Od pandemie jsme spolu nemluvili. Vím jen, že před třemi lety jsi málem vyrazil do světa se skvělou kapelovou deskou Superstition. Měl jsi nový klip, spoustu zajímavých nabídek, pracoval jsi s velkou produkcí. Zdálo se, že nastává další etapa tvé kariéry. Pak spadla opona a ty jsi ztvrdnul sám s kytarou někde v českých horách, kde jsi natočil nové, krásně intimní album Hiraeth.
Ta minulá deska, o které mluvíš, měla trochu smůlu. CD Superstition vyšlo 28. února 2020, asi dva týdny předtím, než začala platit covidová opatření. Sotva jsme stihli zahájit turné. Kapela odehrála čtyři nebo pět koncertů, další dva koncerty jsem odzpíval sólo – a vzpomínám si, že ten druhý jsem chtěl zrušit, protože tehdy už situace vypadala opravdu hodně zle. 13. března živé hraní definitivně skončilo. Člověk si do poslední chvíle myslí, že se ho to netýká. A najednou sedí doma, nezaměstnaný, s dluhy z právě vydaného cédéčka, a v televizi běží 24 hodin denně zprávy o tom, že je konec světa.

Takže sis hraní s výbornou skupinou, která s tebou album Superstition točila, vlastně vůbec neužil.
Něco málo jsme si ještě stačili dopřát v létě, kdy se restrikce mírně uvolnily. Pak to zase skončilo. Víš, já mám v těch uplynulých dvou třech letech guláš, pamatuju si jen to, že se muselo nějak zařídit, aby děti zvládly učení z domova. Jasně, že jsem cítil frustraci a zklamání. Ještě v březnu 2020 se ozvali manažeři z Hamburku, že se titulní písnička Superstition chytila v rakouském rádiu a že o mě mají zájem. Líčili, že když všechno půjde dobře, mohl bych do roka hrát v německy mluvících zemích pro tisíce lidí. A pár dní nato šlus, všechno zrušit… V dubnu jsem seděl u svého prvního zoom callu v životě a řešil domácí výuku.

David Koller přichází s novou deskou LP XXIII
David Koller: Chtěl jsem být doma za hrdinu. A tak jsem oslovil Jáchyma Topola

Co sis říkal, jak jsi na to reagoval? Odjet nebylo kam.
To nešlo. Celou dobu jsem byl v Čechách. Já tady sice žiju už dost dlouho, představ si, že třiatřicet let, ale nikdy jsem se tu nezdržel déle než pár měsíců. Pořád jsem cestoval, měl jsem koncerty v Evropě, Británii, Americe…

Dokonce jsi zpíval ve Vietnamu.
Zůstat tak dlouho zavřený doma pro mě bylo nepředstavitelné. Stejně jako pro ostatní, nejsem žádná výjimka. Na první vlnu lockdownů jsem se těžko adaptoval. Když děláš tolik let muziku a nic jiného neumíš, vyvede tě taková věc z míry. Do toho mi přišel dopis z Anglie, že si tam jako osoba, která má trvalý pobyt v České republice a platí tady daně, musím podle nového brexitového zákona zrušit konto. Zároveň s tím se má sestra přestěhovala z Manchesteru do Newcastlu. Rodiče se stěhovali za ní a prodali dům, ve kterém jsme kdysi jako rodina bydleli. Najednou se prostě všechno změnilo. Musel jsem se vydat přes moře, abych tam vyřešil plno věcí, které jsem řešit nechtěl. A když jsem znovu přijel do Čech, hrozně silně jsem cítil, že potřebuju, aby mě svět na chvilku nechal být.

Což nás přivádí k otázce, proč se tvé nové album jmenuje Hiraeth. Vyrozuměl jsem, že je to jiný výraz pro domov, ale ne tak úplně. Co to tedy znamená? Tos někde četl, nebo odkud to máš?
Já jsem Velšan.

Britský rodák James Harries žije dlouhá léta v Praze.Britský zpěvák a kytarista James HarriesZdroj: Štěpán Svoboda

Aha. Myslel jsem, že jsi z Bath, toho starobylého lázeňského města, co leží kousek od Bristolu.
V Bath jsem se narodil. Ale můj táta je z Walesu. A dlouho mluvil jen velšsky, stejně jako jeho táta a máma. Anglicky se začal učit, až když mu bylo dvanáct, na druhém stupni základní školy. V autě nám pouštěl samé velšské písničky, doma jsme měli desky s velšskou muzikou. Když byly moje vlastní děti malinké, měl jsem problém, protože jsem neznal žádné anglické ukolébavky. Jednou mě požádali lidi z Indies Records, abych přispěl na dětské cédéčko – to bylo v letech, kdy tyhle projekty frčely. Nahrál a poslal jsem jim jednu věc, kterou mi rodiče zpívávali. A oni se divili: „Co je to za jazyk, to jsme v životě neslyšeli!“ No, velština. Já jsem sice chodil do normální anglické školky, ale už jako malý kluk jsem zapadl do velšské komunity, kde jsem se aspoň naučil základy.

Tak schválně, co z velštiny si pamatuješ?
Například barvy. „Melyn“ je „žlutý, „coch“ červený a tak dál. Umím počítat do deseti, objednat si pivo, poděkovat, pozdravit. Tím končím. Ještě bych zvládl část velšské hymny, která je mimochodem moc krásná. Svým způsobem je blízká té české. Taky se v ní říká: „Koukni, jaký máme hezký kraj, jaké máme hezké potoky, přírodu, v jaké pohodě si tu žijeme…“

Zpěvák Dan Bárta se ohlíží za érou alb Illustratosphere a Entropicture
Zpěvák Dan Bárta: Dneska už jsem jinde, než když mi bylo třicet

Teď sis tedy na své kořeny vzpomněl?
Dá se říct. Ale u názvu Hiraeth nejde o konkrétní místo na mapě. Spíš se tím myslí obecně mé místo na světě. Když jsem přemýšlel, jak desku pojmenovat, vzpomněl jsem si právě na tenhle velšský výraz, se kterým se pojí hned několik významů. Má i politický, pobrexitový podtext, což tolik nevnímám, protože v Británii nebydlím. Velšané mají toto slovo spojeno s určitou nostalgií a melancholií. Je v něm cítit bolest, což je dáno historickými událostmi. Dá se vnímat jako stesk po domově – v podobném významu, jak to asi cítí někteří dříve narození čeští občané, když se ohlížejí za „starými dobrými časy“, kdy pivo stálo dvě koruny a houska pár halířů. A přitom si nepřipouštějí všechny ty příšernosti, co se za komunismu děly. Velšské stýskání po rodné zemi (nebo po lidech, protože „hiraeth“ není jen domov) má ale romantičtější nádech. I moje deska je zadumanější, melancholičtější než věci, co jsem dělal dřív.

Natáčel jsi o samotě někde mimo Prahu.
Půjčil jsem si krásnou chalupu v Podještědí. Stará škola v Křižanech: dubová podlaha, která při každém sešlápnutí vrže, takže musíš hrát a zpívat velmi jemně. Písničky jsem měl až na jednu předem hotové, ale venkovská, horská nálada mě určitě ovlivnila, aspoň pokud jde o výsledný sound. Hlavně jsem ale cítil, že potřebuju být nějaký čas sám a nic neřešit. Celé léto se mi děly nečekané věci. Měl jsem nehodu, ošklivě jsem si zlomil palec. Když potom všichni jásali, že se zase můžou konat hudební akce, já byl čtyři měsíce vyřazený z provozu. Návštěva Anglie pro mě taky nebyla lehká. A fakt, že jsem se nemohl vyzpívat z osobních problémů na turné, mě dohnal až do roubenky na půl cesty mezi Ještědem a Kozákovem. Zavřel jsem se tam s kytarami, počítačem, mikrofony a dvěma lahvemi červeného vína. Nikde žádný obchod, nezbylo než tvořit. Album Hiraeth pak vzniklo hrozně rychle.

Zdroj: Youtube

To, co popisuješ, se za covidu do jisté míry přihodilo všem. Zničehonic jsme museli být nejen sami se sebou, ale i se všemi potížemi, před kterými jsme léta utíkali. Ty možná na koncerty. Teď na tebe spadly a musel ses s nimi poprat.
Je to tak. Asi nejsem jediný muzikant, který léčí emocionální nebo osobní… nechci říct trable, ale zkrátka záležitosti tím, že jede na turné a schovává se před nimi na pódium. James Harries, co zpívá a kecá do mikrofonu v sále plném diváků, je někdo jiný než James připojený k zoom callu při online rodičovských schůzkách. Ale vystupování je důležitá část mého já, a během pandemie mi to strašně chybělo. Tak jsem zkusil terapii natáčením.

Pomohla?
Docela jo, myslím.

Kdyby se svět kvůli viru nezastavil, vypadala by tvá deska jinak?
Nevím. Většinu písní jsem napsal, až když se pandemie rozjela. Mám za sebou osm alb, a ke každé nahrávce jsem přistupoval odlišně. Jednu dobu jsem natáčel a koncertoval akusticky v triu s Emilem Viklickým a Petrem Dvorským. Potom jsem vydal ve velké produkci studiovou kapelovku Days Like These. Pak vyšla deska Growing Pains, nahraná živě v americkém kostele. Minulé CD Superstition jsme s producentem Viliamem Bérešem pojali zase jako zvukově bohatou poprockovou jízdu. Z hlediska vymýšlení písniček, aranžmá, dechů to bylo intenzivní, zábavné odbobí, ale trvalo celkem dlouho.

Když vláda vyhlásila lockdown, potřeboval jsem se vyjádřit rychle. Nikdo jiný neměl čas, a já v tu chvíli snad ani nikoho vidět nechtěl. Album Hiraeth jsem ze sebe vysypal za týden. Kromě první písničky Diamond Girl, kterou jsme s Vildou Bérešem natočili už v roce 2020 pro jeden americký projekt. Ten se měl realizovat na Netflixu, ale nakonec z něj – asi kvůli pandemii – sešlo.

Když mluvíš o filmové muzice, tys toho v poslední době udělal víc, že?
V covidovém období jsem psal a natáčel písničky pro jeden francouzský televizní seriál, dva české filmy a nějaké české televizní projekty. Vzhledem k tomu, že jsme všichni přišli o možnost koncertovat, snažil jsem se pracovat aspoň tímhle způsobem, protože to bylo jediné, co ještě trochu fungovalo.

Zpěvák Richard Krajčo
Richard Krajčo: Každý si může vytvořit seznam věcí, které budí naději

Dokázal sis představit, že by ses v nejhorším případě začal živit něčím jiným?
Zkraje mi to běželo hlavou. Řada muzikantů tak dopadla, dělala kurýry pro Dáme jídlo nebo Rohlík.cz, prodávala v Lidlu. Já jsem absolvoval vstupní pohovor do vinohradské nemocnice. Chyběl jim personál provádějící covidové testy, tak jsem se přihlásil.

Poslední otázka: připravuješ se konečně na pořádné turné? Vyjedeš ven do Evropy, nebo i dál?
V září bych měl být v Polsku, v říjnu v Německu a Holandsku. V Česku budu mít koncerty až koncem března a v dubnu příštího roku. A potom na podzim, konec října, listopad. Mám i nabídky z USA a Kanady. Když ale vidím, jaká je teď hlavně v USA vízová situace, nejsem si jistý, jestli by to dávalo finanční smysl. Uvidíme, rád bych se do Ameriky zase podíval.

James Harries
Rodák z britského města Bath vyrůstal v Manchesteru, rodinu založil v Čechách a už přes tři dekády žije v Praze. Jeho štěstím je, že potkává ty správné lidi ve správnou chvíli. Uhrančivé kombinace Jamesovy kytarové hry a hlasového projevu si u nás na počátku třetího tisíciletí všiml jazzový pianista Emil Viklický – výsledkem byla spolupráce na albu Chapter IV a improvizovaném CD The Straight Street Session, nahrávaném v kapli zámku v Brandýse nad Labem.

Další výbornou desku, Growing Pains, natočil Harries v kalifornském kostele The Plymouth Church Of Jazz And Justice. Album Until The Sky Bends Down z roku 2015 zaštítil irský producent Paul Bell. Následovala skvěle přijatá alba Until The Sky Bends Down a Superstition. Písničkářovo renomé je vpravdě mezinárodní: znají ho v Londýně, Berlíně, Barceloně, Amsterdamu i New Yorku.

Zahrál si v legendárním klubu Troubadour, v pořadech rozhlasové stanice BBC, ve Vietnamu sledovaly jeho vystoupení tisíce diváků. Jako první na světě natočil album na mobilní telefon (Vioce Memos, 2012). Stále častěji se věnuje skládání filmové muziky: stačí zmínit hit Don’t Pinch Me z komedie Snowboarďáci nebo píseň Fifteen ze soundtracku k filmu Lidice.