Už od prvních okamžiků, kdy se pětice černošských hudebníků se záviděníhodným klidem a sebevědomím rozehřívala rytmem džungle v Ellingtonově Karavaně, bylo jasné, s kým má Praha tu čest: s naprosto suverenními sólisty z první jazzové ligy, kteří si i s tou nejtěžší skladbou pohrávají jako s pingpongovým míčkem a ještě u toho stačí dělat jeden vtip za druhým.

I kdyby se hlavní hvězda někde zdržela a na koncert vůbec nepřišla, tihle dokonalí chlapíci by publikum zvládli bavit celý večer sami.

Dáma, ale i divoška

Jenomže Cassandra přišla. Rozhlédla se, zeptala se lidí v první řadě, jak se řekne „dobrý večer“, a pak jim velice rychle dokázala, proč patří mezi nejrespektovanější světové zpěvačky současnosti. Při zpěvu náročných čtvrttónů si pomáhala hrou ruky na pomyslný nástroj, jak to známe od Dana Bárty. Tančila, užívala si každou hudební nuanci, chvíli byla elegantní dámou, jindy zase africkou divoškou.

V stařičkém blues Charleyho Pattona o žokejovi, co má novou kobylku (známá bluesově erotická metafora), se neváhala proměnit v lehkou holku z New Orleans, na kteréžto město si vzápětí vzpomněla pulzující coververzí Špitálu u sv. Jakuba neboli St. James Infirmary. I když je Cassandra Wilson považována především za jazzmanku, v Rudolfinu svůj talent představila v mnohem větší šíři.

Nejen jazzmanka

Během vystoupení si vzpomněla na mistrovskou baladu Paula Simona Something So Right i na jednu z nejkrásnějších písní Neila Younga Harvest Moon. Do tradičnějších vod, jimiž proplouvá na svém posledním albu Loverly, se vrátila muzikálovou melodií Till There Was You, kterou na druhém albu Beatles oprášil Paul McCartney.

Když si nadšení diváci vyžádali přídavek, předvedla exotická diva další „mccartneyovku“ – Blackbird. Málokdo se v téhle pěvecky namáhavé skladbě dokáže vznášet jak ten pták, o němž se v ní zpívá. Cassandra Wilson se svou famózní kapelou však předvedla, že co se hudby týče, neexistuje nic, co by jí zabránilo v rozletu.