Duší snílek, vizáží rocková hvězda. Takový byl Ivan Král, český kytarista a zpěvák, jenž jako jeden z mála udělal štěstí v Americe. Historky o tom, co zažil během svých angažmá v legendárních formacích Blondie a Patti Smith Group nebo jak pracoval pro Beatles v jejich firmě Apple Records, si od něj léta nechávali vyprávět tuzemští hudebníci, ale i novináři.
Kumpáni a démoni
Jeden z nich, publicista Honza Vedral, stačil naštěstí našeho nejznámějšího rockera vyzpovídat, ještě když byl při síle. Když tedy letos druhého února přišla smutná zpráva, že jedenasedmdesátiletý Ivan Král zemřel, mohli se fanoušci aspoň těšit z hotové knížky – a také z poslechu alba Smile (Úsměv), jež tu po nenápadném hitmakerovi zůstalo jako dárek na rozloučenou.
Pokud jde o samotnou nahrávku, první, co člověka po zmáčknutí tlačítka PLAY napadne, je, že neposlouchá hotový tvar, ale demosnímek. Čím více však budete CD Smile obehrávat, tím hlouběji vám zaleze pod kůži. Možná, že to tak skutečně bylo a Ivan Král se spokojil s prací na půl cesty, aby ty sympaticky jednoduché kytarové písničky stihl jakž takž dokončit. Jenže Králův život, to je přece neotesaný, hrubý rock’n’roll, tedy všechno, jen ne vypulírovaná, krásná muzika.
Fotogalerie: Ivan Kral v Praze 2018
A tak tu tedy máme cosi, co připomíná soukromou snůšku nápadů – jako kdyby John Lennon otevřel šuplík s nikdy nezveřejněnými motivy a pár jich vysypal halabala na zem. Na druhé straně zde slyšíme silné melodie, třeba hned tu první, Stormy Nights, anebo následující I’m Not Leaving.
Také nás překvapí, že do toho ještě i k stáru uměl praštit – viz ryzí punkrock They Will Make You Apocalypse, navozující náladu klubu CBGB na newyorském Manhattanu, kde Král v sedmdesátých letech pařil s kumpány, jako byli David Bowie a Iggy Pop. Tomuto věčně svlečenému démonovi Ivan zcela nepřípadně říkal „Igoušku“…
Pochvala od legendy
A zrovna ve chvíli, kdy u puštěného cédéčka Smile začneme přemýšlet o rockerových eskapádách, bychom měli otevřít Vedralovu knihu Neuvěřitelný Ivan Král. Není totiž větší blaho než poslouchat autentickou (čecho)americkou písničku a v duchu se ihned přenést do míst, která této hudbě dala tvář.
„Patti se začala točit. Takhle to vypadalo vždycky, když divoce tancovala,“ líčí Král kupříkladu společný koncert kapel Patti Smith Group a Tom Petty & The Heartbreakers. „A najednou přede mnou spadla z pódia do orchestřiště. Byl to tvrdý pád. Přišlo mi, že si snad musela zlomit krk! Tak jsem tam hned skočil za ní. Krev jí crčela z krku i z hlavy. Byl to šok, na který nikdy nezapomenu.“
Fandové téhle party zase nikdy nezapomenou na hitové skladby Dancing Barefoot a Pissing In A River, které spolu Ivan a Patti napsali. To s Johnem Calem, bývalým členem Velvet Underground, Král pro změnu natočil živou desku Even Cowgirls Get The Blues. „Byl to takovej horník,“ rozpovídal se o něm. „Zakořeněnej. Rozmlátil by klávesy, do něčeho praštil. Bylo to tam. Jeho hlas byl tak chlapskej, že se nikdo neodvážil nic namítat.“
Kniha Neuvěřitelný Ivan Král je po dlouhé době opět pořádné rockové čtení. Honza Vedral ví dobře, co to znamená jít ve stopách stylu, jenž kdysi definovala ikona hudební novinařiny Nick Kent. Mimochodem, právě Kent po koncertě Patti Smith napsal: „Myslím, že jediný muzikant v kapele je Ivan Král.“ Už tahle poklona je pro našince víc než dost.
