První vystoupení Poutníků se konalo 4. prosince 1970 v Country klubu v Maloměřicích. Od té doby až do konce osmdesátých let se jejich sestava několikrát proměnila, přičemž jediný, kdo tyto kotrmelce ustál, byl otec zakladatel František Linhárek.
Zvrat nastal, když se Poutníci v roce 1979 rozhodli pro fúzi s částí konkurující brněnské „superskupiny“ Trapeři. Z ní přišla dvojitá posila v podobě mandolinisty Pavla Petržely a zpívajícího banjisty Roberta Křesťana, kteří si s sebou přinesli neortodoxní lásku k mnoha nadžánrovým osobnostem.
Žádné pevné hranice
Od průkopníků amerického folkrocku Boba Dylana a Leonarda Cohena se Křesťan naučil hlubokomyslným textům, od britské kapely Jethro Tull vypjatému zpěvu a bravurnímu balancování mezi folklorem a bigbítem. Čím více se noví Poutníci vzdalovali puritánským návštěvníkům festivalu Porta, tím větší uznání si vydobývali mezi lidmi, kteří by jinak bluegrass možná vůbec nikdy neposlouchali.
Ostatně i Tony Trischka či David Grisman, patřící k nesporným veličinám tohoto žánru ve Spojených státech, neuznávali ve své hudbě žádné přesně vymezené hranice. První z nich – banjista s českými předky – pak na adresu Poutníků poznamenal, že je to spíš „czechgrass“ než další parta kopírující autentické muzikanty z Kentucky.
To je proti válce?
Roku 1983 vyšly skupině v Supraphonu první a hned kultovní singly s písněmi Až uslyším hvízdání a Panenka. „Aby se všechno urychlilo a zjednodušilo, řekli nám, že máme Panenku natočit v brněnském studiu Československého rozhlasu – s tím, že Supraphon od nich nahrávku převezme a vydá,“ vyprávěl autor písničky Křesťan v rozhovoru pro Deník.
„Musel jsem tedy zajít v Brně do rádia za tamním vrchním schvalovačem jménem Pantůček. Předložil jsem mu text Panenky a několika dalších písní, načež se mě zeptal: ,Tady, jak píšete, že odplul ten prvý den zmáčený krví, to je něco protiválečného?‘ Já na to: ,Ne, to je o ztrátě panenství.‘ A on se zděsil: ,Kristepane, to je ale hnus!‘ A zakázal to.“
Panenka ale nakonec stejně vyšla. Když to neklaplo v Brně, udělali si Poutníci výlet do slovenského Pezinku a skladbu bez problémů natočili ve studiu firmy Opus.
Roku 1987 následovala první dlouhohrající deska, o které Robert Křesťan říká: „Neozvala se jediná výtka. Producent (a muzikant) Sláva Kunst se na texty podíval a nic nezměnil. Celou cestu autobusem do Prahy jsem se bál, že mě bude dusit. Dopadlo to tak, že jsem byl z jeho kanceláře venku za deset minut a s požehnáním.“
Téhož roku, kdy spatřilo světlo světa debutové LP, odvážili se členové kapely odejít z civilních zaměstnání a zprofesionalizovat se. A to navzdory skutečnosti, že dobře znali odvrácenou stránku muzicírování za socialismu. Konkrétně Křesťan považoval za velmi traumatizující zájezd Poutníků na Festival mládeže a studentstva do Moskvy.
Cesta na vrchol
Jenže mezitím začaly tát ledy, situace v Československu se uvolňovala a skupina se v pražském studiu Mozarteum mohla čile pustit do natáčení exportního – a tudíž anglicky zpívaného – alba Wayfaring Strangers.
Pavla Petrželu vystřídal na mandolínu „potulný lidopisec“ Jiří Plocek a z vojny přišel k Poutníkům geniální banjista, klarinetista, hráč na irskou píšťalu a všemožné jiné instrumenty Luboš Malina. Vznikla nahrávka, která bez nadsázky patří k českým hudebním milníkům. A to nejen bluegrassovým.
Touto deskou dali Poutníci jasně najevo, že se řadí mezi nejlepší tuzemské formace bez ohledu na žánrové škatulky, do kterých stejně nikdy nezapadali. Během revolučního podzimu v roce 1989 se do Mozartea ještě vrátili, aby nahráli skvělou desku Chromí koně. Zdálo se, že osud je téhle partě nakloněn.
Pocit svobody
O to překvapivější byla zpráva, že Křesťan a Malina odcházejí. Dokončili ještě druhé anglické album The Days of Auld Lang Syne a pak založili vlastní skupinu Druhá tráva.
„S Poutníky jsem prožil nádherná léta,“ připouští Křesťan. „Ale když přišel listopad 1989, pocit svobody byl v mém případě okamžitý. V pátek se odehrála demonstrace na Václavském náměstí, v neděli jsem o tom poprvé slyšel z Hlasu Ameriky a ve středu jsem si už vykračoval po Brně a usmíval se, ačkoliv ještě nebylo nic vyhráno. Cítil jsem se nově, volně, jinak než doposud. A po těch šílených pětadvaceti koncertech měsíčně jsem chtěl zažít něco lehčího, vzdušnějšího. Skončil jsem tedy jednu etapu a začal další, která pro mě symbolizovala svobodnou budoucnost.“