Svou věrnou kapelu Etc… nechal zpěvák protentokrát odpočívat v pokoji. A místo toho se Vladimír Mišík obklopil mladšími a žánrově rozevlátějšími muzikanty. Sestava vedená hrajícím producentem Petrem Ostrouchovem dodává jeho nové desce s názvem Jednou tě potkám trochu jiný, komornější ráz.
Zkušeného kytaristu Josefa Štěpánka (Xindl X, Ďáblovo stádo) jistí baskytarista a klávesista Matěj Belko (David Koller, Lenka Dusilová). Sem tam problesknou hammondky bluesového harcovníka Jana Kořínka nebo violoncello Jiřího Bárty. Vskutku pestrá směsice. K tomu přičtěme zhudebněné texty básníků Jiřího Ortena, Bohuslava Reynka či Václava Hraběte, jehož poezii Mišík pro rockový svět před čtyřiceti lety objevil.
Rockový bard se vrací k osvědčeným láskám, přitom ale hledí dál a léta nepočítá. Ve chvíli, kdy už by mohl bilancovat a okázale mudrovat, zpívá si raději o radostech a strastech všedního života, který může a nemusí být skutečný.
V rádiu hlásí, že má lejt
„Něco ve mně chrčí, ztracenej víkend a vztek. Útroby mě mučí, hlady bych sebou na zem sek. Nehodlám ani klejt, v rádiu hlásí, že má lejt.“
Možná, že náročnější posluchač by ocenil hlubší zpověď jenže přesně takhle Vladimír Mišík vstupuje do svých „rockůvek“. Bez velkého „špekulování“ a s lehkým pobavením, maskovaným za hudrování zmoženého chlápka. Na albu Jednou tě potkám umně střídá bigbítovou polohu s drsnou lyrikou, danou už jeho nezaměnitelným nakřáplým hlasem. Ten se s věkem ještě krásně přiostřil.
Nejen do putyky
„Jsou večery, kdy bývám v panice, pět hospod, jedna ulice. Putuju v mysli po dně tichých vod, co sklenka, to jeden tajný vchod.“ Jinému by zdánlivě obyčejný text o putykách neprošel, ale od klasika české pop music, jehož písničky si zpívají mladí i staří s kytarou u ohně i hospodského stolu, to tak nějak očekáváme.
A divili bychom se, kdyby najednou začal přemýšlet o nesmrtelnosti chrousta. Slova k písni Pět hospod, jedna ulice Mišíkovi mimochodem napsala jeho žena Eva, o níž je známo, že je i pozoruhodná básnířka.
Mňoukání koček
Album vychází devět let po posledním sólovém projektu Vladimíra Mišíka, který nesl název Ztracený podzim. Svým způsobem na něj navazuje, aranžérsky i hráčsky je ale mnohem rozmáchlejší, a to i přesto, že se zúčastnění při natáčení velmi ukáznili. Vše je tu skutečně podřízeno zpěvu a textům někdy vlastním, ze současné pražské reality, jindy zhudebněným básním z dob minulých.
Jiří Orten by právě oslavil sto let. Mišík jeho veršů užívá bez sentimentality a stírá z nich patinu času. Totéž platí o Reynkově Vzpomínce na samotu, v níž se mísí vše, co autor-petrkovský samotář tak důvěrně znal: „Samota zimy. Mráz, drápky bílé pod okna škrabou. Zaťaté chvíle.“
A kočky neškrabou drápky, ale mňoukají i v textu proklatce Františka Gellnera, který končí lapidárně: „Proč rušíš sen můj vzpomínkou na něhu milostných oček? To byly moje úvahy v noci při mňoukání koček.“
Všechno je tu tak jednoduché, průzračné ale ne trapné ani kýčovité. Vladimír Mišík je pořád takový, jak ho známe a máme rádi. Při bližším poslechu ale zjistíme, že se vzepjal k možná ještě lepšímu zpěvu než na Ztraceném podzimu. A vůbec hodně naslouchal svým spolehlivým kumpánům.
Nevzdávat to
O desce Jednou tě potkám se bude hodně mluvit. Nejen proto, že tu už zase zní poezie Václava Hraběte (píseň s názvem Jednou). Ale zkrátka z toho důvodu, že není zvykem, aby umělci po sedmdesátce odvedli ve studiu tak precizní a svěží práci.
Jestli si Vladimíra Mišíka (kromě jeho charakteru) lze za něco vážit, pak je to asi jeho zdravý rozum a normálnost, s jakou přistupuje ke všemu včetně své diskografie. Nesnaží se o nic, na co nemá, ale ani si předem nenamlouvá, že je „too old to rock’n’roll“. Prostě jede, dokud má publikum a hlavně on sám zájem.
Jeho upřímnost a nestrojenost, které se projevují bez ohledu na jazykové bariéry, zaujaly i Mišíkův irský protějšek: světově proslulého folkrockera Paula Bradyho, který u nás poprvé vystupoval před rokem v rámci festivalu Struny podzimu. Muž, jehož písně zpívají Bob Dylan, Cher i Tina Turner, ani trochu neváhal, když mu producent Ostrouchov (který ho vloni do Prahy pozval) nabídl, aby si ti dva v písničce Brothers zazpívali duet.
Brothers pojednávají o nedávném zvratu v Mišíkově životě. V roce 2017 zjistil, že má ve světě devět sourozenců, o kterých dříve nevěděl. A konečně také objevil, kým byl jeho otec, americký voják John Gaugan. Na Bradyho lidský příběh jeho českého kolegy silně zapůsobil. A tak tu máme poměrně unikátní souhru dvou slavných osobností, o kterých ovšem mají povědomí jen fanoušci v jejich rodných zemích. „Žádný otec přece nenechá své dítě napospas svému osudu,“ konstatuje v písni Mišík. Přesto na nové desce nijak zvlášť nesmutní.
