O těch všech zpívá Xindl X ve svých nových písních, které vycházejí na dvojalbu Čecháček Made (Universal Music). První CD nahrál s kapelou, to druhé – obsahující stejné písně – jenom sám s kytarou. „Coby umělec jsem tedy trošku schizofrenní. Chtěl jsem, aby se obě polohy, v nichž mě mohou posluchači při vystoupeních vídat, na desce odrazily. Přišlo mi dobré pojmout v tomto duchu i turné. Momentálně jezdím to ‚malé velké' po českých a slovenských klubech, na podzim pak chystáme ‚velké malé' zahrnující tři koncerty s kapelou, hosty a projekcemi v Praze, Brně a Ostravě," říká Xindl X.

Jarní část čistě písničkářské šňůry máte z větší části za sebou. Jak se vám na ní daří, jak je posluchači přijímána?

Svoji novou desku vnímám jako očistu od popového pozlátka, které jsem si vyzkoušel na dvou minulých albech. Uvědomil jsem si totiž, že pohybovat se v televizních soutěžích a podobných pitomostech mi není úplně vlastní. A že mi je bližší těsný kontakt s divákem. Proto jsem rád, že se atmosféra na současném turné podobá koncertům, jak jsem je zažíval v začátcích, kdy jsem za posluchači jezdíval vlakem právě do malých klubů.

Takže odezva je taková, jakou jste si představoval?

Vlastně ano. Musím říct, že po čtyřech natočených deskách se mi už lépe sestavuje playlist, je prostě z čeho vybírat. I přesto ale na koncertech hraju i písně z nové desky a věci ze svého pořadu Xindloviny, jimiž reaguju na události uplynulého týdne. Kdy jindy je taky člověk může hrát než teď, kdy jsou aktuální. Dělá mi radost, že jsou na ně často stejně dobré, kolikrát i lepší reakce než na provařené písničky, na které lidé přišli.

Máte dar trefně pojmenovat, co se kolem nás děje. Jak vlastně tvoříte?

Je to většinou tak, že slogan nebo rým, který mě napadne, si zapíšu třeba někam do telefonu. Až potom mi teprve dojde, o čem vlastně písničku píšu. Samozřejmě že v momentě, kdy si její téma pojmenuji, je to snadné, už jenom stačí doplnit skládačku se slovy tak, aby do sebe jednotlivé dílky zapadly.

Čecháček Made.Čecháček Made je deska poměrně hodně politická nebo společensky angažovaná. Byl to původní záměr?

Nebyl, ale ona ta témata kolem mě visela ve vzduchu. Až když jsem měl hotových prvních šest písniček z ní, došlo mi, že půjde o desku koncepční, protože se zmíněným směrem ubírá. Fakt, že už jsem se nechtěl hrabat v sobě, ve vztazích a v tom, jak může člověk fungovat v showbyznysu, je způsoben i tím, že jsem dnes dvojnásobný otec, takže přemýšlím jinak. Zkouším svět vnímat i za příští generaci a psát texty tak, abych se jednou mohl podívat svým dětem do očí. A říct, že když se všechny ty negativní věci děly, tak jsem před nimi nezavíral pusu, nestál v koutku a nepsal si písničky o lásce, které by třeba lidi slyšeli radši. Když se prostě něco důležitého děje, je potřeba se k tomu vyjádřit, jinak by si člověk neměl říkat písničkář.

Samotné nahrávání desky, jak probíhalo?

Chtěl jsem, aby si zachovala písničkářského ducha a abychom na ni přenesli energii z živého koncertování. Písničky jsem proto zaranžoval tak, aby fungovaly jen s basou, pianem a kytarou, bez bicích. Rytmiku jsme přitáčeli až později. Takže žádné samply, synťáky nebo zdvojování nástojů. Pár písniček jsme ozdobili i jinými akustickými nástroji, ale přesto znějícími moderně – Jenda Cidlinský nám k některým nahrál smyčce, které zaranžoval jeho bratr Dalibor, jinak náš pianista a producent alba. Filip Jelínek nám zase se svými kolegy z J.A.R. udělal krásné aranže pro dechy. Našim cílem prostě bylo natočit písničkářskou desku tak, jak by měla ve 21. století znít.

Sám jste do všech písní nahrál kytarové party.

Ano, myslím, že u mých písní je kytarový doprovod stylotvorný. Díky němu má právě posluchač pocit, že jsou písničkářštější.

Ke spolupráci jste oslovil i dvě dívky – neokoukanou slovenskou písničkářku Mirku Miškechovou a Olgu Königovou z kapely Ille. Jak k tomu došlo?

Mirku jsem poznal loni, když mi ji jeden kamarád, který mi zařizuje koncerty na Slovensku, doporučil jako předskokanku na jeden koncert. Její vystoupení mě oslovilo natolik, že jsem ji vzal jako hosta i na ostatní jarní koncerty. Právě během nich nás napadlo, že by bylo hezké napsat společnou píseň o česlo-slovenském neporozumění, a tak vznikla Cudzinka v tvojej zemi. V případě písně V blbým věku to bylo obráceně – ta už byla hotová, ale říkali jsme si, že by bylo hezké mít v ní ženský hlas. Okamžitě mě napadla Olga – jednak proto, že už jsme dlouho kamarádi ještě z doby, kdy hrála v kapele Obří broskev a já jsem začínal jako její předkapela. Druhak proto, že se mi hodně líbí její projekt Ille, se kterým udělala krásnou desku. Od té doby, co jsem slyšel píseň Zapomenout, jsem si říkal, že má přesně takovou barvu hlasu, jakou bych do své písničky chtěl. Naštěstí se mi ji povedlo ukecat.

Máte možnost srovnání – liší se v něčem vystoupení na Slovensku a v Česku?

Vystoupení na Slovensku je dost jiné než u nás, a to proto, že mě tam lidé jinak vnímají. Většinou tam moje starší písničky neznají, možná Anděla, takže jim nemusím dokazovat, že nejsem ta popová hvězdička. Tady se mi bohužel občas stává, že mí dřívější fanoušci řeknou – fuj, to je to, co se pořád hraje v rádiích, nějaký střední proud, takže je trošku složitější je přesvědčit, že to tak nemám, že jsem furt ten písničkář, co jsem byl kdysi. Snad mi v tom nové písničky pomůžou.

A co je vám vlastně bližší – hrát na pódiu s kapelou za zády, nebo jen sám s kytarou proti sálu plnému lidí?

Mám rád obě disciplíny. Písničkářská poloha se víc hodí do menších klubů, kde je kontakt s divákem bližší, do větších prostor nebo na akce pod širým nebem je zase vhodnější vystupování s kapelou. Je to stejné, jako když herec hraje v malém divadle, kde potřebuje hrát pro první řadu. A když hraje ve velkém divadle, potřebuje zase dělat rozmáchlá gesta, jež se dostanou až do poslední řady. Podobně to vnímám i já sám. Co se velkých koncertů týče – čím déle s kapelou hrajeme, tím více jsme začali vypínat počítače, ubírat z velkého zvuku a hrát aranže jinak, syrověji. Ve finále jsme skončili v už zmíněném složení basa, bicí, kytara, piano. Důležitější než cokoli jiného je teď pro nás stavět na kvalitní písničce a sdělném textu.

Zatím je na světě klip k písničce Barbína, chystáte i další?

Ano, pomalu dokončujeme klip k písničce V blbým věku. Bude také animovaný, ale jinou technikou. Protože jde o píseň středního věku, vytáhl jsem veškeré své archivní fotografie a nechali jsme je ožít. Scénář jsme opět napsali dohromady s Ondrou Pfeifferem, který si zase vzal na starost celou režii a animaci.

Už jste o tom mluvil – tvoříte průběžně, každý týden navíc píšete ony aktualitky v rámci hitrádiového pořadu Xindloviny, jejichž prostřednictvím komentujete slovem a hudbou dění u nás i ve světě. Jak náročné to je?

Vhledem k tomu, že tři dny v týdnu koncertuju, docela dost. Člověk si řekne, že udělat hodinu v rádiu týdně není přece tak moc, ve skutečnosti je ale za tou hodinou několikadenní příprava. Musím si nejdřív pročíst všechny aktuální zprávy, jeden den mám na to, abych o některé napsal novou písničku, druhý pak na to, abych stvořil nový fejeton (k přečtení na www.denik.cz, pozn.!). A další den se všechno natáčí.

Nestresuje vás takové tempo?

Na jednu stranu ano. S každým novým týdnem mám pocit, že teď už to fakt nestihnu. A vždycky, když týden skončí, si říkám – jo, já jsem to stihnul! Je to samozřejmě něco jiného, než když člověk píše písničku na desku, na kterou se snaží vybrat ty nejlepší věci, které budou fungovat. Tady jde o to, zareagovat na aktuální dění a smířit se s tím, že se to ne vždy musí povést. Věřím, že na taková pravidla hry přistupují i posluchači. Na druhou stranu si myslím, že některé písně z Xindlovin budou fungovat i dál nebo se stanou inspirací pro jiné. Uvidíme.