Kliknutím zvětšíteSkladby, které hrajete, mají blízko k psychedelii. Ale Pink Floyd k této scéně nepatřili.
Ptáte-li se na to, jestli jsme dělali muziku na tripu, tak já osobně ne. Nálada některých písní možná vyvolává dojem, že jsme si na nich „ulítli“, ale to je jen nálepka, kterou jim zpětně někdo dal. Rozhodně bych Pink Floyd neoznačoval za psychedelickou kapelu.
Připadá mi, že existovaly dvě různé skupiny: raní Pink Floyd z let 1967 a 1968, spojení s londýnským undergroundem, a pak ti slavní „Floydi“, vyprodávající stadiony.
Já to nevidím jako tak výrazný předěl. To, co jsme dělali zkraje s naším prvním frontmanem Sydem Barrettem, se v mnoha směrech promítlo i do pozdější tvorby. Některá alba původní styl rozvíjela nebo se za ním vysloveně ohlížela. Třeba na takové desce Meddle z roku 1971 jsme tuhle éru zúročili víc než na albu A Saucerful Of Secrets z osmašedesátého.
Tenkrát, když jste se otrkávali v undergroundovém klubu UFO poblíž londýnského West Endu, nešlo jen o hudbu. Všechny ty happeningy, tekuté obrazy, básnická čtení… Nestýská se vám po tom?
Máte pravdu, někdy mi to chybí. Protože tehdy to tam žilo. Tanec, poezie, všechny druhy umění. A je trochu smutné, že ani ne za půl roku převládly v klubu UFO koncerty – jednoduše proto, že na ně přišlo víc lidí ochotných zaplatit za lístek. Ale je to škoda, protože tam probíhal opravdový tvůrčí kvas a byly tu k vidění věci, které se při nejlepší vůli nevrátí.
Stejně je vtipné, že hned několik z vás milovalo Elvise Presleyho a jeho elpíčko Rock’n’Roll. Vlastně jste nechtěli nic jiného než hrát rhythm’n’blues.
Jako každá hudební parta z naší generace. Když se rock’n’roll narodil, byli jsme děti. Zdálo se nám, že jsme objevili novou planetu. Jak víte, rhythm’n’bluesová kapela se z nás sice nikdy nestala, ale určitě to na nás mělo velký vliv.
Myslíte často na nešťastného Syda Barretta, když v současnosti oprašujete jeho staré songy?
Bezesporu. Tím, že ho při koncertech dost významně připomínáme, dostávají naše vystoupení větší hloubku. Přece jen šlo o zmarněný talent, který v podstatě ani neměl čas plně se rozvinout. Bůh ví, co by nám všem ještě ukázal, kdyby dostal šanci…
Kdosi řekl, že Syd Barrett byl umělec, zatímco vy a Roger Waters jste architekty vaší hudby. Souhlasíte s tím?
A kde se tu mluví o Rickovi? Rick Wright, náš klávesista, který zemřel v roce 2008, měl na muzice Pink Floyd stejný podíl jako všichni ostatní. Ale dobrá: kdybych připustil, že já byl architekt a Syd ten umělec, potom Roger měl v sobě od každého trochu. Velmi se zajímal o to, jak je píseň postavená. A když nám začal Syd unikat a bylo jasné, že v kapele skončí, stal se z Rogera ani ne za rok umělec jak víno.
Barretta inspirovaly pohádky, nonsens, Alenka v říši divů… Waters čerpal z Tolkiena i z čínské poezie. Rozuměl jste všem jejich textům, nebo jste se řídil citem?
Rozuměl jsem jim, protože jsme četli stejné knihy. Ale zase: nemůžete takhle škatulkovat. Na prvním albu The Piper At The Gates Of Dawn má Syd skladbu Chapter 24, k níž ho inspirovala Čínská kniha proměn neboli I-ťing. Tolkienův Pán prstenů byl pro nás určitě důležitý; kromě toho jsme ovšem četli sci-fi. A Rogera vždycky víc než mystika zajímal reálný člověk. Jeho úloha ve 20. století.
A co výtvarné umění? Skladbu A Saucerful Of Secrets jste si nejprve nakreslili na papír.
Byl to takový graf nebo diagram. Nikdo z nás neuměl noty, tak jsme si museli namalovat, kde začíná jaká sekce.
Dnes už se vůbec nedá říci, kdo je srdcem, hlavou nebo duší Pink Floyd. Jestli Syd Barrett, Roger Waters, nebo kytarista David Gilmour.
Totéž platí o Beatles a Rolling Stones. Zkuste si od nich někoho odmyslet – prostě to nebude fungovat.
Přesto: druhou desku A Saucerful Of Secrets jste točili ještě s Barrettem, který začínal bláznit, a už s Gilmourem, jenž ho přišel nahradit. Čím se ti dva lišili?
Syd byl autor a až potom zpěvák a kytarista. Dave ve chvíli, kdy k nám nastoupil, ještě neskládal, zato se s jeho příchodem okamžitě změnil sound naší hudby. Objevil se v ní ten vznešený tón.
Mluvil jste o Beatles. Když jste ve studiu na Abbey Road točili svou první desku, pracovali hned vedle vás.
My jsme byli ve Studiu 3, oni ve Studiu 2. Nahrávali Seržanta Peppera. Když nás pozvali, abychom se na ně přišli podívat, byli jsme pěkně vyjukaní. Jako bychom dostali pozvání na večeři s králem.
Na které natáčení vzpomínáte nejraději?
Asi na období alba The Dark Side Of The Moon, kdy jsme byli maximálně sehraní.
Vrátí se ještě Pink Floyd?
Ne, nemyslím, že bude další turné. Roger a David už nic společně dělat nechtějí. Ale staráme se o náš katalog a občas si vypomůžeme. Není důvod, proč bychom nemohli žít ve vzájemné harmonii.
„Vzpomínáte si, jak jste hráli před pětadvaceti lety na pražském Strahově?“ Nick Mason, bubeník legendární britské skupiny Pink Floyd a jediný člen, který je slyšet na všech jejích albech, bez váhání odpovídá: „Pamatuji se velice dobře na setkání s prezidentem Václavem Havlem, byla to pro nás velká pocta. Dost nás tehdy vzalo, když jsme si uvědomili, jak důležitá byla naše hudba pro lidi, kteří žili v nesvobodě.“
Pětasedmdesátník Nick Mason je dílem muzikant a dílem závodník s pohádkovou sbírkou sportovních vozů (za peníze z alba The Dark Side Of The Moon si koupil miliardové Ferrari 250 GTO). 25. července přijede do Prahy se svým sólovým projektem Nick Mason’s Saucerful Of Secrets, nazvaným podle druhé desky „Pinkfloydů“. V Lucerně zahraje skladby z raného období kapely, která má na kontě dvě nejprodávanější alba všech dob. „Nechtěl jsem se stát svým revivalem,“ říká Mason v exkluzivním rozhovoru pro Deník. „Baví mě znovuobjevovat naše staré věci. Lepší než hrát po sté Comfortably Numb…“
14
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
