Bowie ale udělal všechno, co bylo v jeho silách, aby si ho fanoušci užili. Když mu svíravý pocit v rameni nedovolil hrát na kytaru, divákům se omluvil a pokračoval jen ve zpěvu. A když byla bolest natolik silná, že musel do zákulisí, vrátil se po odehrání mezihry doprovodnou kapelou zpět, aby na židli odzpíval alespoň závěrečný hit The Man Who Sold The World.

I když od té doby uplynulo více než 11 let, dodnes to beru svým způsobem jako ideální měřítko toho, jak by se měla popová hvězda ke svým fanouškům chovat. Věřím, že většina ze zhruba deseti tisíc lidí, co tam tehdy byli také, to cítí podobně. Ostatně i během té necelé hodiny plné žánrových zvratů dokázal Bowie přednést vcelku suverénní výkon, který mu mohla závidět většina výrazně mladších kolegů.

To, co zpěvák původně považoval jen za skřípnutý nerv, byla nakonec částečně ucpaná srdeční tepna. Ihned po následujícím vystoupení v Německu dva dny poté tak musel prodělat operaci. Plnohodnotný koncert už od té doby nehrál, zato ale dokázal vydat dvě mimořádně vydařená alba. Jen pár dní staré Blackstar je pak příhodným završením kariéry. Zatímco se dnešní popkultura cyklí ve vlnách retra, Bowie tu jen pár dní před svou smrtí ukázal, že s novátorskou hudbou lze přicházet stále.

David Bowie živě na pódiu. Wantagh, USA -  4. června 2004