Předchozí
1 z 5
Další

Tohle si zapamatuj. Kryl v Lucerně a za pověstným balkonem

Vzpomínka Michala Bystrova, redaktora Deníku a magazínu Víkend

Vzpomínka malého kluka? Proč ne. Z dětství si vždycky pamatujeme víc, než si naše okolí myslí a než by si snad přálo. Vlastně tomu dodnes nemůžu uvěřit. Obrovské demonstrace v Praze v listopadu 1989 jsem měl možnost sledovat přímo z oken Melantrichu na Václavském náměstí, kde probíhaly ony pověstné „balkony“. Teď je tam prodejna slavné britské značky – nic proti ní, taky tam rád nakupuju. Jen ten páternoster a potrubní poštu tam mohli nechat jezdit dál.

Devítiletý Michal Bystrov v redakci Svobodného slova.Devítiletý Michal Bystrov v redakci Svobodného slovaZdroj: se svolením Michala Bystrova

Bylo mi bez několika dní deset let. Pozoroval jsem neustálý příliv a odliv lidí v místnosti, odkud se vycházelo na improvizovanou tribunu. Má matka Marta Bystrovová, tehdejší šéfka kultury Svobodného slova a vzápětí nato zástupkyně šéfredaktora, pracovala v kanceláři o patro výš. A mě neměl kdo hlídat. Máma nemohla – musela dostát přání davu, jenž před sídlem deníku, který jako jediný referoval o tom, co se děje, skandoval: „Zítra zase pravdu!“

A tak jsem se proplétal chodbami, jež jsem tak dobře znal, a zvědavě jsem pozoroval pobíhající novináře v zakouřených svetrech – včetně těch odvážných, kteří zkraje roku '89 podepsali protest proti uvěznění Václava Havla a později také Několik vět. Irena Gerová, Mirka Spáčilová, Jana Šmídová, Pavel Kácha, Pavel Krása, Petr Kučera, Adam Černý, máma… Všichni ti „strejdové a tety“ – frajeři, co se nebáli – defilují v mých vzpomínkách stejně jako Janin syn Martin Šmíd, údajně mrtvý. Vybavuju si, jak seděl živý a zdravý ve Slově, zatímco v televizi řešili, že byl zabit. Vůbec jsem to nechápal.

Desetiletý Michal Bystrov v redakci Svobodného slova.Tentokrát desetiletý Michal Bystrov v redakci Svobodného slovaZdroj: se svolením Michala Bystrova

V úterý 21. listopadu, kdy se u Melantrichu shromáždilo přes sto tisíc nažhavených lidí, přinesl do Svobodného slova dvě tašky plné jídla Ladislav Smoljak. Redaktoři, kteří v baráku zůstávali přes noc, se na jeho dárek lačně vrhli. Vlasatý cimrmanolog hleděl shůry na vlnící se moře demonstrantů a pak mi řekl: „Tohle si zapamatuj.“

Z dalších dnů a týdnů se mi zachovaly jen takové záblesky… Herec Rudolf Hrušínský čeká znavený v kulturní redakci, až na něj na balkoně přijde řada. Miloš Kopecký volá z nemocnice, že je sice zrovna hospitalizován, ale chtěl by také něčím přispět. Písničkář Jaroslav Hutka telefonuje z letiště, že je v Čechách, ale nechtějí ho pustit z tranzitního prostoru.

Bratr mého strýce, malíř Jaroslav Šerých, nese nevyspalým revolucionářům štrúdl. Točím se na kancelářském křesle (má oblíbená zábava) a proti mně sedí v kožené bundě a džínách Karel Kryl. Hraje si s cigaretou, užívá si, jak sebou šiju, a dumá. Do Československa se vrátil přesně v den mých desátých narozenin.

Výzva pro čtenáře:

Pošlete nám fotografii nebo svou vzpomínku na Karla Kryla
Znali jste Karla Kryla osobně a máte ze setkání s ním fotografie, o které byste se chtěli se čtenáři Deníku podělit? Fotili jste na jeho koncertě? Najdete ještě po letech snímky z akcí, na kterých jste písničky Karla Kryla poslouchali? Nebo byste nám jen rádi napsali výjimečnou vzpomínku na legendárního písničkáře?


Pošlete nám je do 31. března v elektronické podobě na adresu kryl@denik.cz nebo klasickou poštou na adresu: Deník, U Trezorky 921/2, 158 00, Praha 5 – Jinonice. Na obálku prosím připište Karel Kryl.

Písničky z trezoru

Nyní by se slušelo zaběhnout do detailů. Jenže já byl kluk a těch pár momentů se do mě nijak neobtisklo. Proto přejdu k tomu, co se do mě naopak zarylo náramně – kvůli čemu jsem začal mít rád akustickou muziku, hraní na kytaru, textařinu a poezii vůbec… Co mě přivedlo k poslechu těch nejlepších českých i světových písničkářů. 21. ledna 1990 jsem se ocitl na památném koncertě Karla Kryla ve zcela zaplněném Velkém sále pražské Lucerny.

Už předtím legenda navrátivší se z dvacetiletého exilu excelovala na hromadném Koncertě pro všechny slušný lidi. Ale teprve teď měla svatostánek tuzemské hudby celý pro sebe. Nikdy nepřestanu cítit tu intenzitu, jaká z jeho přítomnosti na pódiu sálala. Mnohem později jsem si pozorně prohlédl jeho tvář i tváře diváků jak na záběrech z Prahy a v televizním záznamu podobného vystoupení v Ostravě. Upoutalo mě, že se Kryl při zpěvu dívá lidem v publiku přímo do očí. Jiní by se takovému propojení raději vyhnuli, neboť je známá věc, že když se při produkci vpijete do pohledu druhých, zapomenete nejen text, ale i jméno své babičky. Karel Kryl však obecenstvo očima s chutí probodával. V obličeji měl při tom pobavený a trochu zpytavý výraz.

Karel Kryl při jednom ze svých vystoupení.Karel Kryl při jednom ze svých vystoupení.Zdroj: Petr Grimm

Propast mezi myšlenkou a vyjádřením v tu chvíli neexistovala. Dále si jasně vzpomínám na Krylovo soustředěné showmanství. V každé minutě svého vystoupení věděl dokonale, co chce sdělit. Říkal to vtipně, mile, až něžně, ale důrazně. Vzájemná radost ze zdánlivě neuskutečnitelného setkání prostupovala celý sál. Čemuž jsem tehdy nemohl tak úplně rozumět.

Po koncertě jsem si u stánku v ohybu levé chodby (vidím ten stolek živě před sebou) koupil své první krylovské elpíčko. Rakovinu z roku 1969. A k tomu dvě další alba na kazetách: čerstvě vydané Tekuté písky a Karavanu mraků z devětasedmdesátého, tedy z roku, kdy jsem se narodil. Mimochodem, u řady titulů prodávaných toho roku na podobných akcích v Lucerně, ať už šlo o skvělý koncert Jiřího Suchého s divadlem Semafor, comeback Marty Kubišové či epický návrat Waldemara Matušky, se na obalu LP černalo zlověstné razítko TREZOR. Pro dítě, jako jsem byl já, šlo o jedno z nevýraznějších znamení doby, jež právě odcházela na smetiště dějin.

Dopisy, dopisy, dopisy

Po návratu z překrásného večera s Karlem Krylem jsem doma na kazeťáku zmáčkl tlačítko PLAY a ozvalo se: „Slunce je zlatou skobou na obloze přibitý, pod sluncem sedlo kožený…“ Lehounce, nenásilně, pomocí své nejkrásnější melodie mě písničkář uvedl do svého světa, kterému jsem pak už zůstal věrný. Dva roky nato jsem i přes pár výhrad zhltl novou desku Monology. A hlavně Dopisy – nahrávku vydanou už roku 1988 v Austrálii, v Česku však dostupnou až po revoluci.

„Jak léta jdou a hroby přibývají, počítám vrásky vryté do pleti. Koleje běží, běží za tramvají jak dálka – sladkohořké prokletí. Má paměť – šedý věšák na vzpomínky – zítřek i dnešek změní na kdysi. K Maxovi zajdu místo do Demínky přečíst si dopisy, dopisy, dopisy.“ Dneska vím, že ve mně písničky, jako je tato, probudily touhu hrát si se slovy i s významy. Ukázaly mi, čím se mohu bavit, těšit i trápit, když běžné komunikační kanály selžou. O morální síle jeho veršů nemluvě. Kdybych v lednu 1990 nebyl ve správnou chvíli na správném místě a neviděl Karla Kryla naživo v jednom z jeho nejlepších momentů, o leccos bych se ochudil. Nedělal bych to, co dělám, a třeba bych ani nevěděl, za kterou pravdu se postavit. Nepochybuji o tom, že totéž satori (probuzení) zažila na legendárním koncertě v Lucerně i spousta z vás, kdo čtete tento článek.

Michal Bystrov

Jako sporťák měl přezdívku Šebesta

Vzpomínka Radka Kubička, komentátora Českého rozhlasu

Komentátor Českého rozhlasu Radko Kubičko poznal Karla Kryla jako kolegu z Rádia Svobodná Evropa v Mnichově. Potkávali se v jedné kanceláři, posléze novinář seděl přímo na jeho židli.

„Součástí úvazku Karla Kryla ve Svobodné Evropě bylo kromě hudebních pořadů Afternoon Music zastupování Karla Drážďanského (Karel Janovský) ve sportovních pořadech. Nebylo mu to úplně po chuti, proto užíval pro tyto účely pseudonymu a své texty dával číst hlasatelům. Pro nedělní sportovní pořad ale žádný hlasatel nebyl, proto musel číst víkendové výsledky sám. Mnozí posluchači se tehdy divili, že ten sportovní redaktor má stejný hlas jako Karel Kryl. I já sám, dlouho jsem to nevěděl. Vystupoval pod pseudonymem Jan Šebesta,“ vzpomíná.

Karel Kryl jako sportovní redaktor Rádia Svobodná Evropa na Oettingenstr. 67. I s fotbalovými výsledky z dálnopisu.Karel Kryl jako sportovní redaktor Rádia Svobodná Evropa na Oettingenstr. 67. I s fotbalovými výsledky z dálnopisuZdroj: Zdena Kašková

„V kanceláři mimochodem sedával Karel Kryl tak deset minut denně. Většinu pracovního času trávil v kantýně a na takzvaném detašáku v restauraci u kurtů s kolegy Yvonne Přenosilovou a básníkem Ivanem Divišem. Popíjeli čtvrtky červeného vína, rozebírali u toho celospolečenské dění, připravovali pořady a vybírali do nich hudbu. Občas se i pohádali, ale to k tomu patřilo,“ doplňuje.

Gabriela Kováříková

Daniela – ta z písničky Morituri te salutant

Vzpomínka herečky Daniely Bakerové

Karla Kryla jsem poznala v lednu 1969 po sebeobětování Jana Palacha. Přišel do auly JAMU, kde jsem studovala obor herectví, a zůstal tam s námi bydlet, zpíval své protestsongy a skládal nové písničky.

Letos 3. března to bylo 30 let od úmrtí Karla Kryla a v našem představení v Semaforu vzpomínám na jeho návrat do republiky 1989, kdy jsme se po 20 letech znovu potkali a Karel mi postupně věnoval své básnické sbírky. Jeho poezie – nikdy nezhudebněná – o lásce nejen muže a ženy, ale i o lásce k mamince a k vlasti, mě okouzlila. Navrhla jsem mu, abychom udělali výběr básní, kde se představí lidem jako citlivý básník. Moc se mu do toho nechtělo – na jevišti měl Kryl vždy jen jedinou partnerku, svoji kytaru. Zkusili jsme si pár básniček zarecitovat a verše dostaly jinou dynamiku – to se mu zalíbilo.

Karel Kryl, Daniela Bakerová a Marián Varga na fotografii z desky Dvě půle lunety aneb Rebelant o lásce.Karel Kryl, Daniela Bakerová a Marián Varga na fotografii z desky Dvě půle lunety aneb Rebelant o lásceZdroj: se svolením Daniely Bakerové

Tak vzniklo představení „Dvě půle lunety aneb Rebelant o lásce“ a hned od roku 1990 jsme s ním jezdili po celé republice. Kryl fascinoval publikum svými krásnými verši i svou recitací. V roce 1992 jsme tento výběr jeho poezie nahráli na desku, ale hudba, kterou jsme používali z různých cizích nahrávek, na desku použít nešla. Když jsem Karla požádala, ať vezme kytaru a sám si vymyslí hudební předěly, rezolutně odmítl. Už se nikdy nedozvíme, zdali opravdu nechtěl, nebo neuměl – Kryl byl zpívající básník, nikoli kytarový virtuos.

Náhoda tomu chtěla, že jsem byla na recitálu Mariána Vargy (mého spolužáka z bratislavské konzervatoře). Dala jsem mu naši demokazetu, aby si ji doma poslechl a jestli se mu bude líbit, ať zkusí zkomponovat scénickou hudbu. Čekání bylo dlouhé, ale když Kryl navštívil Vargovy v Bratislavě, Mariánko Karlovi na svých hammondkách zahrál podkres k básním, Kryl byl k slzám dojatý. Sešli se tak dvě legendy: česká a slovenská na stejnojmenné desce „Dvě půle lunety aneb Rebelant o lásce“.

Plakát k semaforskému představení.Plakát k semaforskému představeníZdroj: se svolením Daniely Bakerové

Pan Jiří Suchý nám v rámci cyklu „Dveře dokořán pro…“ umožnil v Semaforu představit večer poezie i písniček Karla Kryla. Kryl recituje ze záznamu, já živě odpovídám a kromě Vargovy scénické hudby k veršům hraje a zpívá jeho známé písně Pavel Batěk za doprovodu Kvarteta Salome.

Představení „Vzpomínka na Karla Kryla“ budeme po úspěšné premiéře reprízovat 16. května a poté od září v Divadle Semafor. Srdečně zve Daniela – ta z písničky Morituri te salutant.

Daniela Bakerová

Kdyby ti blbci tušili…

Vzpomínka Jany Podskalské, redaktorky Deníku

Konzumy na sídlišti už dávno zavřely, okna panelákových bytů byla temná, jen sem tam modře světélkovala od televizních obrazovek, v jednom obýváku bylo ale rušno. Gymnaziální mejdan byl v plném proudu, méně zkušení pili bowle, levná vína a panáky (někdy i v opačném pořadí), zkušenější se drželi jedné značky (málokdy ovšem jedné lahve). Chudší přinášeli bowle, majetnější vína a největší úctu budila láhev ginu a whisky. Sem, do časů středoškolských studií, sahá moje první vzpomínka na Karla Kryla. Program večera byl neměnný a oblíbený. Chlazení, otvírání a konzumování alkoholu, mezi tím tanec, zpěv a populární „flaška“, hra na pravdu a fanty (mimochodem dnes má Flaška i svou vlastní appku).

Mejdany naší gymnaziální party měnily místa konání, ne že bychom byli tak vynalézaví, ale dělo se tak v závislosti na tom, čí byt se právě rodiče dotyčného uvolili na celý večer uvolnit a vyrazit k přátelům, do kina nebo kamkoli jinam. Nám to bylo jedno, hlavně že se našel azyl, kam se dalo na čas (v ideálním případě i na celou noc) zašít a pařit. Své čestné místo měl od jistého momentu mezi sklenkami Radničního hroznu a švestkami v rumu také Karel Kryl. Do naší bujaré sešlosti ho „přivedl“ spolužák, jemuž dodnes nikdo neřekne jinak než Mářa (ačkoli je Vladimír), jako jediný ze třídy totiž nosil polodlouhé vlasy na „máničku“, v normalizačních letech jev na socialistickém gymnáziu takřka nevídaný. Jeden večer prostě chytl kytaru a začal zpívat texty, které nás přimrazily do ušáků a koberců, podle toho, kde kdo zrovna seděl.

Karel Kryl při svém koncertu v Teplicích.Karel Kryl při svém koncertu v TeplicíchZdroj: Deník/Zdeněk Traxler

Venku tonul v noční temnotě svět začínajících osmdesátek, odkudsi ze vzdálené diskotéky zněl Michal David, mezi stěnami panelového obýváku se však kolem nás rozprostřela úplně jiná hudební krajina. Přirozenou autoritou v ní vládl král, který „do boje táh, do veliké dálky“, „bratři z krve Kainovy“ i anděl „z rozmlácenýho kostela“. Mářa zpíval velmi dobře a my byli uhranuti. Málokdo z nás ten první večer tušil, s jakou buřičskou legendou máme právě čest a jakou stopu zanechává v naší společnosti i v našich srdcích. „To jsi napsal ty?“ prolomila mlčení jedna z okouzlených spolužaček. „To je Kryl. Hlavně vo tom, že ho tu zpíváme, nikde nemluvte, vy volové,“ utrousil lakonicky Mářa a sáhl znovu do strun.

Bylo nám mezi šestnácti a sedmnácti a je třeba přiznat, že mnohé z nás občas víc okouzlovala jednotlivá poetická spojení a obrazy, jež rýmy vyvolávaly („u vůně hřebíčku, u rytmu střevíčků císař dnes myslí byl“), než abychom domýšleli všechny politické kontexty. V tom omamném mejdanovém rauši a dozvucích flašky prostě občas některé texty nabíraly jiný význam. Třídní poeta a milovník Vrchlického a Máchy se od jistého okamžiku netajil tím, že verš „seržante, písek je bílý, jak paže Daniely“ se mu, ať dělá co dělá, propojuje se štíhlými končetinami přítomné stejnojmenné spolužačky. Byly to zkrátka magické chvíle, v nichž jsme uprostřed cigaretového dýmu žasli až zpětně nad metaforou „jel krajem divný kníže a chrpy povadly“ a v nichž se debaty nad vnuky Stalinovými mísily s rafinovanými pokusy přimět spolužačky v rámci fantů k odložení co nejvíce vrstev svrchního prádla.

Karel Kryl na unikátní malbě v brněnské čtvrti Sadová.Karel Kryl na unikátní malbě v brněnské čtvrti SadováZdroj: Deník/Terezie Heinz

Noci končily nad ránem a jeden až dva nejžíznivější spolužáci pravidelně poblití ve vaně. Později jsme už s Mářou zpívali (občas spíš řvali) všichni a cítili se jako spiklenci. Narušili to jedné noci až sousedi, kteří měli ten večer našich bujarých zpěvů dost a přivolali příslušníky SNB. Rychle jsme vystřízlivěli. Nejkurážnější dvojice spolužáků se rozhodla vzít vše na sebe a šla ke dveřím nechat se legitimovat a zatknout. Po chvilce vyjednávání se vrátili k nám a k našim napjatým výrazům. „Bylo to kvůli hluku. Ukecali jsme je lahváčema,“ pravili. „Kdyby ti blbci tušili, že tu hrajeme Kryla,“ pronesl do ticha Mářa a chopil se kytary.

O devět let později jsem si na ty chvíle vzpomněla pod balkonem Melantrichu. Stál na něm skutečný Karel Kryl a vedle něj Karel Gott. Nebylo to právě nejšťastnější spojení, zvlášť když dav na Václavském náměstí skandoval „Ať žije Karel“. Ale stalo se tak na přání Václava Havla. A většina z nás stejně vnímala jen toho jednoho. Kryla. Zpíval státní hymnu a byl to nezapomenutelný okamžik. Legenda ze zakouřených studentských nocí hlídaných přitroublými esenebáky ožila. Díky, Mářo.

Jana Podskalská

Na jeho písních jsem vyrůstala

Vzpomínka zpěvačky Anety Langerové

Aneta Langerová.Aneta LangerováZdroj: se svolením města Olešnice

Tím, že jsem jako malá hrála na kytaru, doma jsme mimochodem často hráli na kytaru nebo na klavír, jsem se v rámci toho učila i písně Karla Kryla a dalších zajímavých lidí. To byly celé zpěvníky songů, co jsme si se ségrou a mámou vedly. Kryl mezi těmi písněmi hodně figuroval, hrály jsme je velmi často. Na jeho písních jsem vyrůstala, měla jsem je ráda. Když se prostě sedlo, třeba k táboráku, hrál se Kryl a různé další klasiky, co se hrávají a zpívají v několika hlasech. Byly to pro mne krásné časy…

Aneta Langerová