Příběh písně: Andulko šafářova

 Svatopluk Ježek, dopisovatel Lidových novin v Římě, poslal roku 1942 z italského království do české redakce užaslý článek. Nazval ho Andulka šafářova… na Kvirinálu. (Colle Quirinale je nejsevernějším ze sedmi pahorků, na nichž byl podle legendy Řím založen, a Kvirinálský palác slouží jako sídlo italského prezidenta.)

Ve svém fejetonu pro „Lidovky“ se Ježek ptá: „Klame mě sluch? Slyšet na římské ulici vojenskou kutálku není ovšem nic divného, ale tato melodie, kterou hraje řízná albánská kapela, která doprovází na Kvirinál ke střídání stráží čestnou albánskou setninu, ta mi vjela do žil a způsobila, že jsem se vyřítil z domu a ženu se za kutálkou jako kdysi v klukovských letech…“

Princovy narozeniny

Jakou povědomou skladbu to reportér zaslechl? Dejme mu ještě na okamžik slovo: „Hoši jako panny vesele šlapou do kopce, pušku na rameni. Nebýt malebně pestré ústroje hudebníků, nebýt Fontány di Trevi a obelisku na Kvirinálském náměstí, byl bych ochoten věřit, že jsem někde doma ve vlasti a že mi vyhrává Kmochova kapela. Vojenská hudba italské královské císařské čestné gardy hraje do kroku českou písničku Andulko šafářova! Ví někdo ze vždy pohotových zvědavců a zevlounů, kteří sledují kapelu až nahoru, kde se denně improvisuje malý promenádní koncert, že je to česká písnička? Vědí to sami hudebníci? To mi zůstalo záhadou…“

Příběh písně: Hra na vojáky (Tluče bubeníček)

Hudba

Stejně zmateni byli v první polovině 20. století i mnozí další světoběžníci z Čech. Na svých toulkách Evropou, ale i jinými kontinenty naráželi na „Andulku“ v těch nejméně pravděpodobných situacích.

Novinářka Helena Malířová, sestra herečky Růženy Naskové a družka spisovatele Ivana Olbrachta, referovala zkraje roku 1913 v Národní politice o narozeninách prince Alexandra I., budoucí hlavy Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Ve své reportáži z (tehdy srbského) města Skopje líčila: „Princ

Alexandr právě odjíždí a za ním tryskem osobní garda na koních. Hudba dohrála hymnu, vojsko se rozchází, naposled i kapela se vzdaluje. Spustila nyní do pochodu. Hraje… co to slyším? Kde to jsem? Andulko šafářova…“

Ta melodie sedí v uchu jako škvor

Můžeme jít ještě dál do historie. Píše se únor 1911 a český divadelník Josef Šmaha (jenž se etabloval jako první ředitel bulharského národního divadla v Sofii) vzpomíná – opět v listu Národní politika – na tři roky staré události, spojené s vyhlášením nezávislosti Bulharska na Osmanské říši:

„Hudba kapelníka Štrosa, krajana našeho, opakovati musela po přání bulharských umělců stále a stále Andulko šafářova a národní písně české,“ popisuje Šmaha. „Vyprázdněné lahvice lítaly do roklin, houštin a bujná bulharská chasa vypálila celé salvy z revolverů, když ocitli jsme se na nejvyšším bodu strmých Prilepských hor.“

To autor Pavel Fink, bývalý legionář, narazil koncem dvacátých let při návštěvě Lotyšska, kam opakovaně dojížděl, hned na dvě zlidovělé písně českého původu.

Příběh písně: Když jsem já šel tou Putimskou branou

Hudba

„Ta melodie nám dosud sedí v uchu jako škvor,“ zlobí se na první z nich, „neboť jsme se s ní v Lotyšsku na každém kroku potkávali. ,Tancuj, tancuj, vykrůcaj…‘ hřmělo ze zapadlých hospod do křivolakých uliček staré Rigy, právě tak vášnivě a povzbudivě jako z honosivého pavilonu ve Ver-manském parku, kde se scházejí zbojníci ve smokingu a lakovaných střevících. V gramofonovém trychtýři to chrčelo v klubech a při odpoledním čaji a ve všech koutech baltického kraje, kde vykřikoval nabádavě Tancuj, tancuj… tlampač radia.“

Písničku do Lotyšska „zavleklo“ jedno z nejstarších českých vokálních těles, pěvecký sbor Křížkovský z Opavy, během svého koncertního turné po baltských státech. Nás ale teď bude více zajímat další nápěv, kterého se Fink v Rize ne a ne zbavit.

„Druhou tou písní, která v zemi jantaru zdomácněla, je Andulko šafářova. Když se v srpnu propouštějí hoši z kasáren, kterým se už beztak stýská po mámě a po milé, vojenská hudba jim na nádraží vyhrává. Zatím co vojáci na nástupišti naposledy zvedají na ramena oblíbené důstojníky, kapelník dá tiše holí znamení a hudba spustí břeskný pochod, při němž i smutné srdce musí výskati. Nádražím hlaholí Andulko šafářova, jako by už bylo na čase začít tak trochu myslit zase na domov.“

V pochodovém tempu

Čí zásluhou si prostá jihočeská písnička o dceři šafáře, tedy správce panského dvora (z německého „Schaffer“ či „Schaffner – „obstarat, dokázat“) dodnes poletuje světem jako motýl? Nezná hranice ani jazykové bariéry a bere za srdce Slovana stejně jako Američana. Kdo to způsobil?

„Viníkem“ je dirigent František Kmoch, zakladatel legendární Kolínské městské kapely neboli Sokolského dechového orchestru. Několik knih a film To byl český muzikant z roku 1940 s Otomarem Korbelářem v hlavní roli nám tuto zásadní postavu novodobé české populární hudby přiblížily z

hlediska jejích mimořádných úspěchů v Evropě – především na východě, což bylo v souladu z Kmochovým obrazem, jak nám ho namaloval minulý režim.

Příběh písně: Píseň o ruským císaři a prajským králi

Hudba

Nyní je nejvyšší čas, aby někdo napsal další Kmochovu biografii, ve které by konečně zhodnotil jeho výpady na západ – třeba do Paříže, ale i New Yorku. Nahrávky kmenových písní Kmochova orchestru Kolíne, Kolíne a Andulko šafářova totiž vyšly na prestižní americké gramofonové značce Okeh Records - a to je co říct!

Sám Kmoch s uváděním svých úprav zlidovělých českých písní zprvu váhal. Tak jako při prvních koncertech afroamerických spirituálů ve druhé polovině 19. století v USA, i v tomto případě šlo nejdříve o vsuvky mezi náročnějšími hudebními čísly. V praxi to vypadalo tak, že muzikanti, kteří právě do ničeho nefoukali, zpívali s sebou. Diváci si tyhle perličky oblíbili natolik, že při vystoupeních vyžadovali hlavně je – a serióznější kusy šly stranou.

Jak dokládá Finkova vzpomínka z Lotyšska, udělal kapelník z písničky oproti původnímu mírnému tempu řízný pochod. Odborníci ho za to proklínali, ale posluchači milovali. Melodie odpovídala tanci v třídobém rytmu, zvanému sousedská.

„Vzdor málo vlídnému počasí byly útulné Riegrovy sady přeplněny obecenstvem, jež bezpočtukráte žádalo opakování populárních Kmochových pochodů Muziky, muziky…, Hoj, Mařenko! a Andulko šafářova,“ hlásila Národní politika v červenci 1905, kdy hitmaker Kmoch dorazil do Prahy.

Odkud však rodák ze Zásmuk u Kolína pochytil píseň, jež pochází z Bechyňska (či Blatenska)? Její text je zachycen už ve sbírce Národní písně, pohádky, pověsti, říkadla, obyčeje všeobecné a zejména právní z roku 1877.

Příběh písně: Umrlec (Když sa Janko do vojny bral)

Hudba

Najdou se ale i jiné zdroje – viz fejeton uveřejněný roku 1924 v Národních listech. V něm vzpomíná prof. ing. Josef Jedlička, jak v srpnu 1899 pomáhal sbírat v Hodonicích u Bechyně lidové písničky proslulému pěvci – a také básníkovi, folkloristovi a vyhlášenému bouřlivákovi – Karlu Burianovi.

„Pivo teklo jako Lužnice,“ píše, „každý přispěl svou troškou do mlýna. Práce se dařila, jedna písnička hezčí druhé. Píseň Andulko šafářova zapěl mladý pan Hugo Vondrák krásným tenorem. Za krátko bylo zachyceno na papír asi 30 národních písní.“