Kliknutím zvětšíteNejstarší vzpomínky na rock’n’roll v Čechách? Lídr naší nejznámější bigbítové skupiny má hned dvě. První pochází z roku 1960, kdy mu bylo osmnáct. „S Petrem Kaplanem a Pavlem Chrastinou jsme vyrazili do obce Vlkovec, kde je dodnes krčma U Žraloka,“ vypráví Petr Janda. „A v téhle hospodě jsme poprvé na veřejnosti hráli rock’n’rollové písničky. Zpívali jsme Living Doll z repertoáru Cliffa Richarda, pak něco od Chucka Berryho… Odehráli jsme tři kousky, když vtom přijeli policajti a řekli, že končíme.“
A ta druhá vzpomínka?
Ta se týká podobného koncertu v hospodě ve Čtyřkolech u Pyšel, na kterém jsem byl jen jako divák. Muzikantům během vystoupení postupně odcházely všechny po domácku dělané zesilovače, až jim zbyly pouze akustické kytary. Tak se lidi sesedli a rockový večírek skončil u trampských písniček.
Pro mnoho vašich kolegů byly zjevením dva koncerty britské skupiny Manfred Mann v roce 1965 na pražském Výstavišti (tehdy „Julda Fulda“). Nejenže jste konečně viděli, jak vypadá pravá západní kapela, ale ještě vás ze sálu hnali policisté s obušky.
Manfred Mann odešli, zatáhla se opona a místo nich nastoupili policajti se psy. Tam lezli kluci na pódium a psi na ně samozřejmě útočili. Naštěstí měli náhubky, ale i tak to byl docela masakr. Já jsem byl na obou vystoupeních. Olympic navíc dostal pozvání na britskou ambasádu, kde jsme s kapelou Manfred Mann strávili příjemné odpoledne. Klávesáka Manfreda, po kterém se pojmenovali, jsem dokonce pozval k sobě domů na Vinohrady. Asi do dvou do rána jsme popíjeli, podepsal mi, co mohl.
Tak to je pecka.
Manfred Mann byli skvělí. Hráli v pravém křídle Sjezdového paláce – v tom, které nevyhořelo. Zpěvák a harmonikář Paul Jones byl úžasný showman, uměl se pohybovat po jevišti. K opasku měl připnuté prazvláštní kožené sumky, které mu visely podél boku, a v nich měl naskládané foukací harmoniky. Z toho jsme byli hotoví. Ale hlavně se nám zdálo, že má kapela fantastický zvuk. Už jen to netradiční obsazení: kromě kytary, baskytary, bicích a kláves měli ještě vibrafon. Po prvním koncertu jsme společně táhli Prahou a došli jsme až do Violy, kde jamovali nějací jazzmani. Hecovali jsme toho kluka, Mike Hugg se jmenoval, ať si s nimi jde zahrát. Svým způsobem jim to pak natřel.
Tehdy jste byl ještě mánička. Dávali vám to „slušní občané“ najevo?
Jo, hodně. To ode mě byla velká revolta. Maminka a tatínek mě prosili, abych se ostříhal. Odmítli se mnou chodit po ulici. Dneska je normální nosit dlouhé vlasy, ale uvědomte si, že se psal rok 1965. V Československu panoval tuhý bolševismus a my jsme s Olympikem provokovali. Chodívali jsme do jednoho kadeřnictví, a tam jsme si pokaždé sedli a čekali. Když na nás přišla řada, zvedli jsme se, poděkovali a šli pryč. Mysleli jsme si, že je to úžasný fór. Ten holič samozřejmě za nic nemohl. Tenkrát napsal František Ringo Čech text Smutný holič z Liverpoolu o chudákovi, co nemá koho stříhat, protože ho Beatles připravili o kšeft.
Tuzemskému bigbítu v polovině šedesátých let vládly dvě kapely: Olympic a Matadors. Hecovali jste se navzájem, dělali jste si naschvály?
Naschvály určitě ne, panovala mezi námi zdravá konkurence. S basistou Matadors Otto Bezlojou jsme byli velcí kamarádi. Ale je pravda, že jsme chtěli mít větší úspěch než ti druzí, což nás ve výsledku nutilo hrozně pracovat. Představte si, že jsme v pondělí odehráli koncert, a když jsme chtěli hrát ve středu na stejném místě totéž, někdo prohodil: „Včera tady byli Matadors a zazpívali pět nových písní.“ To s námi zahýbalo. Okamžitě jsme začali makat jako blázni na nových věcech. A tak to fungovalo i u nich. Myslím, že to bylo oboustranně prospěšné, pořád jsme se posouvali dál a dál.
Který z legendárních pražských klubů jste měl nejraději? Vršovický New Club, Music f Club na Smíchově, Tyri Klub a Daily Club u Budějovické…
Jednoznačně New Club na Vršovickém náměstí. Tam to vřelo. Zrovna tuhle jsem jel kolem a říkal jsem si: kdyby to tak někdo koupil, dal dohromady, pověsil na stěny fotky, vystavil starou aparaturu… Málem jsem tam přišel o život, kytara mi dala ránu. Seklo to se mnou, a kdyby má žena včas nevytáhla kombo ze zásuvky, už bych tady nebyl. Ovšem New Club byl jen pro zvané. Z volně přístupných klubů, kde se hrálo pravidelně, byl pro mě nejdůležitější Olympik.
Olympik s K, nebo s C?
Kapela nese název Olympic, ale klub, po kterém se pojmenovala a který sídlil v Paláci Olympic ve Spálené ulici (dneska je tam divadlo Ypsilon), se bůhvíproč psal s K. Úplně vidím dobové plakáty, na kterých to „káčko“ přímo svítí. Mimochodem, v roce 1970 nám řekli, že se také musíme psát s K. A tak jsme byli až do osmdesátých let Olympik, a teprve potom jsme se zase mohli přejmenovat.
Vraťme se k vašim začátkům. V té první fázi doprovázel Olympic nejrůznější zpěváky. Vy sám jste na zpěv nepomýšlel?
Vůbec ne. Já jsem se cítil dobře jako kytarista, víc mě v podstatě nezajímalo. Mé skladatelské pokusy byly spíš trapné.
Jakou jste měli filozofii? Být tady pro každého interpreta, který požádá?
Myslím, že jedinou naší filozofií bylo hrát rock’n’roll a nasrat s tím komunistu. Z dnešního pohledu to všechno vypadá jednoduše. Ale my ani neměli na co hrát, aparát jsme si museli vyrobit. A když už jsme nějaké ty bedny postavili, tak byly děsně těžké a my neměli auto, kterým bychom je převáželi. Sám jsem si sestrojil zesilovač, pájka byl náš nejlepší kamarád. Když někomu na koncertě praskla struna, tak se šlo domů, protože jinou jsme zkrátka neměli.
Z vašich zpěváků tenkrát budil největší rozruch Miki Volek. Skutečně měl takové kouzlo, jak se vypráví?
Miki Volek byl nepřehlédnutelný. Už tím, že byl blonďák a nosil tmavé brýle – charlesovky. Navíc měl chraplák, a to bylo v době, kdy éteru vládl uhlazený Milan Chladil, něco nepředstavitelného. Kritici Mikimu vyčítali všechno možné. K tomu připočtěte, že byl velký egoista, nosil zlaté prsteny a řetězy a měl obrovskou touhu být široko daleko nejslavnější. Bohužel si výkon vylepšoval různými medikamenty a použitelný byl jen prvních deset let, pak od nás odešel. Ale měl obrovské fluidum. V Lucerně dokázal zamést s největšími hvězdami. Matuška, Suchý – ti se ho báli, protože je smetl. Vylezl na scénu a bylo po nich.
Doprovázeli jste i Karla Gotta. Jak vznikl váš slavný singl Trezor? Opravdu jste ho nahrávali na magneťák ve sklepě?
Já mám pocit, že jsme to točili v nějaké chodbě v Radiopaláci. Vidíte, všechno si pamatuju, ale tohle zrovna ne. Určitě to natáčel Vláďa Miškovský na dvoustopý magnetofon Grundig. S Gottem jsme pak – už v opravdovém studiu – dělali ještě píseň Adresát neznámý. Žádná jiná česká bigbítová skupina v té době nebyla schopna ve studiu pracovat.
A jak to bylo s vaším natáčením ve Francii roku 1968?
Náš manažer a můj velký kamarád Daniel Hortis nám v Paříži zařídil nahrávání alba, které skutečně existuje pod názvem Five Travellers: Story Of A Wonder, ale v pořádné verzi nikdy nevyšlo. Práce na téhle desce byla úmorná. Po nocích jsme hráli v klubu Chat Noir na Champs-Élysées, kde se končilo v pět ráno. A studio jsme měli zamluvené od devíti. Vydrželi jsme natáčet dva dny a třetí den jsme byli polomrtví. Odjeli jsme do hotelu, padli na postel a spali. Nakonec jsme to nějak dodělali, jenže když přišel poslední den, Daniel se ve studiu ukrutně pohádal a pak mi řekl: „Kašlu na ně, já si to vydám sám.“ To se nikdy nestalo, nicméně já doufám, že se mi letos podaří sehnat původní nahrávky. Daniel sice zemřel, ale pořád jsem ve styku s jeho rodinou a vím, že existuje truhla, ve které by všechny ty věci měly být. Viděl jsem ji, stál jsem u ní, jen jsem si netroufal ji otevřít. Uvnitř by měla být spousta fotografií, šelaky, singly, které jsme ve Francii vydali… Bude tam toho hodně, přece jen jsme v Paříži zůstali dost dlouho.
Co je pravdy na tom, že jste měli jet na turné s Johnnym Hallydayem?
Nebylo to turné a neměli jsme hrát přímo s ním. Před Vánocemi roku 1968, kdy už jsme měli z Francie odjíždět, za námi Daniel Hortis přišel a řekl nám, že je tu možnost účinkovat v sále Palais des Sports de Paris, kde měl tou dobu několikatýdenní angažmá Johnny Hallyday. Zeptal se nás, zda se nechceme zúčastnit konkursu na Johnnyho předkapelu. Jenže já se tak strašně těšil domů, že jsem o tom ani nepřemýšlel a rovnou jsem prohlásil: „Kluci, beze mě.“ V Praze na mě čekal dvouletý syn a já chtěl být u něj, takže jsem odjel. Stejně by se mohlo stát, že by nás nevzali.
Jaký světový muzikant vám přirostl k srdci?
Poslouchal jsem Jimiho Hendrixe, Jeffa Becka. Keith Richards z Rolling Stones mě nikdy moc nebral, na rozdíl od Steveho Vaie, kterého si dodnes rád poslechnu. Líbili se mi George Harrison a Eric Clapton. Ale nenaučil jsem se od nich ani jedno sólo. Já chtěl vždycky hrát sám za sebe.
Zmínil jste Claptona. Ten se ze všech svých tragédií dostal jen díky hraní na kytaru. Vás také osud nešetřil.
A také mě z toho vytáhla muzika. S tím rozdílem, že Eric Clapton to léčil i alkoholem a drogami. Já měl jen tu kytaru. V období, kdy mě potkaly životní pohromy, jsem nic zásadního nesložil. Jen jsem hrál, a to ostatně dělám pořád. Kytaru mám neustále po ruce, denně na ni cvičím, snažím se přijít s něčím novým. Technicky ty dnešní kluky nedoženu. Ale můžu překvapit.
5
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
