Minulý týden vyšla nová kniha o vaší mamince nazvaná Obyčejná valašská cérka Jarmila Šuláková. Kde se vzala myšlenka vytvořit takovou publikaci?

Napadlo to Silvu Hrachovou, manažerku kapely Fleret. Moje maminka má doma totiž čtyři kufry plné zápisků, deníkových záznamů a fotek. Silva si tehdy dala tu práci a pustila se do třídění a skenování těch materiálů. Pak mi navrhla, že by knihu mohl zpracovat Josef Petrů. Na jeho knihách se mi líbí, že jdou do hloubky, nejsou bulvární a povrchní.

Je něco, co by vás během sestavování knihy překvapilo?

V těch čtyřech kufrech vzpomínek jsme našli básničky, které moje maminka dřív psala. Jsou nádherné. Když jsem si je četla, zůstalo mi srdce stát. Maminka také nádherně kreslila.

Na konci listopadu poprvé vystoupíte s kapelou Fleret. Jak vznikla vzájemná spolupráce?

V září mi volala Silva Hrachová. Ptala se, jestli bych si s kapelou nechtěla zazpívat. Na konci září za mnou přijel Staňa a Zdeněk s houslemi a malou kytarou. Z fleku jsme si zahráli pár písniček, které nás zrovna napadly. Ogaři se začali usmívat pod fousy a zalíbilo se jim to. První oficiální zkoušku budeme mít 17. listopadu.

Budete vystupovat v kroji?

Určitě ano, oprášila jsem svůj kroj. Jen si ještě musím na krpce nechat narazit nové podrážky. Ptala jsem se maminky, jestli si můžu brávat na koncerty její rukávce. Říkala, že je to skvělý nápad a způsob, jak pokračovat v tradici.

Budete vystupovat pod jménem Pavlůsková, nebo Šuláková?

S manažerkou Fleretů jsme se dohodly na tom, že budu vystupovat jako Šuláková. Je to rodinné jméno, žádný pseudonym.

Jak je to ve vaší rodině s příjmením? Vaši maminku každý zná pod příjmením Šuláková, váš tatínek byl Schmidt, vy jste Pavlůsková…

Moje maminka má v občance uvedené příjmení Schmidtová. Šuláková je její rodné příjmení. I já jsem se za svobodna jmenovala Schmidtová, pak jsem se provdala jako Pavlůsková.

O vaší mamince se toho ví spousta. Kdo byl ale váš otec?

Tatínek byl houslista, aranžér, zpěvák. Působil v souboru Vsacan, kde se seznámil s maminkou. Pak hrál ve sboru Kyčera. Společně s maminkou jezdili po horách a sbírali lidové písničky. Otec byl velmi chytrý člověk, kvůli válce nedokončil studium práv. Předtím studoval medicínu. Byl to takový rebel. Během minulého režimu působil v Československé straně lidové. Zemřel velmi brzy, když mu bylo padesát pět let.

Jak jste sama s maminkou zvládala každodenní život? Kdo se o vás staral, když maminka jezdila se sborem po světě?

Když maminka jezdila do ciziny, hlídala mě otcova maminka. Tehdy jsme bydleli ve Smetanově ulici ve Vsetíně. Od třetí třídy jsem byla samostatná, naučila jsem se vařit a postarat se o sebe. Jen sem tam mě přišla zkontrolovat maminčina maminka Blažena. Zpočátku jsem však po vystoupeních s mamkou jezdila. Tahala mě s sebou jako kačera. Nesnášela jsem, když po mně cizí lidé chtěli, abych na povel zpívala.

Který z rodičů vás přivedl k hudbě?

Myslím, že oba. V naší kuchyni se často scházeli muzikanti, pořád se hrálo a zpívalo. Nejdřív jsem chtěla hrát na akordeon. To mi ale umožněno nebylo. Od druhé třídy jsem hrála na housle, protože si to tatínek přál. Nutil mě do toho. Housle jsem ale nenáviděla, protože jsem přeučený levák, což mi při hře činilo problém. Tak jsem jednoho dne vzala housle a hodila je do Bečvy. To se tenkrát tatínek moc zlobil. Přestože po smrti otce maminka nevydělávala moc peněz, pořídila mi klavír. To mě bavilo a byla jsem v tom moc dobrá.

Jak se rozvinula vaše hudební kariéra?

Ve dvaceti letech jsem začala hrát v Malé Jasénce. Tehdy mi půjčili violu, a tak jsem se opět vrátila ke smyčcovému nástroji. Poctivě jsem se učila a dřela. Pak jsem přešla do folklorního spolku Lipta a poté do folklorního spolku Jasénka. Pak mě oslovili chlapi z kapely Leonard, jestli bych s nimi nechtěla hrát na klávesy. A tak jsem se dostala k moderní hudbě.

Vaše maminka ovládala v mládí kolem 60 tanců. Jak jste na tom s tancem vy?

Asi osm let jsem se věnovala orientálním tancům a flamenku. Pak jsem se ale uvezla v kuchyni a natrhla si vaz v noze. Musela jsem s tancem přestat, občas si zatančím jen tak doma. Flamenco je ale pořád mou velkou láskou.

Autor: Barbora Čandová