Výsledek je opravdu krásný. Co vás vedlo k tomu napsat o vašem tátovi knihu?
Poté, co jsem o něm natočil dokument Karel Svoboda: Šťastná léta, jsem si říkal, že to s ním mám uzavřené. Ten film měl vřelá přijetí, byl jsem za ně moc rád. Ale pak jsem dostal nabídku napsat o něm knihu. Zvážil jsem ji a po nějaké době jsem na ni kývl. Hlavně z důvodu, že jsem to cítil jako pozitivní břímě, zodpovědnost syna vůči tátovi, který byl vůči mně vždycky perfektní. Říkal jsem si, že je to vlastně dobrý nápad – udělat mu ještě jeden hezký pomníček, zkoncentrovat energii, podívat se na jeho životní příběh a zaplnit ho fotografiemi a poznámkami.

Jak jste na to šel?
Nejtěžší bylo promyslet si, jak budu k látce přistupovat, z jakého úhlu pohledu se na tátův příběh podívám, protože jsem přece jen filmař, nikoli autor. Velmi mi pomohla moje žena Lucia, sama je autorkou, takže mým dilematům dobře rozuměla a pomohla mi. Musel jsem překonat počáteční autorský boj a ve chvíli, kdy jsem to udělal, se mi otevřela cesta. Od té doby se všechno „psalo samo“, už jsem věděl, jak na to. Začal jsem tím, že jsem zrekapituloval, jak táta vyrůstal, zjišťoval jsem, co dělal v padesátých a šedesátých letech, hledal jsem detaily z jeho života… Je to jako s během – nejdřív poklusáváte, cítíte se zadýchaná, ale najednou zjistíte, že běžíte volně a bez problémů. Takže ta cesta byla fajn.

Ladislav Štaidl byl šedou eminencí naší populární hudby:

Skladatel, zpěvák i podnikatel Ladislav Štaidl.
Poklad české hudby Ladislav Štaidl: Chtěl s Gottem emigrovat, zasáhl Husák

Objevil jste pro sebe při „brouzdání“ jeho životními etapami něco úplně nového? Něco, o čem jste opravdu neměl ani ponětí?
Několik detailů jsem objevil. Když jsem zmínil padesátá léta – samozřejmě jsem věděl, že dědeček byl živnostník, který obchodoval s látkami. A když mu živnost ve zmiňovaném období zakázali, musel jít do fabriky Motorlet brousit lopatky do letadel a dýchat tam ocelový prach, což byla pro člověka jeho ražení pohroma. Taky jsem věděl, že táta musel fárat v dole, aby se vůbec dostal na medicínu. Ale už jsem třeba netušil, že jezdil v zemědělském družstvu traktorem, aby si vylepšil svůj kádrový posudek. Takže ano, během psaní dojdete k věcem, které jste neznala, protože své rodiče sledujeme od chvíle narození velmi detailně, ale ne vždycky studujeme, co bylo předtím. V některých rodinách se tyhle informace nesou skrz prarodiče bezproblémově, u mě to tak nebylo, protože jsem docela rychle ztratil maminku a s tátou jsme neměli čas řešit, co se dělo v padesátých a šedesátých letech.

Bylo to pro něj jedno z nejdrsnějších období jeho života?
Určitě ne, neměl to tak, že by na něco z šedesátých let vzpomínal s pláčem nebo minimálně se slzou v oku, nikdy si nestěžoval. Jen pánbůh ví, jak mu v té době opravdu bylo. Každopádně říkal, že mu dala dost životních zkušeností. Ale vůbec ten fakt, že umělec musel jít pracovat do zemědělského družstva, aby se dostal na medicínu, ukazuje bizarnost zločinného systému, který tady vládl a ve kterém táta prožil většinu svého života. Což je taky něco, na co jsem se při zpracování jeho osudů díval. A pořád se opakovalo to, že člověk je součástí doby, ve které žije. Nemůže z ní jen tak utéct.

Karel Svoboda.Karel Svoboda.Zdroj: Deník/Eva Kořínková

Býval jste jako dítě u toho, když pracoval?
Býval, často. Nedalo se tomu uniknout, ani jsem to vlastně nechtěl. Nahrávací studio, v němž pracoval, si zbudoval hned vedle našeho domu. Pro mě to byl další obývák, místo, kde jsem se cítil bezpečně, kam jsem mohl přijít a trávit s tátou čas. Seděl jsem na sedačce a poslouchal ho, jak skládá.

Chodila za ním spousta umělců – vnímal jste to jako něco výjimečného?
Ne, vůbec. Pro mě to bylo naprosto normální, běžné.

Vyznáte se v české hudbě, která byla populární v 90. letech?

Daniel Hůlka v muzikálu Dracula
KVÍZ: Pamatujete si hudební pecky z devadesátek? Zkuste to na plný počet bodů

Když jste knihu sepisoval, bylo to pro vás v nějakém ohledu i bolestivé?
Nebylo. Nějakým způsobem jsem si všechno emočně odbyl při natáčení vzpomínaného dokumentu. V případě knížky jsem taky zvolil název Žít, protože celý její příběh je hlavně světlý, pozitivní. Táta opravdu makal, žil, tvořil, rozdával energii a probourával se překážkami, které samozřejmě přicházely. V Česku se vždycky najde dost lidí, kteří se o jejich nastražení postarají.

Měl jste k ruce i odborného poradce. Jaký byl jeho přínos?
Především musím poděkovat všem pamětníkům, kteří se mnou o tátově životě promluvili, ať už to byl Petr Janda, Karel Vágner, Jan Kotzmann, Petra Janů, Milan Vobliza… A samozřejmě Karel Gott nebo Eva Pilarová! No, to se snad ani nedá vyjmenovat, je jich příliš mnoho. Hlavně moje Lucia, která mi pomohla lvím dílem. Jsem nesmírně rád, že mám chytrou ženu… Také redaktor Jirka Popiolek byl pro mě obrovským přínosem a v neposlední řadě i právě onen odborný poradce Honza Adam, nejznámější český gottolog. Například dohledal některé detaily o písních, které jsou vedle velkého množství fotografií součástí knihy, občas mě upozornil na nějakou chybu, které jsem se dopustil, protože samozřejmě neznám všechno, co táta napsal. Není to v mých silách.

Máte některou z jeho písní vysloveně nejraději?
Určitě - Depeši, Lásko má, já stůňu, Lady Carneval… Můj názor se asi od toho většinového moc neliší. Mám teda ještě hodně rád album Discobolos ze sedmdesátých let, to je báječné. Proto jsme písně z něj dali i do toho našeho dokumentu. Ale i filmová muzika je skvělá, jako třeba Smrt stopařek, jsou to nádherné věci. Mám hodně rád i tátovu instrumentální hudbu. Na druhou stranu se přiznávám, že nejsem úplně milovník muzikálů.

VIDEO: Marta Kubišová - Depeše

Zdroj: Youtube

Nakolik byl pro vašeho tátu výjimečný film Tři oříšku pro Popelku?
Profesně velmi. Píšu o tom i v knize. Ty věci mají různé kličky. Aby získal první zakázku v Německu, musel se tam zúčastnit konkurzu. Honza Kotzmann, tátův zvukař, který s ním hodně zažil, mi tu historku celou převyprávěl, protože ji znal velmi detailně. Onoho konkurzu se účastnilo třeba třicet skladatelů, tátu jako „nějakého Čecha“ dali až úplně na konec. A když se producent filmu ptal svého asistenta, kdo je ještě venku, odpověděl mu, že jakýsi Svoboda - ten, co napsal Lady Carneval. Jakmile to ten producent uslyšel, pootočil se a pronesl: „Cože? Lady Carneval? Tak všechny vyhoď a bereme Svobodu!“ Takže ta píseň otevřela tátovi, i dle jeho slov, cestu dokořán. Ta se poté zpečetila při Popelce, v níž se ve finále dokonale spojila krásná umělecká výpravnost filmu s jeho muzikou. V mých očích a uších byl táta výjimečný v tom, že byl jako Morricone. Nebyl nenápadným ilustrátorem filmového děje, on ho opravdu dotvářel. Vtiskával mu další uměleckou složku, která byla naprosto silná. Proto si myslím, že některé filmy jsou bez jeho hudby neodmyslitelné. Mohla byste je natočit i s jinou hudbou, ale byl by to jiný snímek. Tak toto je příběh Popelky. Jsem samozřejmě na svého tátu hrdý. Určitě by mu dělalo radost, že se jeho muzika pořád hraje a probublává napříč generacemi.

Sedmdesátiletý písničkář Slávek Janoušek působí tak mladistvým dojmem, že by mu důchodový věk hádal jen málokdo:

Písničkář Slávek Janoušek v červnu 2022 v Ostravě na Folkovém kolotoči
Novými písněmi se musí šetřit, říká Slávek Janoušek

Odpověděl jste mi tím na otázku, co by dnes říkal…
Ano, myslím, že pro lidi, co tátovu tvorbu znají, ale i pro mě samotného, je zajímavé si uvědomit, do které dekády jednotlivé písně zapadají, co se dělo v jeho a mámině životě, když je tvořil. Při psaní knihy jsem měl možnost si to kvalitně zrekapitulovat, protože něco jsem měl v mlze.

Tím jste s odkazem svého otce zúčtoval?
Věřím, že se na mě nebude nikdo škaredě dívat, když už nic dalšího neudělám. Mám za to, že dokument a kniha stačí. Kdybych byl sochař, vyšvihl bych mu nějakou bustu, ale to bohužel neumím, i když bych strašně rád. Myslím si, že by si sochu opravdu zasloužil, nádherně by se vyjímala na pražském Havelském trhu, kde vyrůstal s rodiči a sourozenci. Šiřte, prosím, tuto myšlenku dál. Měl by se jí někdo ujmout.

Vy jste to na Havelském trhu taky ještě zažil?
To ne. Když se táta s mámou vzali, bydleli v Holečkově ulici v bytě, který jim přihrála Eva Pilarová. Ta jim mimochodem sehnala i snubní prstýnky. V té době zlato prostě jen tak dostupné nebylo.

Ano, to jsou ty špeky…
V knize je jich mnohem víc.

Málokterý osud má v sobě tolik víry, naděje a lásky jako právě ten Venduly Pizingerové, vdovy po Karlu Svobodovi. Přečtěte si rozhovor s prezidentkou nadačního fondu Kapka naděje:

Prezidentka nadačního fondu Kapka naděje Vendula Pizingerová.
Žádný chlap není ideální, říká Vendula Pizingerová

„Potatil“ se někdo z vaší rodiny?
Já se hudbě nevěnuju, ani sestra. Táta to vlastně ani nechtěl. Představoval si, že bych mohl být ekonom nebo právník, protože moc dobře věděl, co to znamená být umělec. Nakonec jsem zběhl k filmu.

Chystáte nějaký další?
Určitě, s mojí životní i kreativní partnerkou Luciou připravujeme koprodukční film. Ale jedním dechem dodávám, jak řekl ruský režisér Andrej Tarkovskij, že film je nejsmutnější umění ze všech, protože na něj potřebujete strašně moc peněz. Takže uvidíme. Už jsem si něco zažil a vím, že to není automatické. Budu skromný. Ještě vedle toho začnu psát další knihu. A když dá pánbůh, tak natočím i ten film.

Takže vás psaní ve finále chytilo.
Ano, myslím, že kniha o mém otci není poslední, kterou jsem napsal. Další už asi bude ale spíše fikce, reality bylo dost. Někdy je lepší snít.