„Začátkem března jsem se tak trochu vystěhoval z Bratislavy na chatu a řekl jsem si, že tam pár týdnů zůstanu, než se pandemie přežene,“ prozrazuje. „Jsem tam doteď a mám pocit, že zažívám něco úplně nového. Nikdy jsem si nemyslel, že bych tak dlouho vydržel bydlet na venkově. Život se mi změnil. Zdravotně jsem na tom zatím relativně dobře, ale už bych rád zase stál u mikrofonu a před sebou měl diváky.“

Jak jste se ke skladateli Davidu Rotterovi a k tvorbě básníka Milana Rúfuse vůbec dostal?
V podstatě bude stačit, když popíšu cestu k Davidovi, protože paradoxně on mě přivedl k našemu slovenskému velikánovi Milanu Rúfusovi. Je za tím trochu i Milan Lasica. Ten mi přinesl Davidovo demo se třemi písničkami a zeptal se mě, zda bych je nechtěl nazpívat. Já jsem si to vyposlechl a zjistil jsem, že je to pro mě úplně nové hudební teritorium. Ale zodpovědně jsem se připravil a dorazil za Davidem do Olšan. On byl zřejmě s mým výkonem spokojený, a tak jsme pokračovali dále.

Pro vás byly texty vždycky důležité, na jejich kvalitu velmi dbáte. Ale tentokrát je to opravdová poezie. Musel jste se jako zpěvák o to více snažit?
Ano, byla to pro mě novinka, i když jsem kdysi dávno zpíval básně Miroslava Válka na hudbu Laca Gerharta. Já nejsem velký fanoušek poezie jako takové, ale s přibývajícími lety člověk přemýšlí jinak.

Když jsem si přečetl Rúfusovy básně a vyslechl jejich hudební podobu, pochopil jsem, že se v tom celém skrývá zvláštní, hluboká jednota. A pomalu jsem se začal vžívat do role toho, kdo dané texty veřejně deklamuje. Musím říct, že David měl o jejich přednesu tak jasnou představu, že stačilo, abych se mu přizpůsobil.

Jako „special guest“ vystupuje na desce Ondřej Ruml. Jeden z největších talentů na poli současného českého jazzu. Když jste Ondřeje poprvé slyšel zpívat, co jste si pomyslel?
Osobně jsem ještě neměl příležitost Ondřeje Rumla potkat. Znám ale jeho nahrávky a myslím, že o něm ještě uslyšíme. Velmi mě potěšilo, že David, který s ním už dříve na něčem dělal, přizval ke spolupráci právě muzikanta jeho formátu. A doufám, že si s Ondřejem někdy zazpíváme naživo.