Pavel Žalman Lohonka: Beatles mě naučili, že se nemám opakovat

Narodil jste se v Českých Budějovicích, dnes žijete napůl tam a napůl v Praze. Vypadala by vaše hudba jinak, kdybyste nebyl z jižních Čech?
Určitě. Pocházím z vesnice, kde jsem ještě zažil lidovou muziku. Myslím tu opravdovou, původní, ne dechovku, kterou moc rád nemám. Jako ročník 1946 jsem stačil zachytit řadu starých obyčejů. Když jsem potom sedmnáct let působil v kapele Minnesengři, hodně jsme se lidovou písničkou zabývali. Můj děda byl venkovský muzikant, uměl hrát na několik nástrojů. To všechno si nesete s sebou, včetně typicky jihočeské dikce. Dlouho jsem jí trpěl, ale když jsme v sedmdesátých letech jezdili na těch pár povolených festiválků, vítali nás přátelé ze Spirituál kvintetu slovy: „Už se těšíme na to vaše nářečí!“

Kromě lidovosti a dialektu, co vás dělá Žalmanem?
To je ta nostalgie. Jihočeská krajina, trochu posmutnělá. Když máte navíc i takovou povahu, ono se to nasčítá.

Málokdo proslavil jihočeský folklor jako právě Minnesengři. Nejprve v roce 1976, kdy vyšly na singlu písničky Borovanský zvony a Kdyby tady taková panenka. A pak především o rok později na vaší první LP desce Nezacházej slunce.
Když jsme s Minnesengry začínali, hráli jsme převzatou americkou muziku. Ovšem Budějovice byly velice rudé město, takže si na nás zaklekli a bylo nám řečeno, abychom tyhle věci moc nezpívali. Přemýšleli jsme, jak z toho ven. Až nám pan Vaverka, hudební redaktor, který dohlížel na naše první nahrávky v budějovickém rozhlase, navrhl: „Co kdybyste zkusili lidové písně?“ Moje první tchyně tenkrát pracovala v antikvariátu. Pomohla nám sehnat sbírky Karla Weise, Čeňka Holase a dalších. Vzali jsme si je a začali v nich hledat.

Hudební tipy Deníku: Čury mury frk! Koupelnová houba bobtná

Hudba

Skladatel a folkorista Karel Weis je fenomén, bohužel dost přehlížený. Pro jižní Čechy udělal totéž co František Sušil pro moravské balady. Ve svém díle Český jih a Šumava v lidové písni shromáždil na začátku 20. století více než 2000 textů a melodií, z toho 400 neznámých.
U Weise jsme objevili jak písničku Kdyby tady byla taková panenka, tak Nezacházej slunce. Ale Čeněk Holas byl pro nás ještě zajímavější. Většina českých lidových písní je pracovních nebo tanečních. Nás upoutaly spíš ty, které se svými nápěvy blíží skotským lidovkám. Zkusili jsme si je upravit. Ale byla to zvláštní doba: Budějovice a jižní Čechy vůbec jsou, jak známo, jednou z kolébek dechové hudby. A když jsme zveřejnili své první pokusy, psali nám lidé hanlivé dopisy, že przníme lidovou muziku.

Tehdy se za nás pan Vaverka postavil. Po letech jsem se potkal s legendárním strakonickým dudákem Josefem Režným, zakladatelem Prácheňského souboru písní a tanců. Jeli jsme s nimi účinkovat na Ukrajinu, kam byl vypraven celý muzikantský vlak. Docela jsme se během cesty skamarádili. Vypravoval jsem mu, jak nám spílají, že si dovolujeme hrát lidovky na kytary. A on kroutil hlavou: „To jsou ale blbci, vždyť první u nás byly drnkací nástroje a až potom přišly housle, klarinety, dudy…“ Tím mi ohromně pomohl. Uvědomil jsem si, že neděláme nic jiného než američtí folkaři, kteří také vycházeli z lidových tradic.

Nešlo jen o to, že ty písně hrajete jinak. Jiný byl přece i váš pěvecký projev.
Ano, já jsem si tenkrát řekl: Budu zpívat, jako kdybych mluvil. Žádné velké árie. Tady už existovalo několik folkloristických souborů, které podávaly lidové písně s takovým až divadelním zápalem. Ale takhle jsme to dělat nechtěli. Rozhodl jsem se zpívat krátce, obyčejně, civilně. Vymysleli jsme odpovídající aranžmá, jednoduché harmonie – a ono se to povedlo.

Přece jen jste ale nemohli vědět, jak vás „Panenka“ proslaví.
Když jsme ji v budějovickém rádiu nahrávali, neměli jsme nejmenší tušení, co se z té písničky stane. Dnes už ji moc nezpíváme, jen když si ji lidé na koncertech přejí. Ale z písně Nezacházej slunce jsme naopak udělali poslední přídavek svých koncertů. Postavíme se jen tak bez nástrojů na forbínu a zazpíváme si s lidmi a cappella. To jsou krásné okamžiky.

Hudebník Ondřej Fencl: Dneska už se snažím psát i o něčem jiném než o holkách

Hudba Deník pro dobrou náladu

První hudební duo jste založil v roce 1962. To je hodně dávno. Dva roky nato přijel do Československa guru amerických folkařů Pete Seeger, což mělo na všechny akustické muzikanty u nás zásadní vliv.

Já jsem na něm byl! Učil jsem se v Plzni dřevomodelářem a on tam vystupoval. V první polovině koncertu hrál Spirituál kvintet, pak přišel on. Hrál bravurně prstýnky na dvanáctistrunnou kytaru, kterou tady do té doby nikdo neviděl. Byli jsme z něj pěkně vyjevení.

Seegerův koncert v Plzni se konal ve čtvrtek 26. března 1964 v Divadle Alfa a podle dochovaných údajů začínal už ve tři odpoledne.
Plzeňská Alfa pro nás byla mekka, chodili jsme tam na bigbítové festivaly, ale i na Martu Kubišovou, která je mimochodem jako já z Českých Budějovic. V Plzni začínal i Václav Neckář a mám pocit, že jeden čas tam byl i Jiří Grossmann.

To byly vaše první přímé vlivy?
Dá se to tak říct. V Plzni jsme také jezdívali na čundry, které pro nás znamenaly únik z toho šíleného prostředí učňáků. Dokonce jsme založili bigbítovou kapelu. Zpíval jsem i s tanečním učňovským orchestrem… K folku jako takovému jsem se dostal, až když mi kluci, se kterými jsem pak založil Minnesengry, poslali na vojnu magnetofonové pásky s prvními pracovními snímky a já je zkusil textovat.

Viděl jsem vás výborně hrát blues. To je také něco, co ve vás dřímá, ale moc lidí to asi neví.
Samozřejmě, že jsem znal všechny ty kultovní publikace, jako byla antologie Americká lidová poezie, pro kterou pánové Škvorecký, Dorůžka, Hiršal a jiní skvěle přeložili různé mordýřské balady a bluesové dvanáctky. Sháněli jsme i desky nebo pásky s afroamerickou muzikou, ale to šlo za normalizace velice těžko.

V pozdějších letech jste měl velký úspěch s českou verzí písničky Krise Kristoffersona Why Me Lord (Dej mi tón) a s úpravou hitu Gordona Lightfoota Early Morning Rain (Dálnice č. 5). Kdo ze světových či z domácích zpěváků byl pro vás klíčový?
Bob Dylan, Joan Baezová… Způsob, jakým hráli, jsem se musel učit. V Budějovicích bylo naštěstí pár dobrých kapel, od nichž jsem odkoukal ragtimový styl hraní na kytaru. Z českých vlivů musím jmenovat divadlo Semafor. Ještě než tu vznikly první folkové kapely, byl pro mě velkým vzorem Waldemar Matuška. Uvědomte si, že když jsem byl kluk, z rádia se ozývali Richard Adam, sestry Allanovy, Rudolf Cortés…

…který by nedávno oslavil 100 let.
Zpívali o lásce, pořád dokola, text často neměl skoro žádný obsah. A najednou přišel Semafor: Na okně seděla kočka, plavu si, ani nevím jak… To mě vzalo, podobně jako u lidové hudby to bylo hezky obyčejné, a přitom zvláštní. Navíc ty vynikající melodie! Jiří Šlitr je nedoceněný skladatel. Když si vezmete, kolik napsal písniček… A nikdy se neopakoval.

Bára Basiková: Jestli se už ke zpívání nevrátím, nevadí. I to je život

Hudba

Minnesengři vznikli v Budějovicích roku 1968. O rok později zvítězili na festivalu Porta, čímž se jim otevřela cesta ke skutečné kariéře. Ale tu bolševik zase rychle zatarasil, ne?
Po devětašedesátém nám začali cenzurovat texty. Tehdy jsme sáhli k lidovým písničkám. Ale to jsme ještě nehráli profesionálně. Teprve v roce 1976, poté, co mě vyhodili ze tří různých zaměstnání, jsem odešel jsem na volnou nohu a ostatní mě za nějaký čas následovali. Bylo to velice těžké a tvrdé, ale zpátky do výrobního procesu se mi nechtělo. Jak si jednou zvyknete na muzikantskou svobodu, nechcete, aby vám ji někdo vzal.

Jít jako umělec do nejistoty zrovna uprostřed těch nejostřejších normalizačních let, plných prověrek a zákazů, to musela být paráda. Nemohl jste si vybrat horší dobu.
Vzhledem k tomu, že jsme byli v jižních Čechách trochu zastrčení, nemuseli jsme díky bohu podepisovat antichartu a podobné věci. Na to se nás nikdo neptal. Ale i tak to bylo obrovské dobrodružství. Předtím jsem, jak jsem říkal, třikrát dostal vyhazov. Vracívali jsme se ze zájezdů pozdě v noci, to nebylo jako dnes, kdy se z Prahy do Budějovic dostanete za hodinu a půl. My jsme se tím svým mikrobusem kodrcali třeba čtyři hodiny.

Domů jsem dorazil ve dvě ráno a v pět jsem musel vstávat do práce. Vystřídal jsem místo dřevomodeláře, truhláře – odevšad mě vyrazili. Až mě to přestalo bavit a šel jsem na budějovické kulturní středisko, aby mi dali papír, že jsem schopen hrát i za peníze. S tím lejstrem jsem potom zašel na policii. Vlezl jsem do kanceláře a povídám, že bych potřeboval napsat do občanky, že mám svobodné povolání. Oni nevěděli, která bije, protože za nimi s takovou žádostí nikdy nikdo nebyl. Zavolali náčelníka, ten si potvrzení prohlédl a zeptal se mě, jak si to představuju. Já mu, představte si, řekl: „Karel Gott je přece také na volné noze!“ A on: „Když může Karel Gott, tak tumáte.“ Dal mi tam razítko, napsal do občanky „svobodné povolání“ a bylo to.

Roku 1982 jste založil vlastní skupinu s názvem Žalman & spol. V ní naplno vynikla vaše záliba v souzvucích, což je styl, který v USA pěstovaly kapely jako Peter, Paul And Mary.
U nás to má tradici v trampských písničkách. Všichni ti Settleři, Lišáci a Ztracenkáři – hudebně sice nevynikali, obvykle je doprovázela jediná kytara, ale velice dobře zpívali. Když jsme sestavovali kapelu, řídili jsme se prostou úvahou: dvě kytary a tři hlasy, to už je skoro orchestr. Co do aranží a harmonií se vám nabízí mnohem víc možností, než kdybyste zpíval sám.

Jenomže vy jste to výrazně inovoval. Trampské soubory bývaly výhradně pánské, kdežto vy jste měl ve všech kapelách ženský element.
Ano, s tím jsou, jak víte, spojené určité problémy. Spousta skupin zpěvačky nechce, protože se vdávají, mají děti a musí se kvůli nim různě měnit sestava. Ale my jsme zpěvačku potřebovali už v Minnesengrech, konkrétně pro duety, jako je „Panenka“, kde se muž ptá a dívka mu odpovídá. Vzpomínám, že jsme měli s Minnesengry asi tříleté období, kdy jsme vystupovali bez zpěvačky, a nebylo to ono. Já osobně mám ženské hlasy rád. Když jsou v kapele řekněme tři chlapi a jedna dáma, zní jim to úplně jinak než například triu Crosby, Stills And Nash. Já tomu říkám stříbrný vokál. Nemluvě o tom, že to na pódiu lépe vypadá.

Na vašich koncertech jsou ženy důležité i v publiku. Popravdě vás podezřívám, že děláte muziku hlavně kvůli nim.
Jistěže jsem balil holky na kytaru. A je fakt, že na nás chodí sedmdesát procent žen a jen třicet procent mužů. Znovu jsem si to uvědomil teď, když jsem měl jubileum. Nejvíc mi přály ženy, psaly mi různá vyznání. Ona ta hudba k tomu svádí, je romantická, s tím nic nenadělám. Člověk sklízí, co zaseje.

Jaroslav Svěcený: Nesedím doma a nečekám na zázraky. Ty se totiž nedějí

Hudba

Vaše hudba je také velmi melodická. Zajímá vás víc hudební nápad, nebo příběh?
Když dělám písničky, většinou píšu nejdřív hudbu. Někdy se mi podaří vymyslet oboje najednou. A teprve potom se zabývám textem. Nikdy jsem se nepovažoval za vynikajícího textaře, ale když máte kapelu, musíte se naučit psát tak, aby to šlo ostatním dobře do pusy. Pokud jde o příběhy, to máte deset patnáct životních námětů, které se pořád opakují. Jinak je ale prožíváte, když je vám dvacet, a jinak, když máte na hřbetě pět křížků. Já si témata zapisuju.

Kdykoliv mě něco zaujme, poznamenám si je do sešitu, který s sebou nosím. A hlavně si dávám pozor na melodie. Složil jsem asi 400 písniček, a ani jedna se podobá té druhé. Na to jsem odjakživa pes. A jestlipak víte, kdo mi v tom byl příkladem? Beatles. Míval jsem u sebe malý kazeťáček (teď už můžu nahrávat do mobilu), a jakmile mě napadl nějaký drobný motiv, zazpíval jsem si ho a nechal jsem ho být. Když jsem pak začal připravovat desku, stačilo si vybrat. Pokaždé jsem hledal melodický obrat, který pokud možno ještě nikdo nepoužil.

Kdo je vaším prvním posluchačem?
Má žena. Pak skladbu přinesu lidem z kapely a trnu, co jí řeknou. Když ji zahraju, obvykle je chvíli ticho. To mě znejistí. Až někdo poznamená: „No, teď jde o to, co s tím uděláme.“ Teprve tehdy si oddechnu. Následuje ta nejhezčí práce, kdy si všichni vezmou nástroje a začnou malovat celkový obraz. Když jsme pracovali na poslední desce Všechno je teď, trochu jsem se bál, jestli mi to ještě píše. Ale ke konci, když bylo album skoro připravené, se mi stejně podařilo složit jednu písničku navíc. Rozumíte: propříště.