Vnuk Kateřiny Veliké, ruský imperátor Alexandr I. Pavlovič nebyl našincům neznámý. Roku 1805 se společně s rakouským císařem Františkem I. dočkal drtivé porážky v bitvě u Slavkova. Na podzim roku 1812 se musel dívat, jak jeho nepřítel Napoleon zapaluje Moskvu, a teprve v dalších bojích se mu podařilo přimět francouzské jednotky k ústupu.

Na pozadí dějin

Roku 1813 jednal Alexandr I. na území Čech o posílení rakouské armády jedním z ruských vojsk. Dohodl zde spojenectví jak s Františkem I., tak s pruským králem Fridrichem Vilémem III. V srpnu táhl do bitvy u Drážďan, v říjnu následovala bitva u Lipska. V březnu 1814 car ve Francii prosadil první pařížský mír, poté navštívil Velkou Británii a v rakouské metropoli byl jedním z hlavních účastníků Vídeňského kongresu.

Toto setkání zástupců většiny evropských zemí, jež upravovalo jejich vztahy po napoleonských válkách, trvalo do 9. června 1815. Devět dní nato byl císař Napoleon definitivně poražen u Waterloo.

Po Vídeňském kongresu vzniklo ruským záborem Polské království – králem se stal ruský císař Alexandr. A právě na pozadí všech těchto vypjatých dějinných okamžiků se v říjnu udála i jedna drobná epizodka, spojená s okolím jihočeského (tehdy ještě barokního) zámku Hluboká.

Zabavené dukáty 

Johann Gottfried Sommer ve svém statisticko-topografickém popisu českého království Das Königreich Böhmen informuje: „Ruský císař Alexandr 1. r. 1815, vraceje se z Paříže do Petrohradu,

zdržel se nějaký čas u rodiny schwarzenberské na Hluboké; dne 19. října procházeje se v okolí zastihl sedláka Fajtla z Hosína orajícího v blízkosti lesa dobřejického, vzal pluh a vyoral celou brázdu a obdaroval sedláka 6 luisdory; tak vzdal čest zaměstnání rolnickému, pluh na památku se chová dodnes v zámku na Hluboké.“

Další zápis se nalézá přímo ve školním archivu v Hosíně, což je malá obec, ležící mezi Hlubokou nad Vltavou a Českými Budějovicemi. Jiterní pole, na němž car oral brázdu (v duchu Petra Velikého a dal-ších ruských panovníků, kteří se těmito gesty „přibližovali lidu“), se nacházelo, respektive stále se nachází jen kousek odtud – u lesíka za Hosínem v místě zvaném Vývarka (asi 800 metrů na východ od stanice Zámostí).

Michal Bystrov se zabývá tím, čemu se nejen u nás říká hudební archeologie. Mezi lety 2009 a 2015 vydal úspěšnou knižní trilogii Příběhy písní o dějinách a vzniku starých zlidovělých skladeb. Roku 2016 na ni navázal obsáhlou antologií Od samomluvy k chóru aneb Písniček se držte! s podtitulem Čtení o české lidové a zlidovělé písni.

Víte o zlidovělé písničce Písni o ruským císaři a prajským králi víc než autor článku? Pocházíte z kraje, kde vznikla? Máte příbuzné či známé, kteří vám o ní vyprávěli, a chcete se s Deníkem o tyto informace podělit? Pište na adresu michal.bystrov@denik.cz. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme po skončení seriálu.

Když na tomto utěšeném poli stojíme, vidíme v dálce krásně se rýsovat siluetu zámku. I když už v jeho současné romantické podobě ve stylu tudorovské gotiky. Na dodnes vystavovaném obraze Ferdinanda Runka (1797–1819), učitele kreslení v rodině knížete Josefa Schwarzenberga, má zámek ještě starou fazonu.

Malba zpodobňuje orajícího cara, dále pak zmíněného chalupníka Vavřince Fajtla a také Karla Filipa ze Schwarzenbergu, jenž se proslavil v bojích s Napoleonem včetně bitvy u Lipska. Karel Filip už 15. října uvítal Alexandra na Orlíku a o den později ho doprovodil ke svému staršímu bratru Josefovi do Českého Krumlova, odkud se posléze zajeli podívat i na Hlubokou. Josef, pán na Hluboké, je na výjevu rovněž zachycen.

Carovu konání přihlížejí též sestry obou šlechticů Eleonora Žofie, Marie Karolina (provdaná Lobkovicová) a Marie Terezie (vdaná za lankraběte z Fürstenbergu), jakož i Josefovy dcery, princezny Marie Eleonora a Marie Paulina. Přítomny jsou i dcery kněžny Karoliny z Lobkovic Marie Gabriela, provdaná Auerspergová, a Marie Eleonora, provdaná Windischgrätzová. Existuje ještě jiný Runkův obraz, jenž zobrazuje tutéž společnost na lodi jedoucí po Vltavě pod Hlubokou směrem k Purkarci.

Pokud jde o chalupníka, kterého car podle písně odměnil pěti dukáty (Sommer se mýlí, luisdory už tou dobou nahradily franky), jeho jméno vám na Hluboké poví leckdo. V časopise Český lid z roku 1905 čteme: „Tomáš Fajtl, syn Vavřince Fajtla, jenž byl pozorností cara Alexandra r. 1815 vyznamenán, stařec dnes 75letý, vypravuje o celé episodě zcela jasně, zná původ písně a správný její nápěv, čímž ovšem je rozřešení usnadněno.“

Praprapravnukem Vavřince Fajtla, o němž píseň pojednává, je poslanec za ODS a bývalý první hejtman Jihočeského kraje Jan Zahradník. O svém předkovi uvádí, že se narodil 30. 6. 1789 v Hosíně a zemřel 30. 11. 1851 tamtéž. „V rodině Fajtlů se traduje, že těch pět dukátů, které od cara dostal, hned zabavila prapraprababička, aby je Vavřinec neutratil,“ dodává Zahradník s pobavením. „Pak za ně nechala opravit střechu.“

Hospoda u cara 

Přepis původní písničky opsala z jakéhosi staršího zdroje Zahradníkova babička Anna, rozená Fajtlová (viz horní foto). Jinou variantu nacházíme ve sbírce Karla Weise Český jih a Šumava v písni. A série materiálů byla jednotlivým verzím této zajímavé skladby věnována zkraje 20. století na stránkách Českého lidu.

Zde se kromě jiného dozvídáme, že Vavřincův potomek Tomáš Fajtl „vykládá, že jím zpívaná píseň byla složena na Hluboké knížecími pacholky, jimž tehdy říkalo se vršští, dle stejnojmenného dvora stávajícího na vršku pod zámkem“.

V článcích z Českého lidu najdeme i odpověď na otázku, jak došlo k spletení této události se dvěma dalšími návštěvami. Alexandr I. se totiž do jižních Čech vrátil, a sice na Nový rok 1823 k večeru, kdy dorazil do Českých Budějovic z kongresu v italských Benátkách. Stalo se tak opět na pozvání knížete Schwarzenberga. Ten vyslal do Benátek posla s prosbou, aby se car cestou zpět na Hluboké zastavil.

Následovala rychlá akce plná zvratů. „Na zámku Hluboké shromáždilo se k uvítání císařovu mnoho kavalírů a dam,“ píše archivář Karel Köpl. „Proto car Alexandr přes veškeré naléhavé prosby Švarcenberkovy nechtěl ve svém cestovním obleku na zámek přijeti a ustanovil se konečně na tom, že se v poslední vesnici před Hlubokou převleče. Ihned byli vysláni dva komorníci, kteří dorazili ve 4 hodiny večer do hostince U Červeného jelena, kde se dotazovali hostinského, leží-li ještě nějaká vesnice před Hlubokou, kde by se císař mohl převléci. Hostinský odvětil, že to vesnice poslední; na to si komorníci prohlédli hostinec a určili, že šenkovna má býti zřízena pro byt císařův.“

Místo, kde se car převlékl do bílé, zlatem vyšívané uniformy, leží u již zrušené cesty na Hlubokou v bývalé obci České Vrbny (dnes část Budějovic). Někdejší budova, na památku této pocty přejmenovaná na hospodu U Císaře Alexandra, zanikla v době, kdy se tu budovala dálnice. Hned naproti, za dálnicí, však najdeme moderní hostinec U Cara.

Zbývá vysvětlit, jak se do písničky o ruském císaři zamíchal „prajský král“. Snadno: jen o dva dny dříve, 30. prosince 1822, míjel Fridrich Vilém III. neboli Bedřich Vilém Budějovice na cestě z kongresu ve Veroně. Jistě uznáte, že tolik vzruchu najednou nemohlo zůstat bez následků.

Píseň o ruským císaři a prajským králi

Bratři kamarádi,
co jste slyšeli
o ruským císaři
a prajským králi,
jak diškrece dával,
vidět se nechával
švarcenberským kočím,
který ho vezli.

Z Budějovic na Tábor
je deset hodin,
on tam byl za štyry,
pravdu vám povím,
on tam byl za štyry,
lidi ho viděli,
on tam byl za štyry,
ujel šest hodin.

V malým Roudným
na něj vršští čekali,
šest šimlů zapřáhli,
k Táboru jeli,
z vrchu Dvořák ho vez,
ten je živ až podnes,
dostal pět dukátů,
hned jak z koně slez.

Co se přihodilo
stranu Hluboký,
u vsi, u Hosína
voral car ruský,
jak záhon zavoral,
sedláka zavolal,
pět kusů dukátů
jest mu daroval.

Když záhon zavoral,
sedláka zavolal,
pět kusů dukátů
jemu daroval,
pět kusů dukátů
a všecku robotu
do pátýho kolena
z toho domu vzal.