Když Jiří Suchý a Jiří Šlitr v rolích odsouzenců v trezorovém filmu Zločin v šantánu zpívají svou Baladu pod šibenicí, začínají verši: „Žili kdysi na světě dva kmáni, na souvrati Emil proso sil. O kousek dál na poli pásol Jano tri voly, nikoho se o nic neprosil.“

V roce 1968, kdy snímek Jiřího Menzela vznikl, bylo už zlidovělé písni Sil jsem proso na souvrati alespoň 140 let. Přesto ve společnosti stále natolik rezonovala, že ji dvojice S + Š mohla bez rozpaků použít. A to navzdory faktu, že jen málokdo by uměl říci, co to vlastně souvrať je.

Síti, nežíti

Správná odpověď zní, že slovem souvrať či úvrať (ouvrať) označovali naši předci okraj pole, kde se při orbě obracel pluh. Aby tato část nezůstala neobdělána, museli ji takzvaně proorat, tedy zorat kolmo na převládající směr orby.

Dnes už archaický výraz se stal ústředním motivem písničky, která pro svůj snadno zapamatovatelný nápěv patřila v českém folkloru od počátku 19. století k nejcitovanějším. „Sil jsem proso na souvrati, nebudu ho žíti; miloval jsem jedno děvče, nebudu ho míti; síti, nežíti, milovati, nevzíti…“ Atd.

O první sloce nikdo nepochybuje, že je dílem neznámého autora. S dalšími slokami je to ale horší. Obecně se připisují obrozeneckému básníkovi a vojenskému důstojníkovi, jenž vešel do dějin české literatury pod jménem Matěj Milota Zdirad Polák.

Palma básnictví

Snad všichni jsme se ve škole učili o Polákově rozsáhlé ódě Vznešenost přírody, psané zčásti časoměrným veršem. Když se tato složitá báseň v roce 1819 dočkala knižního vydání (časopisecky byla publikována už roku 1813), nadšeně ji přivítali staří i mladí. Od Antonína Jaroslava Puchmajera přes Josefa Jungmanna až po Šebestiána Hněvkovského, jenž o svém kolegovi neváhal pravit, že je geniální.

Lyrickou skladbu, považovanou za první velké dílo moderní české poezie, přivítal i František Palacký. O Polákovi řekl, že by mu „genius Čechie právem palmu básnictví podati mohl, tolik zajisté originálnosti, vznešenosti a jednotlivých krás posud aspoň žádný nám nepodal“.

Ve stínu tohoto úspěchu zůstávají Polákovy drobnější básnické práce, třeba Oklamaný miláček, do kterého autor zakomponoval právě lidovou píseň Sil jsem proso na souvrati. Nebylo to poprvé ani naposled. Podobně parafrázoval i písničky Já husárek malý a Kde je sládek, tam je mládek (v textu Pivo, víno, voda).

Doplňovat známé popěvky o vlastní verše bylo prý jeho zálibou. (Později se stejným způsobem bavil proslulý pěvec Karel Burian, který takto dotvořil například lidovou písničku Zdálo se mi, má panenko, dnes v noci o tobě.)

Matěj Polák (1788–1856), původem ze Zásmuk na Kolínsku, byl vůbec zajímavý případ. Syn ševce vstoupil roku 1808 jako dobrovolník do rakouského vojska, jež se šikovalo proti Napoleonovi. Postupně byl povýšen na poručíka, nadporučíka a setníka. Zúčastnil se vítězného tažení do Paříže, pak pobýval ve Vídni a poté se jako pobočník podmaršálka barona Františka Arnošta, svobodného pána Kollera dostal až do Benátek, Toskánska, Říma a Neapole.

Tamní pobyt, vymezený lety 1815 až 1818, zúročil v posmrtně vydané knize Cesta do Itálie, která je nejen prvním novodobým českým cestopisem, ale de facto i prvním velkým dílem novočeské prózy.

Pán ze Zdiradova

Vzhledem k tomu, že se „Moritz Pollak“ v Kollerových službách zúčastnil i archeologického výzkumu v Pompejích, stal se také průkopníkem jednoho z vědních oborů: epigrafiky neboli nauky o antických nápisech. Podařilo se mu jich přepsat skoro padesát.

Podle svědectví studentů Tereziánské vojenské akademie ve Vídeňském Novém Městě, kde Polák po absolvování všech svých dobrodružství v letech 1827 až 1830 vyučoval válečný dějepis, byly tomuto světoběžníkovi styky s krajany víceméně na obtíž. Žáky pocházející z Čech nutil mluvit německy – a stejně vychovával i své děti.

Ani šlechtický přídomek „ze Zdiradova“, s nímž v jedenašedesáti letech odcházel do výslužby (už jako generálmajor), ho k domovině nepřiblížil. Pro české národovce byl Polákův odklon od vlasti nepochopitelný, tím spíše, že Oklamaný miláček mezitím obsadil čestné místo v mnoha důležitých antologiích.

Poprvé vyšel roku 1821 v časopise Dobroslav. Karel Jaromír Erben ho pod lehce obměněným názvem Oklamaný milý zařadil do druhého a tře-tího vydání Prostonárodních českých písní a říkadel. Báseň bývá také nazývána Nevěrná. A časem se dočkala dalších zlidovělých slok.

Ne každý ale podíl Miloty Zdirada Poláka na zpopularizování samotné písně Sil jsem proso (na souvrati) uznával. Malíř a etnograf Ludvík Kuba uveřejnil roku 1927 v časopise Český lid příspěvek s výmluvným titulem Bájky o vzniku písní Sil jsem proso a Horo, vysoká jsi! V něm uvádí dvě slovenské a jednu polskou variantu téhle lidovky, každou s jiným nápěvem. A ukazuje, jak si všechny žily vlastním životem. „Proč se jiskra, utajená v jednoslohovém národním popěvku, přičítá pouhému rozněcovateli oné jiskry?“ ptá se sugestivně. Dodává, že „zajisté i tyto ukázky stačí, aby dokázaly, že by bylo méně nesprávné, kdyby se Polákovo rozšířené vydání písně prohlašovalo za národní, nežli naopak, jak se děje dosud“.

Třpyť se, hvězdičko

Ještě zajímavější než geneze textové složky je otázka původu melodie písně Sil jsem proso na souvrati – tedy té, kterou si zpíváme dnes. (Jak jsme se zmínili, Ludvík Kuba našel ještě tři další.)

Čtenáře, kteří se až tak neorientují ve vážné hudbě, jistě ohromí, že se skladba dokonale shoduje s tématem dvanácti klavírních variací Wolfganga Amadea Mozarta (opus 265 K. S.). Typický kvintový nástup převzal Mozart roku 1798 z módního pařížského popěvku, respektive dětské rýmovačky Ah! vous dirai-je, maman, jejíž melodie má původ v pastorální skladbičce La Confidence naïve z roku 1774.

Šlágr, ne-li odrhovačka Ah! vous dirai-je, maman se pak připisuje pařížskému skladateli komických oper, jehož celé jméno zní Nicholas-Alexandre Dezède. Vídeňáci měli svou vlastní verzi. A konečně, Mozartem znovuoživený vlezlý nápěv zakořenil i v Americe. Twinkle, Twinkle, Little Star – znáte? Ukolébavka, bez které ve Spojených státech neusne žádné malé dítě.

Jaký div, že sled těchto tónů zaujal i Bedřicha Smetanu, jenž na píseň Sil jsem proso napsal v roce 1843 vtipnou fantazii pro housle a klavír. Věc mu ale nedala spát, a tak roku 1846 přidal další variace.

O PROJEKTU
Michal Bystrov se zabývá tím, čemu se nejen u nás říká hudební archeologie. Mezi lety 2009 a 2015 vydal úspěšnou knižní trilogii Příběhy písní o dějinách a vzniku starých zlidovělých skladeb. Roku 2016 na ni navázal obsáhlou antologií Od samomluvy k chóru aneb Písniček se držte! s podtitulem Čtení o české lidové a zlidovělé písni.

Víte o zlidovělé písničce Sil jsem proso na souvrati víc než autor článku? Pocházíte z kraje, kde vznikla? Máte příbuzné či známé, kteří vám o ní vyprávěli, a chcete se s Deníkem o tyto informace podělit? Pište na adresu michal.bystrov@denik.cz. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme po skončení seriálu.

Text písně

Sil jsem proso na souvrati, nebudu ho žíti:

děvče krásné miloval jsem, nebudu ho míti;

síti, nežíti, milovati, nevzíti!

Sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nevzal jsem.

Tam nad mlejnem, pod jesenem na vysoké stráni

slíbila mi má Karlinka věčné milování.

Věnec uvitý, prsten pěkně vyrytý

od ní dostal jsem; přece děvče nevzal jsem.

 

Ráno, dřív než zvoník cinkal časně na klekání,

šel jsem, abych ptačí slyšel ranní radování;

šel jsem za lesem, ale, ach! co spatřil jsem?

Nad tím ztrnul jsem, více děvče nechtěl jsem.

 

V roklinách tam v střemchách hustých děvče s jiným stálo,

on ji líbal, tlačil, vinul, děvče se jen smálo.

Já pak zvolal jsem: „Darmo v noci nespal jsem!“

Sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nevzal jsem!