Své nové album začínáte skladbou Siřem o místě považovaném za zámek ze slavného románu Franze Kafky. Našel jste mezi tímto spisovatelem a místy, do nichž zasazujete své písně, více styčných bodů?
Určitě by se v mých oblíbených krajinách dalo najít více stop. Třeba na Rumbursku, kde mám nakonec i sám své kořeny a kam Kafka občas služebně zajížděl a udržoval zde styky s nadšenci pro zdravý životní styl. Pobyl i v zdejším sanatoriu s úžasným názvem Frankenstein. Ale k té Siřemi: barokní sýpka, stojící na vršku nad vesnicí, zdálky opravdu působí jako zjevení.

Houslista Pavel Šporcl
Šporclův dopis Babišovi: Kultura přestala existovat. Stát se o nás nepostará

Vidíte zámek a nechápete, proč není zakreslen v mapě. Pak vám dojde, že je to jen špejchar, ale stejně kroutíte hlavou nad tím, že taková dominanta je pohledu z návsi skryta a nemůžete k ní najít cestu. Inu: „Zámecké návrší nebylo vidět, obklopovala je mlha a tma, ani nepatrný záblesk světla nepřipomínal velký zámek. Dlouho stál K. na dřevěném mostě vedoucím od silnice ke vsi a díval se nahoru do zdánlivé prázdnoty.“ Ten most je dnes z betonu, jinak se toho moc nezměnilo.

Asi hlavním tématem alba Nezvěstní je zanikání.
Ne snad přímo zanikání, spíš mizení, odcházení. Tajemství těch nemnoha stop, které po nás zůstávají, a také tajemství toho, co přijde, až z tohoto světa odejdeme. Píseň je pro mě dobrým způsobem, jak připomenout existenci lidí, kteří jsou pro nás už zmizelí. A nějak jim poděkovat za to, že byli. Protože díky nim jsme tu i my. Sudety jsou takových příběhů plné. A navíc – tam, kde utichne každodenní lidský shon, jako by najednou bylo více boží přítomnosti. Svět je tam tišší a má jasnější kontury. Jsme tam blíž k poznání toho, co je a co není důležité.

Podstatnou roli hrají ve vašech textech jména, ať už zaniklých vesnic a opuštěných kostelů, nebo kdysi živých osob. Vnímáte kontrast určité odcizenosti německých názvů jako Johanngeorgenstadt a zase až moc zabarvených českých jmen Hraničky či Vejprty? Což jsou všechno tituly vašich písní…
Takhle o tom nepřemýšlím. Ano, máme takové pěkné české klišé vnímat německá slova jako něco studeného, div že ne odlidštěného. Mně to tak ale nepřipadá. Každé to jméno má navíc svůj vývoj. Johanngeorgenstadt je zkrátka Město Jana Jiřího, nazvané podle svého zakladatele. Věřte, že Sasům studeně vůbec nezní a lidé na české straně říkají moc hezky: „Jedeme do Johannu.“ Vejprty jsou naopak počeštěním středověkého místního jména Weipert (Weyberth), které se původně vztahovalo k tamnímu hamru.

Jakub Hübner při nahrávání alba Z pohádky do pohádky
Mám rád výzvy. Když nezpívám, vařím a maluji, říká zpěvák Jakub Hübner

S představou jakéhosi zapadákova, vystrkova to vůbec nesouvisí, ačkoliv máme tendenci tam něco takového slyšet. A jméno Hraničky je skoro doslovným překladem německého Gränzdorf, i když česká varianta je asi výstižnější, protože ten „Dorf“ (česky „ves“) nebyl nijak zvlášť velký, měl jen pár čísel. Tady mi ta zdrobnělina připadá jako příhodné upřesnění reality, docela bez citového zabarvení. Jinými slovy: jména německá i česká jsou pro mě především zajímavá, a také trochu tajemná. Tím spíše, že v Sudetech jsou mnohá z nich buď opomíjena, nebo dávno zapomenuta. Mnohá jsou vlastně nezvěstná. Rád je probouzím a vracím na svá místa.