Děkuju za tanec, promiň, jestli jsi unavená, ale večer sotva začal, tak se snaž tvářit, že tě zajímám… Těmito slovy, lyrickými, cynickými a ironickými zároveň, se na své definitivně poslední desce loučí Leonard Cohen.

Pomohli přátelé

Věčný fešák, pobaveně hledící snílek a k stáru podivuhodně smířený a vyrovnaný muž umíral před třemi lety v listopadu klidně a chce se říci, že s písničkou na rtech. Nové, posmrtně vydané album Thanks For The Dance svědčí o jeho touze prozpívat se až k samému konci.

A jak správně podotýká Cohenův syn Adam, jemuž zástupy fanoušků kanadského barda vděčí za to, že byla nahrávka dokončena, nejde o žádné vyřazené zbytky. Tohle je plnokrevné, nádherné a samozřejmě i velice dojemné finále života, kterému dvaaosmdesátiletý Leonard nezůstal nic dlužen.

Kolekci tvoří devět písní, což není moc, ale ani málo. Cohen k nim natáčel zpěv během příprav svého předchozího CD You Want It Darker, vydaného pouhých 19 dní před jeho smrtí. Vzhledem ke stavu nemocného (příčinou skonu byla leukémie) zabrala session jen dvě hodiny. O to déle pak Adam Cohen po odchodu svého otce obaloval jádro skladeb dalšími muzikantskými vrstvami.

Naštěstí na to nebyl sám. Pomáhala mu vskutku vybraná společnost prvotřídních hudebníků, počínaje virtuosem na španělskou loutnu Javierem Masem, jenž Leonarda léta doprovázel.

Kytary ke Cohenovu neuvěřitelně hlubokému hlasu dotočily dvě osobnosti, které jsme si zatím s jeho jménem nespojovali. Zaprvé je to kanadský zvukový vizionář Daniel Lanois, někdejší učedník Briana Ena a producent stojící jak za zásadními elpíčky skupiny U2, tak za nejlepším albem Boba Dylana Time Out Of Mind či za projektem Neila Younga Le Noise.

A za druhé tu překvapivě slyšíme Becka, který právě v těchto dnech slaví úspěchy se svým novým albem Hyperspace. Přítomnost indie-rockové stálice Damiena Rice a zpěvačky Feist je už jen třešinkou na dortu. Stejně jako nostalgická vzpomínka v podobě hřejivého broukání Jennifer Warnesové, Cohenovy nejznámější vokalistky.

První, co nás upoutá, jak-mile se ozvou tóny úvodní písně Happens To The Heart, je skvělý sound střídmý, a přitom luxusní. Někdy stačí jen tak zlehka prohrábnout struny. Ostatní zvládne charisma zvěčnělého básníka.

Leonard Cohen v závěru své kariéry spíš deklamoval, než zpíval. Ale mýlil by se ten, kdo by čekal slabý výkon starce nad hrobem. V každé skladbě je něco, čím nás autor překvapí jak v muzice, tak v textu. Když už si myslíme, že ne-opustí polohu tichého polorecitování, náhle se jeho unavený basbaryton zvedne a letí tam, kde ho ani nečekáme.

Ani stopa lítosti

Je to radost, ne smutek, co čiší z Cohenovy rozlučkové desky. Mezi těžko srozumitelnými, a přece tak ostře tesanými verši prosvítá vtip. „Už nevyjdu kopec, systém se zhroutil,“ oznamuje tenhle neokázalý frajer. „Žiju na prášcích, za které děkuju bohu. Křičím jako zvíře, můj anděl strážný má dost, ale není mi dáno projevit ani stopu lítosti.“

Možná nejhezčí je písnička The Goal (Cíl), v níž Leonard prostě a jasně popisuje poslední kapitolu svého žití. Na terase nenápadného domku v Los Angeles pozoruje s hůlkou v ruce souseda, který mu opětuje „poražený úsměv“. Cohen má pocit, že cestuje se snášejícím se listím. Déšť stejně nezastaví, není co víc se naučit, není, koho by učil…

„Nemůžu z domu, nedojdu ani k telefonu. Je to se mnou čím dál horší, ale nejsem sám.“ Od pátku, kdy vyšlo album Thanks For The Dance, už nejsou sami ani osiřelí Cohenovi fandové.