Neuvěřitelné se stává skutečností – i když skeptici uvěří teprve, až se přesvědčí na vlastní oči. 21. a 22. července se v pražském Kongresovém centru zastaví na dva koncerty americký písničkář Tom Waits, kterého si mnozí považují víc než Dylana, Cohena a Simona dohromady.

Přiveze s sebou třicetičlenný tým a pětičlennou kapelu ve složení Vincent Henry (saxofon), Seth Ford Young (basa), Omar Torrez (kytara), Casey Waits (bicí) a Patrick Warren (klávesy). Turné s názvem Glitter And Doom (Lesk a zkáza) bylo ohlášeno na stránkách www.tomwaits.com formou videozáznamu z přísně utajené tiskové konference. Když ale vyhlášený vtipálek zodpověděl poslední otázku, ukázalo se, že je sám v prázdném sále a hlasy novinářů pouští z gramofonu po své levici.

A tak je to s ním odjakživa. Když se ho kdysi někdo zeptal, kdy a kde přišel na svět, obdržel tuto nečekanou informaci: „Narodil jsem se na zadním sedadle taxíku, co parkoval se zapnutým taxametrem v zásobovacím prostoru jednoho špitálu. Vynořil jsem se s neoholenou tváří a zakřičel jsem: Time Square, a šlápni na to!“ Kdybychom chtěli být puntičkáři, mohli bychom tento údaj poopravit tak, že k Waitsovu zrození došlo 7. prosince 1949 v jedné z ospalých částí Los Angeles, zvané Pomona. L. A. a jeho okolí se poté staly kulisami pro dnes už málo známou předehru k Tomově pestrému životu.

Hudba, která bolí

Začínal v legendárním hollywoodském klubu Troubadour, kde ho roku 1972 objevil šéf hudební společnosti Asylum Records David Geffen (tentýž člověk, který pomohl na výsluní Joni Mitchellové). Následovalo první album Closing Time, plné klenutých balad, zcela nepodobných industriální „muzice kostí“, s níž Waits vyrukoval v 80. letech. Už od úvodní skladby Ol' 55 bylo jasné, že má svět co do činění s dalším mimořádným talentem – úžasným melodikem, jenž cítí stejně dobře blues, swing, folk i jazzový scat. O textech se vůbec nemusíme bavit; mohli bychom na ně vztáhnout stejné přirovnání, jakým Tom Waits ohodnotil tvorbu Boba Dylana: Je to obrovská planeta, kterou můžemedonekonečna objevovat…

Waits byl tedy zpočátku swingař, a zároveň hipster, pobuda, vymetač zaplivaných nonstopů, co nejde pro ironickou hlášku nikdy daleko. Když se mu večer nepovedl, utrousil něco v tom smyslu, že je těžké hrát v podniku, „kde průměrnej věk je zesnulej“. Když udělal kiks, prohlásil, že to „stíhá hůř než jednorukej basák“. A když mu někdo chtěl vyčítat množství vypitých sklínek, odbyl ho slovy, že „s pitím žádnej problém nemá, teda kromě toho, že zrovna nemá co pít“.

V průzkumu nočního života, jehož atmosféru se mu do svých nahrávek podařilo obtisknout jako nikomu jinému před ním ani po něm, mu tenkrát statečně pomáhala jeho kumpánka a femme fatale v jednom, zpěvačka Rickie Lee Jonesová. Ženy podobného ražení, éterické a na druhé straně lehce vulgární, ho ostatně přitahovaly i později – vzpomeňme na křehkou a přitom rajcovní Crystal Gayleovou, s níž nazpíval duety k neprávem zapadlému filmovému muzikálu režiséra Francise Forda Coppoly One From The Heart.

Kdo zná toto Waitsovo „jazzové“ období, trvající od úsvitu sedmdesátých let do začátku let osmdesátých, vidí ho zřejmě úplně jinak než fanoušci jeho následující tvůrčí epochy, trefně shrnuté do dvou slov jeho alba z roku 1992: Bone Machine (Kostitřas).

Jako znamení z urny

V určitém bodu své slibně rozběhnuté kariéry Waits zjistil, že už nemá k roli barového pianisty a šansoniéra co dodat, a rozhodl se učinit odvážný krok. Natočil na svou dobu něco nepředstavitelného – hrkající sklepní demo s názvem Swordfishtrombones, o němž swingový patriarcha Tony Bennett prohlásil, že zní jako „chlápek, kterej vysílá znamení ze svý urny“. Použité nástroje: megafon, flašinet, staré harampádí.

Deska byla natolik revoluční, že kvůli ní Tom dostal padáka od svého vydavatelství, a nebýt chrabrého šéfa Island Records Chrise Blackwella, jenž ho vzal pod ochranná křídla, bůh ví, kam by se svou „trestaneckou četou zfetovaných trpaslíků“ (další pěkná definice jeho nové hudby) dostal.

Faktem ale zůstává, že od té doby se Waits za minulostí nikdy neohlédl a posluchači, jejichž vkus nesouzněl s názorem E. F. Buriana, že hudba má bolet, ho zkrátka a dobře opustili. „Marcel Marceau má větší šanci dostat se do rádia než já,“ dělal si tehdy legraci.

Ale uplynulo čtvrt století a jeho současné turné včetně pondělního a úterního vystoupení v pražském Kongresovém centru je beznadějně vyprodané. Věčně zlobivý šotek Tom Waits se tedy může smát naposled a pro případné nespokojence má jistě připravenou větu, kterou oblažoval novináře, už když začínal: „S tvejma názorama je to jako s dírama do zadku: každej máme ňákou.“