Liverpoolští Beatles měli oproti svým rivalům z Rolling Stones vždy jednu ohromnou výhodu: rozpadli se dříve, než mohli rozmělnit své talenty a stát se nezajímavými. Podobně na tom byla dvojice z amerického Seattlu, díky níž se ostrý rock vrátil do hitparád.

Z Nirvany se vzhledem k sebevraždě jejího frontmana Kurta Cobaina stala takřka mytologická entita, kolem níž se začaly spřádat legendy. A Pearl Jam, kteří v první polovině devadesátých let vydávali jednu skvělou desku za druhou? Z těch je obyčejná rocková kapela. Nezaslouženě, protože v letech 1990 až 1991 byli popkulturními ikonami, sklízeli jednu cenu za druhou a dodnes prodali více než 80 milionů desek.

Vokál, který svádí

Hlavním trumfem Pearl Jam zůstává vokál frontmana Eddieho Veddera. Oproti Cobainovu excentrickému chrapláku byl Vedder vždy daleko komplexnějším zpěvákem, jeho hlasové možnosti umožňovaly kapele vydávat se do emotivnějších písňových vod a také ke komplexnějším sdělením.

To vše využívá i v novince nazvané Gigaton. Album vychází po sedmileté pauze, navíc v době, která ovlivňuje životy miliard lidí na celém světě a mění pravidla showbyznysu. Ostatně i Pearl Jam se museli přizpůsobit a odložili turné, které bylo na podporu desky naplánováno. Fanoušci seattleských bardů tak musí vzít zavděk právě studiovou nahrávkou a na živák si počkat. Samo album představuje Pearl Jam jako vyzrálou rockovou kapelu. Energie tu je spousta, deska nabídne pár silných melodií, Vedder je vemlouvavý jako pokaždé.

Přesto je tu přinejmenším polovina skladeb, které až příliš hrají na jistotu. Začnou nepříliš invenčním rytmem, přidají se stejně ohrané riffy, nastoupí svůdný hlas, sloka, refrén, sloka, refrén, refrén, riffy a rytmika se brutálně zrychlují, nastupuje kytarové sólíčko a konec. Je to vlastně velmi kvalitní bigbít, který šlape, ale nebýt Vedderova charismatu, asi by neměl větší šanci na úspěch. Zvláště v porovnání s písněmi Pearl Jam z devadesátých let jako Jeremy, Alive či Do The Evolution.

Skoro jako Boss

Pak je tady ovšem druhá část skladeb. Daleko zajímavějších, náročnějších na poslech, ale nesmírně kouzelných. Začněme písní Seven O'Clock: Vedderův hlas se najednou mírně mění, začne připomínat Bruce Springsteena – a stadionové hymny „Bosse“ také píseň připomíná nejvíce.

V písni Comes Then Goes, nahrané na „první dobrou“, zase Vedder vsadí výlučně na svůj hlas a akustickou kytaru a vystřihne upřímnou americkou country. Skladba dá vzpomenout na soundtrack k filmu Into The Wild, který zpěvák nahrál jako svůj vedlejší projekt a jenž dodnes zůstává tím nejlepším, co Vedder po roce 2000 vytvořil.

Vrcholem Gigatonu je nejspíše mimořádná skladba River Cross, v níž znějí varhany z poloviny 19. století.(Vedder na ně zahrál hlavní motiv pro demosnímek této skladby, nakonec se ale varhany dostaly i do studiové verze.)

Pearl Jam nahráli Gigaton takříkajíc na jistotu. Albem osloví především své stávající publikum, které bude spokojeno. Je to dobrá rocková des-ka, ať už to v roce 2020 znamená cokoli. Jen zkrátka není klasický rock v současnosti příliš IN. A tohle cédéčko ho zpátky do hry nevrátí.