Muzikantka vpravdě kultovní, která kdysi zdobila zakazované sdružení Šafrán, působí na slovenské, ale i české scéně přes padesát let. A za ten dlouhý čas vydala řadu pozoruhodných alb lidové poezie – od písní válečných přes mordýřské balady až po texty o domácím násilí, na něž si posvítila nyní. Dříve jí asistovali Vladimír Merta, Vlasta Redl nebo Jiří Stivín. Dnes Zuzana Homolová hraje a natáčí se svou vlastní formací Trojka Z. H. A každého, kdo se domnívá, že folklor nemá modernímu světu už co dát, je připravena rychle vyvést z omylu.

Předpokládám, že téma, kterému se na nové desce věnujete, považujete za současné, i když těm lidovým popěvkům je už nejméně sto padesát let.
Album Šak je to láska zlá je směsicí vážných a jemně ironických příběhů – o vztazích a prohřešcích, o dnes velmi aktuálním tématu násilí a šikany. To jsou věci, které se děly odjakživa, jen se o nich nemluvilo.  Ale vznikaly na to téma písničky, ženy z toho potřebovaly vyzpívat. A ty staré písně dokazují, že jde o problémy, kterých jsme se dodnes nezbavili.

Rodák z Mali Salif Keita patří k průkopníkům world music
Malijský zpěvák a kytarista Salif Keita: Hudba je můj drtič starostí

Desku otevírá dialog syna a matky. On jí říká: „Mamka, ožením sa.“ Ona jemu: „Sin mój, něblázňi sa.“ On namítá: „Mamka, veď je pekná.“ Ona do něj hučí: „Sin mój, něrobotná.“ Myslíte, že tady někde to začíná? Že půdu pro manželskou nevraživost často připravují zlé řeči ze strany tchyně nebo tchána?
Nazvěme to jednoduše předsudky. Mimochodem, v jiné verzi píseň končí slovy: „Mamka, má peniaze.“ – „Sin môj, nech ukáže.“ Čímž se situace mění, matka zřejmě ustoupí… Tentokrát se ale zastanu matky, která intuitivně tuší, že kromě ztráty syna riskuje i ztrátu rodinné kulturní tradice. Znám to nejen ze současných rodin, ale velmi výrazně si to pamatuji i z dětství v rodině mé mámy. Jediný syn si přivedl manželku – nositelku kultury – z jiného sociálního prostředí a v domě se všechno změnilo. Přirozeně nastal rozvrat všech tří generací, které tam žily.

Docela mě zasáhla písnička Tam hore, tam dole, která ve zkratce pojednává o tomto: milá vede milému dítě, jež spolu mají, a on jí říká, ať si ho nechá. Kamarády pak navádí, aby ji zabili. Což naštěstí neudělají. Odkud píseň pochází a věříte, že se takové případy doopravdy děly?
Souhlasím, že je to pořádná zkratka. A obávám se, že se tyto věci dějí, ačkoli třeba jinak. Píseň zaznamenal ve slovenské komunitě v Maďarsku a roku 1981 vydal sběratel Štefan Lámi. Na desce ji doplňuje úryvek tradičního variantu téže písničky ze slovenské obce Šumiac.

Zdroj: Youtube

Kritici zmiňují „až děsivou vlídnost“, s jakou ty brutální texty zpíváte. V tom je síla Zuzany Homolové. Dokážete být jemná, ale umím si vás představit i jako zlou macechu, mávající otráveným jablíčkem.
Osobně nemám moc ráda afektovaný a přehnaně dramatizovaný projev. Vždycky mi imponoval civilní zpěv. Například Francouzi: Léo Ferré, Jacques Brel i Brassens a Gainsbourg. Myslím, že úplně stačí předat to, o čem hovoří sám příběh. I ta zlá macecha přišla potichu. Kdyby si to přihasila s rámusem, asi by její záměr nevyšel.

Když jsme dotkli šansonu, jaký je smysl lidové balady La blanche biche (Biela laň), kterou zpíváte francouzsky?
Na každé ze svých alb jsem zařadila jednu francouzskou píseň. Tato je mimořádně drastická, až magická. Pojednává o tragédii sourozeneckého vztahu. V našich sbírkách jsem se s takovou krutostí nesetkala. Musela jsem za ní odjet do ciziny. Během pobytu ve Francii jsem v knihovně objevila album popového zpěváka Guye Béarta s úpravami francouzských lidových balad. Zaujaly mě, a tak jsem si všechny texty přepsala do sešitu. Když jsem se pak vrátila domů, začala jsem je zpívat a hrát na kytaru – jen tak podle sluchu, jak jsem si je pamatovala, protože žádná nahrávací zařízení tehdy nebyla.

Slovenský zpěvák Peter Lipa nahrál své nové album v Louisianě
Jazzman Peter Lipa: New Orleans je město, které nezná víkendy

Všude ve světě, a samozřejmě i u nás, je to tak, že se pod oficiální vrstvou lidové poezie skrývá ještě jiný folklor – realističtější, pravdivější, ale i těžko skousnutelný. V Americe ho řadí do takzvané Ďábelské kolekce. Na Kopanicích mi místní ukazovali ručně psané zpěvníky s tak drsnými texty, že se mi je až nechtělo číst. Z čeho jste při shánění písní o domácím násilí čerpala vy?
Sama jsem nikdy nechodila sbírat písně do terénu, to dělali a dělají jiní. Ale tím, že si už několik desetiletí buduji knihovnu zaměřenou na lidovou tvorbu, mám přehled o tom, kde se jaké písně nacházejí. Takže když jsme se zkraje minulého roku rozhodli natočit album, o kterém si povídáme, věděla jsem už, kam sáhnout. Slovenské písničky jsem vybírala z více různých sbírek, moravské ze sbírek Pavla Popelky. Písně z prostředí slovenských vystěhovalců do Maďarska jsem našla ve sbírce Štefana Lámiho. Jednu písničku – A vy dzeci – mi nazpíval příbuzný, jehož otec byl pravděpodobně autorem písně o vystěhovalcích do Ameriky ze 20. století.

V písničce Mužu, mužu se svým pěveckým kolegou Samem Smetanou představujete takovou tu častou dvojici, kdy ona jeho tahá z hospody a on jí odsekává: „Čože si ti pre mňa prišla, šak som ťa ja ňevolau.“
Bohužel to není ojedinělý příběh. Tak trochu se v tom zrcadlí i současný venkov. Ale opilství je oblíbeným tématem celé haldy písniček ze slovenské „Ďábelské kolekce“. To proto, že se s ním hojně pojí erotické a sexuální motivy.

Zdroj: Youtube

V písničce Chodzí Janko mládenec tak dlouho slzami obluzuje objekt svého zájmu, až ho dívka pustí nejen do kuchyňky, ale pak i do „izbičky“ a nakonec do „poscielky“. Čili de facto problém sexuálního zneužívání. Když o tom člověk přemýšlí, na českém a moravském venkově se dělo tolik nepřijatelných věcí… Jak se například díváte na roli matky coby kuplířky, která mnohdy osobně rozhodovala o tom, koho pustí „okénečkem“ do dceřiny ložnice?
'Píseň Chodzí Janko zakončujeme na koncertech se spoluhráči z kapely Trojka z. h. chrápáním, po příjemné instrumentální dohře, což skladbě dává úplně jiný, ironický kontext. Kolegové z Trojky však rozhodli, že na desce se chrápat nebude. Nicméně vaše otázka je závažná: sexuální zneužívání nebylo v minulosti na venkově ničím výjimečným. A ty matky… Vážně nevím. Vím jen to, že často strážily a okénečka před případným návštěvníkem spíše zavíraly. Že by je někdy i otevíraly?

Nabiv me muž je písnička o tom, že manžel zmlátí manželku, která ho podvádí s rychtářem. Načež zbitá žena nahlásí násilí právě onomu rychtáři, komu taky jinému… A on rozhodne, že jí manžílek naložil málo. Bylo v dřívějších dobách pro oběti domácího násilí – předpokládám, že hlavně ženy – vůbec dovolání?
Přiznám se, že i já jsem se nejednou pozastavila nad údaji o tom, kdy se podobné písně zpívaly. Když jsem si vybrala konkrétně tuto píseň, zaskočilo mě, že je k ní ve sbírce připojena věta: „Zpívalo se při svatebním veselí.“ I takovým způsobem matky zasvěcovaly dcery do budoucího života. Zkrátka jim pověděly, co je čeká. Dnes už se o násilí na ženách hovoří nahlas. Ale jen za posledních deset let došlo na Slovensku k osmdesáti vraždám žen. Většinou zemřely rukou svého partnera.

Kytarista Tomatito patří k nejznámějším představitelům španělského flamenka
Kytaru si hýčkám, aby se mi na pódiu odměnila, říká španělský virtuos Tomatito

Když to obrátím, docházelo dříve na vsi i k případům, kdy žena bila muže? Myslím, že se o tom na vašem albu také zpívá.
V písni Zvárá žena ze Starého Hrozenkova žena – zřejmě v nadsázce – veší vyprané prádlo, a při té příležitosti pověsí i muže, čehož vzápětí trpce lituje… Ale vážně: podle statistik usmrtí ženy muže v jednom až dvou případech ročně.

Z celého alba Šak je to láska zlá na mě padá tíseň. Vše je tu tak nějak smutně rezignované. Chtěli jste, aby na posluchače padla chandra, až ty písně uslyší? Aby se zamysleli?
Ano, je v tom určité poselství. Vezměte si, jak málo na dnešního člověka působí každodenní tragédie, horory a války, které se dějí v jeho okolí. A pak nás zviklá hrstka banálních dávných příběhů? Balady zpívaly tradičně staré ženy, bylo to jejich právo, sdílet vlastní i cizí zkušenosti. Já jsem to pravidlo porušila. Dělám to tak už od devadesátých let a míním v tom pokračovat.

Interpretaci lidové hudby se věnujete přes půl století. Za tu dobu jste se ve folkloru dotkla nejrůznějších témat: vybavuji si vaše album zlidovělých písní z první světové války Keď vojačik narukoval, nebo mordýřské balady z CD Tvojej duši zahynúť nedám. Je v tom hlubší plán?
Celé moje mládí provázely při každé slavnosti a oficiální příležitosti pěkně upravené, optimistické lidové písně a tance. Ty méně veselé se zpívaly jen doma. Pro mé další hudební směřování byl zásadní roční pobyt ve Francii v osmašedesátém. Připadalo mi neuvěřitelné, že jsou lidé ochotni poslouchat Joan Baezovou a jiné, jak zpívají starobylé, tragické, smutné a vlastně i dost banální příběhy. To mě inspirovalo, abych prohledala knihovny a vytáhla z nich neznámé staré balady, které se běžně nezpívaly.

Slovenská písničkářka vystupuje s formací Trojka Z. H.Slovenská písničkářka vystupuje s formací Trojka Z. H.Zdroj: Se svolením Vlastimila Vojáčka

Samozřejmě, že v éře optimismu socialistického režimu byl takový repertoár nepoužitelný. Nejdříve to byly klasické krváky. Časem jsem si začala vybírat veselejší kousky. V baladách je například časté téma „přespánok“ čili svobodných matek (od toho, že se s někým „prespaly“). Nemanželské děti, natož děti farářů a jeptišek, byly tenkrát považovány za neštěstí. K stému výročí konce první světové války jsem zase sestavila album písní z různých válek napříč staletími. Jindy jsem zpívala o vztazích, šikaně, násilí…

Co vás zajímá nyní? Až příště vydáte desku, o čem bude a jaký pocit si z něj odnesu?
Myslím, že vás opět nepotěším. Nevím, co bude, ale do nemravné Ďábelské kolekce se nepustím! Možná zkusit nějaké žertovné písně… Ale to by už nebyly balady.

Zuzana Homolová
Počátkem sedmdesátých let se na pražských scénách začal objevovat Jaroslav Hutka s novým překvapivým repertoárem – moravskými lidovými baladami ze sbírky Františka Sušila. Byly to jiné lidovky, než jakým u nás lidé v éře socialismu uvykli. Po založení volného sdružení písničkářů Šafrán přivedl Hutka na pódium Baráčnické rychty své krásnější alter ego – zpěvačku Zuzanu Homolovou z Bratislavy, která se stejným objevitelským nadšením hrála zapomenuté lidové balady na Slovensku.

Citlivá, ale i pevná žena působila mezi ostatními folkaři jako zjevení. Zuzana Homolová, vlastním jménem Dobromila Baloghová se narodila 17. srpna 1948 v Ružomberoku. Chodila do lidové školy umění, byla členkou Studentského divadla Karola Horáka při Filozofické fakultě UPJŠ v Prešově, kterou roku 1972 absolvovala. V letech 1968–1969 studovala na l’Université de Poitier ve francouzském městě Tours.

Od roku 1972 žije v Bratislavě. V letech 1972–1975 působila jako pracovnice Krajského osvětového střediska, od roce 1975 učí výtvarný obor na bratislavské LŠU. Vydala společná alba s Vladimírem Mertou a Janem Hrubým (Čas odchádza z domu, 1989), Jiřím Stivínem (Homolová & Stivín, 1991) či Vlastou Redlem (Slovenské balady, 1995). V současnosti vystupuje s kapelou Trojka Z. H.