Album s podtitulem 21 (skoro) sólo hitů 1985–2016 je výjimečné tím, že obsahuje nahrávky mimo skupinu Olympic počínaje duetem Jedeme dál, který jste napsal pro Petru Janů. Postupně přicházela jedna „sólo" písnička za druhou…
Do dnešního dne se jich sešlo opravdu dost, takže vybrat z nich jen jednadvacet bylo těžké, ale to je při vydávání výběrových kompilací vždycky. Pokaždé se najdou lidé, kteří budou říkat tohle tam být nemuselo, ale tamto by tam mělo být určitě…

S Oldřichem Zámostným, který má o mé tvorbě výborný přehled a je nepsaným šéfem našeho fanklubu, jsme se snažili zařadit na desku ty nejpovedenější skladby. Nemohl mezi nimi chybět hit Jsem tak línej z mého prvního sólového alba Co je dobrý a co zlý z roku 1998 (druhý sólový počin Jednou jó, jednou né pochází z roku 2008, pozn.), balada Nějak se vytrácíš, má lásko, Švédské kapky nebo první duet s dcerou Martou Vzpomínka na ostrovní zemi.

Nahrával jste je s najatými muzikanty z různých kapel?
Většinou jo, někdy i ne. Například Tarantule je instrumentální skladba natočená s kytaristy Lubošem Andrštem a Lubomírem Brabcem. Dohodli jsme se na krátké spolupráci v rámci této kytarové skupiny, já tam byl za bigbít, Andršt za jazz a Brabec za klasiku.

Legendární Želvu, která je na albu jako bonus, jste nahrál s americkou kapelou složenou ze studentů z Berklee College Of Music. Jak to vzniklo?
Ano, bylo to loni v říjnu… Za tímto nápadem či projektem stojí manažer té školy, Čechoameričan Mirek Váňa, který pro mě sehnal skvělé studenty z celého světa. Šel jsem do toho, zajímalo mě to. Poslal jsem mu nějaké své písničky, studenti se je naučili, pak jsem do Ameriky přiletěl, společně jsme absolvovali pět zkoušek a následně regulérní koncert, který byl ohromně úspěšný.

Šlo o jednorázovou akci?
Kdepak. Pojedu tam zase letos v říjnu, s toutéž partou studentů máme domluvené natáčení jedné nové písničky. A zřejmě si zopakujeme i koncert.

Měli o vašich písničkách před tím loňským říjnem nějakou povědomost?
V životě o nich neslyšeli, ale až se tak stalo, zamilovali si je. Strašně si mě předcházeli, připadal jsem si tam jako neskutečná hvězda… Jde o to, že když už člověk navštěvuje školu, jako je třeba právě Berklee College Of Music, rád by se hudbou živil. A kouká po těch, kterým se ten sen splnil. Ono jich totiž není zase až tolik, když vezmeme, jaké množství podobných škol všude po světě existuje, jsou jich možná tisíce. Vyprodukují obrovské množství muzikantů, ale jenom nepatrné procento z nich napíše pár šlágrů. Takže když jsem jim řekl, kolik písniček jsem složil, natočil a prodal v tom našem malém Československu a následně Česku, málem omdleli.

Kolik jich teda je?
Jenom s Olympikem jsem udělal dvacet alb, takže jestliže se na jedno vejde v průměru čtrnáct věcí, vychází to na 280 písniček. K tomu připočtěme singly, dvě alba pro Petru Janů a další písničky, co jsem dal různě zpěvákům… Gottovi ne, tomu jsem nic nesložil. Nikdy jsem se mu netrefil do představy, pokaždé se mu něco nezdálo.

Co třeba?
Chtěl mít vždycky v písničce vysoké polohy, aby mohl předvést své dispozice. Přel jsem se s ním, že píseň přece nemusí být pokaždé „výstavou hlasu", že má i jiné dimenze, nebo je prostě „jen" hezká. Ale on ne… Celkově mám u Ochranného svazu autorského hlášených skoro osm set skladeb.

Ještě jste mi neřekl, která z těch jednadvaceti na desce je vaše oblíbená…
Každej si meleme svou, ta má i pěkný klip. Zpívám ji s Alešem Brichtou a Jakubem Smolíkem u něj a u koní ta písnička začíná, pak přitvrzuju já a nakonec nastupuje „hevík, syrovej rocker" Brichta. A všichni si, myšleno co do žánru, meleme svou. A stejný hospodský nás obsluhujou… Je to moc milý text, moc milá písnička.

Mimochodem, svádí vás to k bilancování, když vychází album u příležitosti jubilea?
Asi by mělo, ale já to tak neberu… Když jsem loni Supraphonu navrhl, že bych měl rád svoji bestofku, o žádném výročí nebyla řeč. Vzniklo to jaksi spontánně, že se její vydání spojilo s mými narozeninami.

Zdá se, že jste nevyčerpatelná studnice. Psaní vám jde pořád dobře.
Nechci se rouhat, ale nemám s tím žádný problém. Nápadů mám pořád mraky. Je to tím, že se muzice věnuju nepřetržitě. Všechny motivky, co mi průběžně přicházejí, si nahrávám do telefonu. A když některý potřebuju, „sáhnu" si pro něj a rozpracuju ho do písničky. Její forma a aranžmá to už jde samo. Je to každodenní piplačka ve studiu.

Nevyčítají vám někdy spoluhráči z Olympiku, že jste autorsky „rozkročený", že píšete i pro ostatní zpěváky či zpěvačky?
A víte, že jo? Teda ne, že by mi to řekli přímo do očí, ale vždycky, když jsem točil byť i vlastní sólovou desku, moc se na to netvářili. Měl jsem pocit, jako by na to žárlili, nebo se báli, že se autorsky vyčerpám a pak už pro Olympic nic nenapíšu. To je ale blbost. Jiným projektům se zpravidla věnuju tehdy, když máme s kapelou volněji.

Právě pro Olympic jste toho v posledních letech vyprodukoval strašně moc. Dokladem toho je trilogie Souhvězdí nejdřív šílenců, pak drsňáků a nakonec romantiků, kterou jste napsal během tří let. Úctyhodný výkon. Teď vyšla kompletně i v trojboxu na vinylu.
Bylo to úžasné, z dnešního pohledu jsem sám překvapený, že jsem během té doby dokázal naskládat nějakých padesát písniček. Navíc, každá z těch desek byla poměrně úspěšná, což je zázrak. Považuju za něj taky to, že se lidé vracejí k vinylům, které se kupují čím dál víc. Na jejich výrobu jsou dnes dokonce půlroční čekací lhůty, jako za komunistů. Mám proto velkou radost, že jim můžeme komplet Souhvězdí nabídnout i na tomto krásném klasickém hudebním nosiči. Vyšel ale v omezeném počtu jen sto kusů, každý z nich je očíslovaný, námi podepsaný, je to prostě posluchačská rarita.

Přemýšlíte už třeba o další desce Olympiku?
Ano, chci ji natočit v příštím roce. Se Souhvězdím už samozřejmě nebude nijak souviset. Mám představu, že se na jejím nahrávání budou podílet tři muzikanti ze zmiňované Berklee College Of Music s producentem Mirkem Váňou. A když už je k nám pozvu, rád bych s nimi odehrál i koncert.

A co se jejího obsahu týče?
Žánrově se s ní nezamýšlím „šoupnout" někam výrazně jinam, pořád to bude takový ten dobrý český bigbít. „Zalomit" se v mém věku a dělat najednou třeba jazz, to nepřipadá v úvahu. Jiná bude ta deska tím, že se do jejího vzniku, do aranží skladeb vloží ti tři noví hudebníci. A určitě bude odlišná i zvukově, protože budu mít konečně producenta.

Co vás čeká dál?
Kromě letošního opravdu silného vydavatelského počínání protože vedle mé sólové bestofky a troj LP Souhvězdí vyšlo i profilové album našeho klávesisty Jiřího Valenty (u příležitosti třiceti let v Olympiku), dále pak i profilové album Mirka Berky a ještě vyjde DVD z Berklee chystáme koncert v O2 areně, kde si 9. prosince připomeneme 55 let existence Olympiku. Pozvali jsme tam hodně hostů, myslím si, že zajímavých, takže to nebude jenom tak. Věřím, že půjde o důstojnou oslavu.

Nakolik jste srostl s přezdívku Django?
Naprosto, všichni tak na mě pokřikují… Ta přezdívka vznikla ve Francii, když jsme tam byli v osmašedesátém roce. Francouz moje jména neustále komolil takže jsem byl „Žambon", což je šunka, „Žanda" nebo „Žamon"… Až mi Pacák začal říkat Django podle slavného francouzského jazzového kytaristy jménem Jean „Django" Reinhardt. On to byl cikán, utekl z nějakého hořícího karavanu, i přesto ale utrpěl několik popálenin, i na prstech, prsteníčku a malíčku, takže hrál svá sóla jenom se třemi prsty. Někteří muzikanti se jím inspirovali a hrají tak dodnes. Říká se tomu Django styl.

Vy ale hrajete i s malíčkem.
Já jo. Ale i tak jsem Django.

A jak to teda, Django, děláte, že máte pořád tolik elánu?
To bych tady rád věděl… Pravda je taková, že strašně makám často ráno vozím děti do školy, starší dcera chodí do druhé třídy, mladší do školky. Pak si dám snídani, mezitím ještě něco nakoupím, dopoledne si jdu zahrát tenis, odpoledne zase pro holky jedu… Je to honička. Ale jsem spokojený a je mně dobře.

A že jsem tak smělá, narozeninová oslava byla?
Jenom proběhl nějaký přípitek… Pár dnů předtím mě manželka doprovodila na masáž, kterou objednala. Začalo to tím, že jsme se svlékli do naha a měli jsme si obléct takové kalhotky, které jsou jenom na provázku. Když nás thajská masérka uviděla, začala ječet ne, ne, to je obráceně! Pán černé a dáma bílé. Tak jsme si je museli přehodit. No a potom po mně hodinu a půl lezla, koleny a lokty mě hnětla, bylo to ohromné. Nevěřil bych, že mě taková věc zaujme.