Brána na hřbitov se otevírá. Za chvíli se setmí. Je trochu zima, i když podle kalendáře má být jaro. Vcházíme do „sadu“ plného křížů, přesně jak ho popsal básník, jenž před bezmála 170 lety uvil ze starých vyprávění svou Kytici z pověstí národních. „Hoj, má panenko, tu jsme již! Nic, má panenko, nevidíš?“ – „Ach proboha, ten kostel snad?“ – „To není kostel, to můj hrad!“

Pěkná noc, jasná

Okolí kostela sv. Maří Magdalény (dříve kostela Božího těla) ve Velharticích na Klatovsku blízko Kašperských hor rozhodně nepatří k nejlíbeznějším. Pusté návrší za městem, k němuž vede osamělá táhlá alej. Když za námi vítr zničehonic zabouchne dřevěná vrata, zalapáme po dechu.

A co teprve, když nakoukneme do zatuchlého interiéru polorozpadlé stavby! Halabala rozstrkané lavice, pavučiny, ticho, prázdno… Je-li pravda, co se o tomto místě vypráví, pak se zrovna tady zrodil horor o panně a umrlci – jejím milém, jenž se dal na vojnu, odkud se nevrátil živý, a přesto si přišel pro svou nevěstu. Protože: „Pěkná noc, jasná – v tu dobu spěchají živí ke hrobu; a nežli zvíš, jsi hrobu blíž – má milá, nic se nebojíš?“

V zajetí smrtonoše

Michal Bystrov se zabývá tím, čemu se nejen u nás říká hudební archeologie. Mezi lety 2009 a 2015 vydal úspěšnou knižní trilogii Příběhy písní o dějinách a vzniku starých zlidovělých skladeb. Roku 2016 na ni navázal obsáhlou antologií Od samomluvy k chóru aneb Písniček se držte! s podtitulem Čtení o české lidové a zlidovělé písni.

Víte o zlidovělé písničce Když sa Janko do vojny bral víc než autor článku? Pocházíte z kraje, kde vznikla? Máte příbuzné či známé, kteří vám o ní vyprávěli, a chcete se s Deníkem o tyto informace podělit ? Pište na adresu michal.bystrov@denik.cz. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme po skončení seriálu.

Tam někde v údolí měl chalupu Jan Werich. Nad levým břehem řeky Ostružná stojí rozvaliny hradu Buška z Velhartic, rádce a komorníka císaře Karla IV., jemuž postavil pomník Jan Neruda ve svých Baladách a romancích. „Král Karel s Buškem z Vilhartic teď zasedli si k dubovému stolu – ti dva už pili mnohou číši spolu a zapěli si z plných plic.“

Nerudova sbírka Erbenově Kytici za hodně vděčí. A Karel Jaromír zase nezapře ovlivnění lidovými bájemi a pověstmi všech slovanských národů. Na jednu z několika set kartiček ze své pověstné „lístkovnice“, uložené nyní v Památníku národního písemnictví, si napsal k heslu Smrtonoš (Upír): „Dívka umrlci uprchla, doběhla domů a padla mrtvá na zem. Pochovali ji na louce. Na jejím hrobě vyrostla lilie. Pán jeda tudy, utrhl ji a dal si ji za obraz. V noci z lilie krásná panna, plačící, že ji nikdo nevysvobozuje – vysvobodil ji a vzal si ji. Sedm let byla s ním, ani na povětří nevyšedši. Sedmý rok unesl ji poznovu Smrtonoš.“

Jedná se o základ pozdější Erbenovy balady Lilie, která se objevila až ve druhém vydání Kytice z roku 1861. To bylo oproti původním dvanácti baladám rozšířeno na třináct básní. Počátky této knihy se však datují až do roku 1833, kdy vznikla první verze nejstarší balady Polednice. Další kusy pak vznikaly s několikaletým odstupem. Kupříkladu Poklad pochází z roku 1837 – a hororové Svatební košile uveřejnil Erben v roce 1843. Mimochodem, všimněte si, že užíváme množné číslo. Ano, skutečně máme mluvit o Svatebních košilích, navzdory tomu, že mezi lidmi se tak nějak vžilo, že jde o košili jednu.

Konečně i Jiří Suchý, když roku 1972 uvedl na prknech pražského divadla Semafor svou legendární verzi Kytice, nechal umrlce v podání Jiřího Helekala halekat na pannu, kterou hrála Jitka Molavcová: „Snad ti to není nemilé? Přišel jsem skrz ty košile!“

V Erbenově abecedně řazené kartotéce, jež sloužila jako podklad nejen pro Kytici z pověstí národních, ale i České pohádky a pětidílné Prostonárodní české písně a říkadla, nacházíme dále hesla Utonulá, Vodník, Upířice (Můra), Morous, Vlkodlak, Hřeb oběšencův. „Když ze hřebu, na kterémž oběšenec visel, udělá se pušťadlo, nejvýhodnější to prostředek koním z dásní pouštěti, neboť potřebí pušťadlem dásní jen se dotknouti a již krev teče. Takové pušťadlo, když se na hřebík pověsí, bez ustání se hýbe.“

V článku Lidové nápěvy k Erbenovým balladám, otištěném roku 1902 v časopise Český lid, se dozvídáme o dělnicích z továrny na tabák v Sedlci u Hory Kutné, které si „mezi hlukem strojů, v dusném vzduchu, přesyceném výpary i součástkami bavlny“ zpívají spontánně zhudebněné básně z Kytice včetně Svatebních košilí.

V lidové tradici však tento příběh žije především formou slovácké písně Když sa Janko do vojny bral (skvělou verzi s názvem Ked sa Janko na vojnu bral nahrál soubor Musica Folklorica se zpěvákem Martinem Prachařem). Přestože se někdy tato skladba řadí mezi vojenské, správně patří k „revenantským“ baladám. Revenant je nebožtík, jenž se vrací z hrobu, aby škodil…

Text nacházíme ve sbírce Františka Sušila Moravské národní písně s nápěvy z roku 1853. Sušil byl kněz a nemohl dopustit, aby historka skončila tím, že umrlec dívku – která ho nerozumným čarováním, zaklínáním a prosbami k panně Marii vyvolala z hrobu – stáhl do podsvětí nebo rozsápal. A tak přidal závěr, v němž dívčina běží za svou matkou, všechno jí poví a maminka jí dá peníze, aby za mrtvého dala sloužit mši. Za což je jí upír vděčný. „Děkuju ti, moja milá, že’s mia z pekla vykúpila.“

Žádný happy end

V lidovém podání však píseň většinou končí dívčiným zvoláním plným hrůzy: „Janenko, Janenko, Janenko moj, tvoje vlásky šecky hnilé!“ Co asi následuje, to se můžeme jen domýšlet. Existuje i kramářská obdoba této balady. Její incipit zní: „Poslyšte, panny, také mládenci, co jest se stalo v městě Jemnici.“ A ani zde se žádný happy end nekoná: mrtvý si odvede svou milou zpátky pod zem.

Jak vidíme, píseň z moravského Slovácka má svou variantu na Vysočině a zároveň se vztahuje k temnější Šumavě. Dalším místem, které si na původ „hrůzostrašné historie“ dělá nárok, jsou Byšičky nedaleko Miletína, Erbenova rodiště. Tamní kostelík sv. Petra a Pavla, stojící na návrší poblíž Lázní Bělohrad, je pro starodávný krvák jako stvořený. Sám Erben ale upozorňuje, že jde o archetypální příběh, rozšířený v celé Evropě.

„Pověsti a písně národní, ježto vypravují, že umrlý z hrobu vstav přišel pro dívku, kterou za živa miloval, aneb i také pro svou milou sestru, nalézají se téměř u všech Slovanův a též u jiných národův. Srbové mají píseň, že zemřelý Jovan přijel na koni hrobovém pro sestru svou Jelicu. Slováci vypravují, že dívka přivolala mrtvého miláčka svého, v kaši vaříc umrlčí hlavu, kterážto varem vydávala hlas: ,Pojď, pojď, pojď!‘ Též Malorusové mají podobnou píseň, jako je srbská. Pověst ruskou v báseň oděl Žukovský a tolikéž Mickievič pověst polskou aneb litevskou. Bürgerova německá Lenora známa jest vůbec. V národní písni skotské vypravuje se, kterak mrtvý Vilém přišel pro svou milou Margretku; a stará píseň bretaňská opět líčí bratra, kterýž v bitvě padl a potom v noci odvezl svou milou nešťastnou sestru jménem Gvennolaik na onen svět.“