Hned na začátku bychom si měli vysvětlit, jaký je mezi těmi dvěma nápěvy rozdíl. Radujme se, veselme se neboli Den přeslavný jest k nám přišel je koleda, jejíž slovní začátek (incipit) se zachoval v kancionále varhaníka a skladatele Václava Karla Holana Rovenského Capella regia musicalis (Kaple královská zpěvní) z roku 1693.

Nejprve ho zde nalézáme uprostřed písně o „spanilém děťátku“ a poté v závěru jiné skladby, u níž je uvedena jak varianta pro vánoční svátky, tak jiná, vhodná jako přání do nového roku. „Radůjme se, veselme se v tomto narození,“ pěje Holan. A přidává druhou verzi: „Radůjme se, veselme se v tomto novém roce.“

Via Bohemica

Písnička, které chceme věnovat následující řádky, má však se zmíněnou koledou společných jen těch pár nejznámějších slov. A to ještě ne úplně. Šumavský popěvek se totiž jmenuje Radujte se, veselte se ne Radujme se, veselme se. A neoslavoval Ježíšovo narození, ale šťastný návrat z daleké pouti za drahocenným zbožím. „Radujte se, veselte se, bratři rozmilí, že už domů putujeme s bavorskou solí…“ Tak zní první sloka.

Hudební skladatel a etnograf Karel Weis ve svém monumentálním díle Český jih a Šumava v písni (díl první) píše: „Píseň vznikla v dobách, kdy soumarsky dopravována byla sůl z bavorského Pasova do Prachatic po stezce Pasovské, jinak Prachatické, nebo také České stezce (via Bohemica), jež pro svůj bohatý výnos na clech a poplatcích nazvána Zlatou stezkou a trvala již od pradávna.

Z obsahu písně je však zjevno, že tu nejde o vlastní Zlatou stezku, nýbrž o západní její odbočku, jež vedla (z Pasova) přes Freyung, Kreuzberg, Mauth a Hohenröhren k českým hranicím, protlačila se někde u pramenů Vltavy na české území a odtud plížila se dále šumavskými pralesy přes nynější Kvildy do Hor Karlšperských, a později dále na Sušici a Klatovy.“

Jízdní řády pro mezky

Zlatá stezka šumavský fenomén, o němž máme první zmínky už z 11. století. Systém obchodních cest, vedoucích skrze šumavské hvozdy z Čech do Podunají, byl důležitý nejen pro středověký import-export, ale i z hlediska duchovní a kulturní výměny.

V době, kdy byl provoz na Zlaté stezce nejfrekventovanější (14. až 16. století), zde procházelo až 1200 soumarských koní týdně a vozilo se tudy více než 3 miliony litrů soli ročně. Za tím účelem musely být vydány tzv. soumarské řády bez nich by na této trase nebylo k hnutí.

Rozkvět Zlaté desky zapříčinil vznik mnoha vsí a měst (zmíněný Pasov či Prachatice, ale také Volary). Na gotické věži prachatického chrámu sv. Jakuba je dodnes k vidění „soumarský“ zvon. Ten svým „soumarským“ zvoněním usnadňoval karavanám orientaci ve tmě či mlze. Stejným způsobem pomáhali dopravcům i v okolních městech.

Existovala však sorta lidí, jež by představitelé oficiálního dovozu nejraději zavedli do močálů a roklí. Pašeráci čili pašíři se plížili přes strmé vrchy na německé straně Šumavy do málo osídlených českých hvozdů bez komfortu, jaký byl poskytován řádným výpravám. Platili za to vězením, zdravím, mnohdy i životem. Byli však pyšní na svou dobrodružnou krev, jež se v mnoha šumavských rodinách dědila z otce na syna.

Nedostupný tabák

Tradice pašování zboží z Bavorska na Šumavu sahá k samým počátkům Zlaté stezky. Místní pašeráky chránili, ba dokonce si jich vážili a považovali jejich činnost za prospěšnou. Koneckonců, drahý náklad putoval ze šumavských hvozdů dále do vnitrozemí a obyvatelé pohraničí, kteří do výnosného byznysu nebyli zapojeni, třeli bídu.

Hospodáři si od „pašerů“ často objednávali konkrétní zboží, jež bylo na bavorské straně k dostání levněji než u nás pokud tady vůbec bylo dostupné. To je i případ brazilského šňupacího tabáku, jenž byl v roce 1784 na českém území nahrazen mnohem horším uherským. O pašování tabáku koluje na Šumavě spousta legend. Ne náhodou se jednomu z nejslavnějších podloudníků z „Kašperek“ přezdívalo Tabák-Petr.

Vraťme se ale ke středověkému pašování soli. Karel Weis zasazuje píseň Radujte se, veselte se do prostředí odbočky Zlaté ztezky, nazývané Karlova podle Karla IV., jenž nařídil na obranu této cesty vystavět hrad Kašperk.

„Vznik písně kladu do doby, kdy Klatovští, prodlouživše se Sušickými Karlovu stezku, pokradmo dopravovali si do města bavorskou sůl. Jak dlouho toto zpola veřejné podloudnictví trvalo, není určitě známo, víme jen, že z toho vznikly později spory mezi Prachatickými, Horskými, Sušickými a Klatovskými, při nichž Klatovští dovolávali se toho, že již předkové jejich stezky té svobodně užívali.“

Děvečky z Klatov

Weis pokračuje citací výpovědi u komorního soudu v Praze, kde se spor projednával. Z tohoto svědectví (v tehdejším jazyce „svědomí“) vyplývá, že „cestu do Sušice Petr Malovec vždy zasekával, že se tam soli nikdy nevozilo aniž honilo, leč jen od krosnářů a to kradí nosilo“.

Připomeňme si, jak zní celá první sloka šumavského popěvku: „Radujte se, veselte se, bratři rozmilí, že už domů putujeme s bavorskou solí; vyšlete naproti nám děvečky ke Klatovám, aby ony ulehčily našim břemenám.“

Vynikající folklorista-amatér Weis (18621944) k tomu správně poznamenává, že jde o slova „pašerácky vyznívající“. A pátrání uzavírá takto:

„Poněvadž pak r. 1572 Maxmilian II. udělil i Klatovským výsadu, aby směli dovážet bavorskou sůl, je zřejmo, že píseň musela vzniknout buď v patnáctém věku, nebo v první polovici věku šestnáctého. V letech 16921706 omezením a nakonec zákazem dovozu bavorské soli ztratila Zlatá stezka svůj význam docela. Sůl dovážela se pak z rakouského Gmündenu a k pašeráctví nebylo příčiny.“

Jak jsme si ukázali na příkladu tabáku, není to pravda: pašovalo se dál cokoliv od dobytka přes cukr a kávu až po hudební nástroje. To už je ale, jak se říká, jiná písnička. Tu s názvem Radujte se, veselte se Weis odposlechl tam, odkud vyrážel na své jihočeské expedice. „Zpívala mi Antonie Korálová na Staších,“ poznamenal si. „Zapsal jsem jinde další slohy, zřejmě v pozdější době přidělané, ty však jsou obsahu tak rozpustile hrubého, že jich nelze uveřejnit.“

O PROJEKTU

Michal Bystrov se zabývá tím, čemu se nejen u nás říká hudební archeologie. Mezi lety 2009 a 2015 vydal úspěšnou knižní trilogii Příběhy písní o dějinách a vzniku starých zlidovělých skladeb. Roku 2016 na ni navázal obsáhlou antologií Od samomluvy k chóru aneb Písniček se držte! s podtitulem Čtení o české lidové a zlidovělé písni.

Víte o zlidovělé písničce Je-li pak to pravda, nebo ne, že plyne dudáček po vodě? víc než autor článku? Pocházíte z kraje, kde vznikla? Máte příbuzné či známé, kteří vám o ní vyprávěli, a chcete se s Deníkem o tyto informace podělit? Pište na adresu michal.bystrov@denik.cz. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme po skončení seriálu.