Jan Kubelík byl ve své době hvězdou světového formátu. Umělec procestoval celý svět, hrál belgické a britské královně. Rád se ale vracel domů do Čech, kde zveleboval hudební scénu svým fantastickým talentem nebo například finanční pomocí České filharmonii. Podle slov Pavla Šporcla byl Jan Kubelík superstar své doby.

„Dlouhodobě se zajímám o české houslisty historie, tedy mé předchůdce. Toto nadšení nad jejich umem i odkazem mi předal můj pan prof. Václav Snítil, sám žák legendárního Jaroslava Kociana. Před několika lety jsem natočil album Moje houslové legendy složené z děl například Otakara Ševčíka, Ferdinanda Lauba, Františka Ondříčka. A dokonce jsem pro Českou televizi natočil dokumentární cyklus o životě těch nejslavnějších. Mezi ně samozřejmě patřil i Jan Kubelík, patrně nejlepší český houslista historie, o kterém se psalo po celém světě jako o novém Paganinim. Kubelík byl úžasná osobnost, skvělý houslista a také velký patriot. Je pro mne velkým vzorem,“ uvádí Pavel Šporcl.

Francouzská šansoniérka Mireille Mathieuová
Šansoniérka Mireille Mathieuová: Zpívala jsem s Gottem a ochutnala trdelník

Na albu zazní ve světové premiéře Kubelíkův Koncert č. 1 C dur – proč až teď? Co o tom soudíte?
Není mnoho těch, kteří vědí o Kubelíkovi jako houslistovi, a jen hrstka zasvěcených ví, že Jan Kubelík byl také skladatel. Samozřejmě, už na hudebních školách se hrají některé jeho přídavkové kousky s klavírem. Ale to, že napsal šest houslových koncertů a dokonce i symfonii, netuší takřka nikdo. A je to obrovská škoda. Stále hledáme repertoár, který by nebyl tak obehraný, a tady před námi leží úžasná díla, jen je zvednout a zahrát. Sypu i sobě v tomto ohledu popel na hlavu, neboť ani já jsem netušil, jaký poklad objevím.

Ale abych byl přesný, moje nahrávka je světová premiéra tohoto koncertu s orchestrem. S klavírem již tohle dílo natočil Miroslav Vilímec, předseda Společnosti Jana Kubelíka, který mi velmi pomáhal s přípravou mé nahrávky. Koncert č. 1 Jana Kubelíka je skvělý, monumentální, nesmírně náročný jak technicky, tak fyzicky, vždyť houslista si ve třiceti pěti minutách jeho délky takřka neodpočine. Kompozičně je to dílo nesmírně zajímavé, spojuje hudební styly tehdejší doby – postromantismus, impresionismus, Richarda Wagnera. Je to opravdu nesmírně zajímavá skladba a já jsem velmi poctěn, že jsem prvním interpretem, který ji nahrál a který ji ve znovuobnovené premiéře zahraje veřejně na turné Pocta mistrům II.

Kromě toho na desce uslyšíme houslový koncert e moll Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Jakou spojitost mezi těmito dvěma umělci hledat? Nebo jinak – jakou souvislost mezi nimi vidíte vy sám?
Kubelík tento krásný a velmi populární Koncert e moll Felixe Mendelssohna Bartholdyho velmi často hrál. Dokonce ho přednesl i královně Viktorii těsně před tím, než zemřela, a stal se tak posledním umělcem, který pro ni hrál. Spojení Kubelíka a Mendelssohna je tedy velmi přirozené.

Jak velká výzva – nahrát díla těchto mistrů – to pro vás byla po technické stránce? S přihlédnutím k faktu, že už jste nahrál mnohá díla světové hudební literatury….
Nahrávat Kubelíka bylo velmi speciální. Deska vznikala v místě, kde byl Kubelík častým hostem a dokonce tam tento koncert hrál, a to ve Smetanově síni Obecního domu v Praze. Pozval jsem si k sobě skvělý Symfonický orchestr hl. m Prahy FOK a jeho šéfdirigenta Tomáše Braunera. Všechno bylo poprvé a krásné. Hledali jsme barvy, tónovou kvalitu, někdy i správné noty. Mendelssohnův Koncert e moll je sice dílo známé a mnohokrát nahrané, mohlo by se tedy očekávat, že nahrávání bude snazší. Ale možná právě proto to bylo také velmi náročné. Očekávání a možnost srovnávání s jinými interprety je samozřejmostí, člověk chce uspět co nejlíépe a zařadit se mezi ty nejlepší. U některých posluchačů se mi to již povedlo. Píší, že ještě nikdy takto zahrát Mendelssohna neslyšeli.

Zpěvák a kytarista Michael Janík vydává knihu Poezie starého písničkáře.
Písničkář Michael Janík: Dvanáctistrunku jsem si pořídil kvůli Beatles

Sám jste už dávno mistr svého nástroje – co vám běží hlavou, když se do děl výše zmiňovaných autorů více procítíte? Dokážete si představit, jak v danou chvíli přemýšleli, co cítili, jde to vůbec?
Nevím, nežil jsem v jejich době, nejsem v jejich kůži. Pan profesor Snítil mě ale vždy učil, abych dílo interpretoval tak, jak je zapsáno v notách. O to se celá léta snažím. Napojit se skrze notový part na skladatele, zkusit si představit co prožíval, jak se cítil. A samozřejmě vložit do toho pocitu i vlastní prožitek. V tom je hudba krásná, každý má možnost ji interpretovat jinak, i když noty jsou předem dané.

V rámci zmíněného turné zahrajete celkem ve dvanácti českých a moravských městech. Jak bude ten který koncert vypadat, když při nich budete spolupracovat s lokálními orchestry? Žádá si to vždy nějakou jinou, speciální souhru?
Většinu turné odehraji se Severočeskou filharmonií Teplice a dirigentem Jiřím Rožněm. Jeden koncert v Ostravě s Janáčkovou filharmonií Ostrava a dva s Moravskou filharmonií Olomouc, zde ale se španělským dirigentem Roberto Fores-Vesesem. V listopadu pak zakončím turné dvěma koncerty v sezoně FOK, kdy ve Smetanově síni Obecního domu zahrajeme pouze Kubelíka ve složení, v jakém jsme ho nahráli. Ale jinak na turné budu hrát oba dva houslové koncerty z nového alba v každém koncertním večeru. Budu tedy hrát v první i druhé půlce. To je samo o sobě velmi unikátní. Orchestr sám ještě doplní program krásnou předehrou Felixe Mendlessohna Bartholdyho Hebridy.

Provést dva houslové koncerty za sebou klade vysoké nároky na výdrž umělce. Co to vlastně pro vás po fyzické stránce obnáší, k čemu byste to přirovnal? K maratónu?
Ano. Většinou hraje sólista na orchestrálním koncertu pouze jeden houslový koncert. Já budu hrát dva, plus možná nějaký přídavek. Je to rozdíl, jako kdybyste běžela deset tisíc metrů nebo maratón. Na to si troufne málokdo. Ale podobný koncept jsem již před lety použil na turné Čajkovskij/Dvořák, takže to pro mne není zase taková novinka.

Vy jste ale už s jiným, Bachovským maratónem v minulosti přišel… Tehdy jste říkal, že jste dospěl do správného houslového věku a že už byste se na Bacha mohl cítit. Dopadlo to tak, že jste si řekl – ano, měl jsem správný pocit! Přišlo to v tu pravou chvíli?
Myslím, že ano. Jsem teď asi v nejlepším houslovém období. Prsty stále běhají a už jsem si také jako člověk něco odžil, takže i hudebně bych měl být na výši. Coby houslista jsem jako vrcholový sportovec, ale oproti němu potřebuji v kondici vydržet o třicet čtyřicet let déle. Mám tedy před sebou ještě dlouhou cestu.

O houslisty české historie se zajímáte dlouhodobě – máte snad ještě nějakého dalšího v hledáčku?
Teď se soustředím na Kubelíka. Jak jsem ale říkal, on sám napsal šest houslových koncertů. A já zatím nahrál jen jeden. Možná tímto směrem povedou mé další kroky co se týká českých houslistů. Ale plánů na nahrávání mám hodně, určitě bych například rád udělal další desku se svojí cikánskou cimbálovou kapelou.

Cimbalistka a zpěvačka Zuzana Lapčíková
Ve folkloru se zpívá o tom, o čem se nemluví, říká Zuzana Lapčíková

Stejně jako Jan Kubelík, jehož synem byl neméně slavný Rafael Kubelík, předáváte cenné zkušenosti mladším generacím, myšleno i vašim dětem. Co vám to přináší?
Mám rád tradice. Nemusíme je dodržovat striktně, ale je důležité se z nich poučit, inspirovat. Naše dcery vyrůstaly v kulturním prostředí. A protože bylo jasné, že mají talent, přirozeně začaly hrát na nástroje. Violetta, ta starší, právě nastoupila na housle na Pražskou konzervatoř, mladší Sophia sice přestala hrát na violoncello, ale ví přesně, co chce dělat – být zpěvačkou populární hudby. A Bářina Lily je nesmírně výtvarně nadaná. Uvidíme, co osud přinese, ale myslím, že se dcery neztratí.