První písemná zmínka o výskytu polky v Čechách pochází z roku 1835. To už ji ale chasníci a děvečky dávno znali a na vesnických zábavách vyžadovali. Původní variantě tohoto tance se říkalo maděra (což je snad zkrácenina maďarského čardáše).

Název „polka“, který dnes používáme, je tajemnější, než se zdá. Samozřejmě se nabízí nejjednodušší možnost, že šlo o výraz sympatií k bratrům Polákům, kteří roku 1830 povstali proti ruské nadvládě. Krvavě potlačené listopadové povstání pak určitě mohlo naší národní zábavě dodat další, manifestační význam.

Jsouc povahy čilé…

Ale odborníci vysvětlují etymologii tohoto slova jinak. Poukazují na to, že ačkoliv původ tance si v minulosti připisovali i Francouzi (viz příběh legendárního hraběte Saint-German, jenž údajně docházel do pařížského salonu litevské kněžny Polky), vznikl název nejspíše z českého slova „půlka“.

Kněz a průkopník tuzemské literatury pro děti František Doucha vysvětloval už v roce 1840, že „polka jest totéž co tanec na polo, k čemuž jednak zdlouhavější a tuda jako poloviční míru držící ruch (Tempo), jednak i poskok jako napolo podtržený úplně napovídá“. Řečeno stručně a jasně, polka se hraje ve 2/4 taktu, který je půlkou taktu celého.

Hra Pražští sládci aneb Kubíček dostane za vyučenou měla ve své původní podobě premiéru 28. září 1795 v pražském vlasteneckém divadle Bouda, sídlícím od roku 1792 v domě U Hybernů.
Příběh písně: Kde je sládek, tam je mládek

Etnograf a zakladatel časopisu Český lid Čeněk Zíbrt pak ve své knize Jak se kdy v Čechách tancovalo (1895) shrnul, co se do té doby mezi lidmi o vzniku české polky vyprávělo. Je to historka poměrně známá, častokrát opakovaná - a v jeho verzi je asi nejúplnější.

„Obyčejně se vykládá,“ píše Zíbrt, „že tanec polku složila služka Anna Slezáková v Labské Týnici, že prý zatančila nový tanec chase, shromážděné za nedělního odpoledne. Tančila prý podle nápěvu písně Strejček Nimra koupil šimla, odtud že se polka rozšířila přičiněním učitele Josefa Nerudy a vlivem studentských zábav po městech, do Prahy.“

Vzápětí nato však Čeněk Zíbrt uvádí starší, nepřesné údaje na pravou míru. Dejme mu ještě jednou slovo:

„Opakoval jsem tento obvyklý výklad o začátcích polky v článku v Nár. listech. Pan Ant. Reitler, učitel v Kostelci nad Labem, poslal do téhož listu opravu, že se to nestalo v Labské Týnici, nýbrž v Kostelci nad Labem. Ještě důkladnější zprávy mi laskavě podal p. uč. V. Hyka. Vynálezkyně polky Anna Chadimová byla dcerou majitele hostince v Petrovicích u Sedlčan. Narodila se 11. června 1805. Jsouc povahy čilé a veselé, ráda zpívala a tancovala. Přijal ji za služku její příbuzný, sládek Kohout v Podolí u Mělníka. U Kohouta zůstala ve službě Anna i tehdy, když najal městský pivovar v Kostelci n. Lab. Když pak sládek zemřel, vstoupila Anna Chadimová do služby k měšťanu J. Klášterskému v Kostelci n. Lab., kde vynalezla nový tanec, později zvaný polka.“

Od zábavy k vraždě

Další cenné údaje může nabídnout syn pana Klášterského Václav, jenž v šedesátých letech 19. století učinil toto písemné svědectví:

„Asi roku 1830 tančila služebná děvečka jedenkráte v neděli odpůldne na dvoře u mých rodičů, kde ve službě byla; zpívala a tančila, obé podle taktu pravidelně. Všickni v domě jsme se dívali, a poněvadž to byl tanec neobyčejný, nabídl se mladší tehdejší učitel, pan Josef Neruda, nynější učitel na Vodolce, který mě a moji sestru na piano cvičil, melodii v notách sepsati. Příští neděli uspořádali studující a městští synkové taneční zábavu, ku kteréž také naše děvečka dostaviti se musila, nejen synky, ale i dcerky v tanci cvičit, a tehdy se tančila polka v Kostelci n. L. poprvé. Odtud se dostala do Prahy, kde také jménem polka nazvána byla.“

Na venkově se nové módě začalo říkat nimra na počest popěvku, jímž Anna svou produkci doprovodila. V hlavním městě se ujalo vznešenější jméno, naznačující solidaritu s polským národem. A je podivuhodnou shodou okolností, že k horlivým propagátorům tance patřil i Jan Neruda, autor zmíněné Balady o polce.

Dnešní mostek v Bošilci. Kdysi u něj stávala hospoda.
Příběh písně: Na tom bošileckým mostku

Ačkoliv to část pramenů mylně tvrdí, Jan Neruda neměl nic společného s řídícím učitelem a skladatelem Josefem Nerudou (1804 - 1876), jenž pořídil první notaci písničky Strejček Nimra.

Josefovým synem byl výjimečný violoncellista Alois Neruda, který v Praze jako první uvedl kvartet Bedřicha Smetany Z mého života. Sám Josef asi prožil celkem hezký život venkovského kantora, jeho konec byl ale tragický. Tři roky poté, co odešel do výslužby, ho i se ženou zavraždili při loupežném přepadení přímo u nich doma ve Vodolce u Odolené Vody.

Anna Chadimová se vdala za Václava Slezáka a odstěhovala se do Konětop u Brandýsa, kde vykonávala různé manuální práce. „Její muž zemřel v pražské nemocnici na rakovinu, ji pak ranila mrtvice, z níž se sice vyléčila, ale zůstal jí zkřivený obličej,“ informuje Zíbrt. „Když se pak nemohla živit jako dělnice, odešla ke své dceři Marii Stránské do Sudova Hlavna a pomáhala se živit pasením hus, hlídáním okurek a podobnými pracemi. Zemřela 3. srpna 1884 sešlostí věkem a jest pohřbena v Kostelním Hlavně. V knize zemřelých je zapsána jako žebračka.

Pocta Esmeraldě

Ovšem tak jako je rozdíl mezi lidovým blues a prvním vydáním bluesových písní z pera W. C. Handyho, rozlišujeme i původ polky jako takové a její komerční podobu. Za autora první tištěné polky je považován František Matěj Hilmar, rodák z Nové Paky, jenž pětatřicet let působil jako učitel - a prý vynikající - na farní škole v Kopidlně.

Hilmar byl také skladatelem a dobrým tanečníkem. Vzal melodii lidové písničky Strejček Nimra, trochu ji zvolnil a výslednou skladbu nazval Esmeralda-Polka. Všichni říkali, že je to na počest reálné polské či ruské baleríny, ale pravděpodobnější bude, že se inspiroval postavou tanečnice Esmeraldy z románu Victora Huga Chrám Matky Boží v Paříži. Hilmarovu polku přinesl do Prahy roku 1836 jeho bývalý žák František Drapák a začal ji hrát s vojenskou kapelou. Prostřednictvím mnohých vydání (Američané by řekli „sheet music“) se skladba dostala do Vídně, Berlína, Paříže, Petrohradu, Milána, ba dokonce i New Yorku. O tom všem se kopidlnský učitel dozvěděl se značným zpožděním a byl tím nemálo překvapen.

Ponurý lochovický zámek. Právě tady podle Václava Beneše Třebízského ubili nebohého dudáka.
Příběh písně: Je-li pak to pravda, nebo ne, že plyne dudáček po vodě?

Teprve v letech 1841 a 1842 se tanec, který ještě někde zvali nimrou, ale ve městech už byl zásadně prezentován jako polka, rozšířil do severního Německa. Byl považován za ryze český produkt, i když se objevily hlasy, že se dost podobá tanci zvanému skotská. Na pomoc naštěstí přispěchal sám Johann Strauss mladší se svou Czechen-Polkou, kterou vzdal roku 1846 upřímný hold vyhlášené české muzikálnosti.

O Projektu

Michal Bystrov se zabývá tím, čemu se nejen u nás říká hudební archeologie. Mezi lety 2009 a 2015 vydal úspěšnou knižní trilogii Příběhy písní o dějinách a vzniku starých zlidovělých skladeb. Roku 2016 na ni navázal obsáhlou antologií Od samomluvy k chóru aneb Písniček se držte! s podtitulem Čtení o české lidové a zlidovělé písni.

Víte o zlidovělé písničce Strejček Nimra (koupil šimla) víc než autor článku? Pocházíte z kraje, kde vznikla? Máte příbuzné či známé, kteří vám o ní vyprávěli, a chcete se s Deníkem o tyto informace podělit? Pište na adresu michal.bystrov@denik.cz. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme po skončení seriálu.