Až někdy budete v Písku, čarokrásném městě v jižních Čechách na zlatonosné řece Otavě, zajděte si tam, kde se v horním cípu historického centra stýkají ulice Fráni Šrámka, Putimská a Hradební. Nad bývalým hradebním příkopem, proměněným v příjemný park, se klene kamenný mostek.

Dříve tu stával dřevěný padací most, v renesanci nahrazený bytelnějšími fortifikačními prvky. A právě přes něj se vstupovalo do Písku jednou ze tří bran, jejichž modely si můžete prohlédnout v Prácheňském muzeu, sídlícím v gotické budově píseckého hradu.

Nepřátelé památek

Michal Bystrov se zabývá tím, čemu se nejen u nás říká hudební archeologie. Mezi lety 2009 a 2015 vydal úspěšnou knižní trilogii Příběhy písní o dějinách a vzniku starých zlidovělých skladeb. Roku 2016 na ni navázal obsáhlou antologií Od samomluvy k chóru aneb Písniček se držte! s podtitulem Čtení o české lidové a zlidovělé písni.

Víte o zlidovělé písničce Když jsem já šel tou Putimskou branou víc než autor článku? Pocházíte z kraje, kde vznikla? Máte příbuzné či známé, kteří vám o ní vyprávěli, a chcete se s Deníkem o tyto informace podělit ? Pište na adresu michal.bystrov@denik.cz. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme po skončení seriálu.

Brána se nazývala Putimská, neboť chránila přístup od silnice směřující k 6 kilometrů vzdálené obci Putim. Ve středověku tudy vedla obchodní cesta známá jako Zlatá stezka. Putimi kdysi hrozilo, že bude k Písku připojena. Znalci vědí, že jde o místo, kde se odehrává jak část Haškova Švejka, tak děj románu Jan Cimbura od Jindřicha Šimona Baara, jehož strýc tu dělal faráře.

Nechme ale Putim Putimí a soustřeďme se na onen prázdný prostor v Písku poblíž nově zrekonstruovaných gotických parkánů mezi domy čp. 131 a 132. Tak tady to bylo… „Když jsem já šel tou Putimskou branou, dívaly se dvě panenky za mnou.“ Panenky najdeme vcelku snadno: jejich drobné reliéfy zdobí fasádu domu u schodů svažujících od hradeb k řece.

Se samotnou branou je to však horší. Její vysoká hranolová věž, tyčící se nad průjezdem, jenž překlenoval cestu mezi dnešními domy U Koulí a U Zlaté koule, se v prvních letech 19. století zdála být už natolik poškozená, že se ji krajský úřad v roce 1812 i přes odpor radnice rozhodl zbourat. Krajští úředníci, o nichž historik August Sedláček píše, že byli největšími nepřáteli starožitných památek, vzkázali, že pokud chtějí Písečtí věž zachovat, musejí ji opravit z vlastních peněz.

Potřebnou sumu se bohužel nepodařilo dát dohromady. Zbytek brány vzal za své roku 1836 a šest let na to byl můstek rozšířen tak, aby přes něj mohly projíždět velké vozy.

 

Lásky a školní dril

Při bourání vzácné stavby se našly dělostřelecké koule z doby, kdy byl Písek obléhán Francouzi. Dělníci je vzali a vsadili do zdí přilehlých domů – odtud jejich název. Z Putimské brány zůstal jen opěrný blok, jenž je k vidění u vchodu do parkánu v domě čp. 131. Další dvě brány – Pražskou (neboli Dolní) a Budějovickou (či Horní nebo Týnskou) – potkal stejný osud. První v roce 1849 a druhou roku 1861. Písek ve století páry už nebyl nedobytnou pevností. Naopak se otevřel houfům mladých lidí zblízka i zdaleka a stal se městem studentským.

Důkazem toho je i zmíněný dům U Koulí, v němž za svých studentských let bydleli pozdější úspěšní literáti Josef Holeček, Adolf Heyduk a Fráňa Šrámek. Písnička o tom, že „sedm let jsem v Písku študýroval“, byla jejich hymnou. „Že mám rád a proč mám rád píseň Když jsem já šel tou putimskou branou, to už na mne dávno prasklo,“ doznal Šrámek (původem ze Sobotky) roku 1940 v Lidových novinách. „Z těch studentských dálav píseckých přišly se mnou a provázejí mě dosud ještě tři jiné písně: Já jsem majstr seminářský, Aby nás pán Bůh miloval a Aj, synku, synku, doma-li jsi.“

Vyhlášenou píseckou melodii si během studií v Písku notovali i budoucí básník Antonín Sova, grafik Josef Váchal či prozaik Karel Klostermann. Ten se svěřil, že pro něj byl dům U Koulí únikem z dusného prostředí středoškolského drilu. „Tamť jsem se uchyloval,“ líčí ve svých pamětech, „když jsem v jistých hnědých očkách hledal útěchy za ten ztuchlý vězeňský vzduch – jak jsem myslil –, jejž mi jest dýchati.“

Zlidovělou skladbu měl rád také malíř Mikoláš Aleš, rodák z blízkých Mirotic, po kterém na píseckých budovách zůstalo pár pěkných sgrafit. Písničku zpívával i později, kdy už vysedával s kolegy umělci v pražských hospůdkách. Ještě více se půvabný nápěv rozšířil díky Šrámkově hře Měsíc nad řekou, kde hraje dost významnou roli.

Zábava v ulicích

Ti, kdo zkoumali původ této študácké písně, usoudili, že melodii na písecké gymnázium mohli přinést žáci, kteří sem přešli ze zrušeného jezuitského gymnázia v Klatovech. To se stalo roku 1778, v rámci josefínských reforem, kdy na nově vzniklý ústav v Písku nastoupilo 77 klatovských studentů se svými profesory. Jezuitskou kolejí, školou a seminářem v Klatovech prošli například Josef Dobrovský, Václav Matěj Kramerius nebo Josef Mysliveček. V 17. až 18. století šlo o významné regionální centrum, kde se německá hudební kultura prolínala s českou.

„Pouze v ojedinělých případech zde byly zpívány duchovní písně,“ píše muzikolog Vít Aschenbrenner. „Diarium (zápisník jezuitské koleje v Klatovech) dokládá v první dekádě 18. století pouze zpěv písní s českými texty, a to o specifických liturgických příležitostech spojených převážně s dobou postní. Německé duchovní písně v klatovské koleji pravděpodobně pěstovány nebyly.“ Zábavná hudba zato zaznívala „ve zdech semináře, na chodbách koleje a jistě také v ulicích města“.

Jedním z nápěvů, které klatovští gymnazisté vzali s sebou do Písku - či nedalekého kláštera v Milevsku, kam se přesunula část seminaristů – je tedy možná i písnička, na niž pak ve století

devatenáctém kdosi (student nebo učitel) složil sloky o Putimské bráně. Původně prý začínala slovy: „Vyšel jsem si jednou na procházku…“

Jihočeský sbormistr a písmák Jiří Antonín Švec se domníval, že předobrazem skladby byla lidová píseň Až já půjdu k tvému okénečku. Verše „počkej, holka, ty se budeš soužit, až já budu tu mši svatou sloužit“ zase napovídají, že autorem textu mohl být budoucí kněz - což by hovořilo pro teorii, že písnička vznikla v Milevsku.

Ať tak či tak, Písečtí na svůj největší hit nedají dopustit. Patří k nim stejně jako jejich slavný kamenný (Jelení) most přes Otavu, jenž je se svým stářím – třetí čtvrtina 13. století – nejstarším dochovaným mostem u nás.

Závěrem nechme ještě jednou promluvit spisovatele Karla Klostermanna, který – ač je dnes pro nás především symbolem šumavské literatury – napsal své vyznání městu Písek za všechny, co tu kdy „študýrovali“:

„Ach, ta krásná jitra! Modře se klene obloha, slunko zápasí s lehkými mlhami nad Otavou. Čerstvý a chladný je vzduch jako bystré vlny řeky, jež se řítí z jezů a pak kreslí dlouhé víry. Vpravo tančí ve vodě obrysy staré věže a zbytky bašt, vlevo zrcadlí se mlýn, doleji Portyči domky s pelargoniemi v oknech a na druhém břehu Rybářská ulice. Písek leží nevyrovnatelně krásně, leckteré hlavní město by mu závidělo…“