřejné vystoupení před lidmi bylo právě při koncertu Karla Zicha? V první půlce jsem hrál se svou skupinou Minimum jako předskokan. Jen o týden dříve zemřel Elvis Presley a Zichův koncert byl touto událostí dost ovlivněn. Hrál tehdy hodně rokenrolů. Ještě si pamatuju, že byl trochu nachlazený a pil čaj. Na rozdíl od nás začátečníků, kteří jsme si mysleli, že nejvyššího výkonu dosáhneme, když si dáme pivo.

Ten, kdo vás tak jako já poznal nejdříve z desek a až potom naživo, mohl si myslet, že je pro vás úplně přirozené zpívat v ostravském dialektu. Z dnešního pohledu se však zdá, že to byl program, který jste si uměle vytvořil. Jak to tedy bylo?
Když jsem začínal s těmi svými „písničkami pro lidi“, jak jsem si je nazval, všechny parkety ve folku už byly jaksi rozebrány. Jarda Hutka, Vláďa Veit, Pepa Nos, Nohavica, Plíhal, Streichl, Dědeček, Burian – ti všichni měli svůj specifický ráz a vyplňovali v mezích žánru určitou mezeru. A tak jsem si rovněž vytvořil svůj styl, s jehož pomocí jsem se mezi ně vtěsnal. Přesvědčil jsem je, že tady přece jenom ještě něco chybí, a to jsem právě já, všichni ti Blažci a Jarmily. A proč zrovna ostravština? Když jsem se jednou za čas umístil v nějaké té soutěži, mohl jsem za odměnu nahrát v ostravském rádiu jednu písničku. Rozhlasový režisér mi však pravidelně vytýkal, že se mi do zpěvu dostávají ostravismy. A když už jsem takhle soutěžil tři roky a žádná moje písnička se nikdy nevysílala, přestal jsem usilovat o veškerou slávu a začal dělat písničky pro kamarády do hospody.

A nechal jste toho proto, že v nejlepším se má skončit, nebo že ve vašem duchu začali psát jiní, například Nohavica?
Ne, to nemělo s Jarkem nic společného. Ostravské písničky jsem přestal psát v době, kdy se mi zdálo, že už jich bylo dost. Já jsem je po letech počítal a říkal jsem si, že jsem mohl složit ještě dalších pět nebo deset, ale přiznejme si, to už bych lidi přehltil. Chtěl jsem zase dělat něco jiného, a stoprocentním argumentem se pak stal můj odjezd z Ostravy.

Příslušník mé generace mohl nabýt dojmu, že Ostrava má pro vás zásadní význam. Ale je tomu tak skutečně? Nenarodil jste se v ní, ani v ní už nebydlíte. Jaký je tedy váš vztah k tomuto městu?
Samozřejmě je důležité, kde se člověk narodí. Strom i člověk, který žije tam, kde má kořeny, a nebyl nikdy přesazen, má lepší výživu. Někdo se narodí v horách, na Valašsku, jako Vlastík Rédl. Z jeho muziky ty hory cítíte. A někdo se narodí v Kalifornii, jako Eagles, v jejichž hudbě je cítit příboj Pacifiku. Takže když já složím v Hradci Králové písničku o zdejším kostelíčku, stejně ji napsal Dobeš, odkojený Ostravou a Beskydami.

Když jsem zmínil Nohavicu – jaký máte pocit z rozpadu předlistopadové písničkářské scény? A myslíte, že se to dá ještě nějakým způsobem spravit?
Jestli narážíte na to, že folkaři bývali partou a dneska už nejsou, tak to je celkem přirozená věc. V dnešní době lidi nemají potřebu patřit
k určité skupině a společnost se, jak se říká, atomizuje. Každý si žije svůj život, děti se nám atomizují u počítačů,
i rodiny se atomizují… A mně tato parta nechybí. Já mám daleko radši partu, kde jeden je třeba letec, druhý důchodce, čtvrtý zahradník. To se mi zdá daleko lepší, než když všichni dělají totéž. Taky jak bychom mohli být parta, když jeden bydlí v Olomouci, druhý v Hradci a třetí v Ostravě?

Vždycky jste na mě působil – a náš rozhovor mi to potvrzuje – jako drsný realista. Existuje něco, co vás umí rozhodit a o čem nedokážete mluvit s takovým nadhledem?
Tři základní věci, které by mě hodně rozhodily, jsou lež, podvod a krádež. Na to nejsem vybaven. Já vůbec nedokážu pochopit, proč někdo lže. Nadhled by si měl člověk udržet pokud možno za všech okolností, je ale velmi obtížné kamarádit s někým, kdo píše své čárky na váš účet.

Vy a vaši kolegové písničkáři jste si v minulosti prošli něčím komplikovaným a pak jste se s tím vyrovnávali tu líp, tu hůř. Kde se tady nacházejí meze vaší tolerance?
V této věci dokážu být daleko tolerantnější, než je všeobecný průměr. Já se třeba dost podivuju, jak je možné, že se na bolševika celkově hází tolik bláta. Vůbec nedokážu pochopit, že by se v současných kulturních kruzích mělo například o herečce, která hrála Ženu za pultem, mluvit jen negativně. Ano, pokud je ten člověk zloděj nebo podvodník, pak lze k takovému závěru dojít. A když se ani neomluví, tam někde asi končí má tolerance. Spíš mě ale taková osoba jednoduše přestane zajímat. Spousta kamarádů z muziky mi řekla, že dávali hlášení estébákům. Vysvětlili mi, že byli vystrašení, já to toleruju a mám je dál rád. Jejich momentální selhání chápu, i když sám bych to možná řešil jinak. Ale to neznamená, že bych se na ně zlobil. Stačí jenom trošku projevit lítost. Ani o tom není potřeba mluvit, stačí jen dvě tři slova a kamarádství funguje dál.